Samota a osamělost nejsou totéž. Nová studie ukazuje, která z nich může výrazněji škodit našemu zdraví

Člověk může být každý den obklopený lidmi, a přesto se cítit osaměle. Jiný může trávit dlouhé chvíle o samotě a vůbec to nevnímat jako problém. Právě v tom spočívá zásadní rozdíl mezi osamělostí a sociální izolací – a možná také vysvětlení, proč mají na naše zdraví odlišný vliv.

Nová studie, publikovaná v odborném časopisu Nature Communications, porovnávala výsledky několika různých statistických metod. Její výsledky naznačují, že osamělost může přispívat k horšímu duševnímu zdraví, nižší životní spokojenosti a některým ukazatelům horšího celkového zdraví. U sociální izolace byly zjištěné souvislosti užší – nejvýrazněji se týkaly horší psychické pohody.

Podle Světové zdravotnické organizace zažívá osamělost přibližně jeden člověk ze šesti. Nejde přitom jednoduše o počet lidí, které máme kolem sebe. Osamělost označuje nepříjemný pocit, že naše vztahy neposkytují takovou míru blízkosti, propojení nebo sounáležitosti, jakou bychom si přáli. Sociální izolace je naopak především objektivněji měřitelný stav – týká se množství a četnosti sociálních kontaktů.

Obě zkušenosti se mohou překrývat, ale nemusí. Člověk může mít jen málo sociálních kontaktů, a přitom být spokojený. Jiný může mít rozsáhlou rodinu, mnoho přátel a kolegů, a přesto pociťovat hlubokou osamělost.

Osamělost není jen nepříjemný pocit

Předchozí výzkumy spojovaly osamělost a sociální izolaci s horším duševním i fyzickým zdravím. Objevovaly se například souvislosti s depresí nebo kardiovaskulárními onemocněními. Přehledy systematických studií navíc ukazovaly vztah mezi nedostatkem sociálního propojení a horším celkovým zdravotním stavem.

Samotná existence statistické souvislosti však ještě neznamená, že osamělost zdravotní problémy přímo způsobuje. Příčinný vztah může fungovat oběma směry. Osamělost může přispívat ke zhoršení zdraví, ale zároveň může nemoc člověku ztížit každodenní aktivity a omezit jeho kontakty s ostatními.

Do obou oblastí navíc mohou zasahovat další faktory, například chudoba, zdravotní postižení nebo podmínky, v nichž člověk vyrůstal.

Autoři proto použili několik různých statistických metod, aby ověřili, zda výsledky nejsou ovlivněné způsobem, jakým byla data zpracována. Když porovnali výsledky všech těchto analýz, ukázalo se, že osamělost může přispívat k depresi a zvyšovat riziko sebepoškozování nebo pokusu o sebevraždu. Osamělost byla rovněž spojena s nižší životní spokojeností a dalšími ukazateli psychické pohody.

Výsledky zároveň naznačují, že vztah není jednosměrný. Deprese může naopak zvyšovat pocit osamělosti a horší psychická pohoda může vést jak k větší osamělosti, tak k sociální izolaci.

U deprese a sociální izolace však nebyl důkaz opačného směru vztahu tak přesvědčivý. Výsledky tak zapadají do předchozích dlouhodobých studií, podle nichž může mezi osamělostí a běžnými duševními obtížemi vznikat vzájemně se posilující kruh.

Když samota zasáhne i tělo

Osamělost nebyla spojena pouze s psychickým stavem. Výzkumníci našli také souvislost s horším celkovým zdravím a například s takzvanou multimorbiditou, tedy stavem, kdy člověk současně žije se dvěma nebo více dlouhodobými zdravotními problémy.

Když se však výzkumníci zaměřili na konkrétní fyzická onemocnění, obraz byl mnohem méně jednoznačný. Nenašli konzistentní důkazy, že by osamělost nebo sociální izolace ovlivňovaly sledované ukazatele, mezi něž patřily ischemická choroba srdeční, srdeční selhání, mrtvice, systolický krevní tlak a cukrovka 2. typu.

To ovšem neznamená, že mezi sociálním propojením a těmito nemocemi žádný vztah neexistuje. Některé statistické odhady nebyly dostatečně přesné na to, aby z nich bylo možné vyvodit pevný závěr. Výsledky navíc stojí vedle předchozích dlouhodobých studií, které určité souvislosti mezi osamělostí, izolací a fyzickými nemocemi popsaly.

Tři pohledy na jeden problém

Jednou z nejzajímavějších částí studie je způsob, jakým se autoři snažili odlišit skutečný vztah od statistického zkreslení. Použili takzvanou triangulaci – stejnou výzkumnou otázku zkoumali několika metodami, z nichž každá je citlivá k jiným možným zdrojům chyb.

Nejprve analyzovali data z britské databáze UK Biobank. Ta shromáždila zdravotní, životní a genetické údaje přibližně půl milionu lidí žijících ve Spojeném království.

Poté se zaměřili na sourozence ze stejných rodin. Sourozenci často sdílejí část genetické výbavy i prostředí, v němž vyrůstali. Jejich porovnávání proto může pomoci zohlednit některé rodinné vlivy, které by jinak mohly výsledky zkreslovat.

Třetí použitou metodou byla Mendelovská randomizace. Ta využívá genetické varianty statisticky spojené například s větší tendencí k osamělosti nebo sociální izolaci jako určité nepřímé ukazatele těchto vlastností. Výzkumníci pak sledují, zda jsou tyto genetické predispozice spojeny také s určitými zdravotními výsledky.

Výhodou Mendelovské randomizace je, že může omezit některé problémy běžných observačních studií. Jedním z nich je obrácená kauzalita – situace, kdy se zdá, že určitý faktor způsobuje zdravotní problém, ale ve skutečnosti je tomu naopak.

Ani tato metoda však není bezchybná. Je založena na několika předpokladech, které nelze vždy dokonale ověřit. To je obzvlášť důležité u tak složitých společenských zkušeností, jako je osamělost nebo sociální izolace. Genetické varianty totiž nejsou jejich přímým měřítkem, ale pouze nepřímými statistickými ukazateli.

Výzkumníci proto nepovažovali výsledky Mendelovské randomizace za důkaz samy o sobě. Porovnávali je s výsledky ostatních použitých metod. Právě shoda různých přístupů jim umožnila být přesvědčenější, že některé pozorované vztahy nejsou pouze důsledkem omezení jediné statistické metody.

Co výsledky neříkají

Výsledky je však třeba interpretovat opatrně. V analýzách UK Biobank byla osamělost i sociální izolace hodnocena pouze v jednom okamžiku během středního nebo pozdějšího dospělého věku. Studie proto nemusí stejně dobře popisovat situaci dětí, mladých dospělých nebo lidí v nejvyšším věku.

Navíc bylo měření osamělosti velmi jednoduché. Účastníci odpovídali na jedinou otázku, zda se často cítí osaměle. Sociální izolace byla určována podle velikosti domácnosti a četnosti návštěv přátel či rodiny.

Do tohoto měření se například nezapočítávaly kontakty v zaměstnání, účast ve skupinových aktivitách ani další formy společenského života. Výsledky tedy vypovídají především o konkrétním způsobu, jakým vědci osamělost a izolaci definovali a měřili.

Jednorázové měření navíc neumožňuje rozlišit mezi krátkým obdobím osamělosti a stavem, který trvá roky. Výzkum také nemohl podrobněji posoudit, jak mohou zkušenosti ze sociálního života v dětství nebo rané dospělosti ovlivnit zdraví o mnoho desetiletí později.

Dalším problémem je samotná databáze UK Biobank. Její účastníci bývají v průměru zdravější a ekonomicky lépe zajištění než běžná populace. Jde o takzvaný efekt zdravého dobrovolníka – lidé, kteří se do podobných rozsáhlých výzkumů zapojují, nemusí být reprezentativním vzorkem celé společnosti.

Také genetická část výzkumu byla omezena na lidi evropského původu. Výsledky proto nelze automaticky přenášet na všechny etnické a populační skupiny.

Studie navíc netestovala žádnou konkrétní léčbu ani sociální službu. Nedokáže tedy říct, jakým způsobem je nejlepší osamělost řešit nebo která intervence přináší největší užitek.

Mít kolem sebe lidi nemusí stačit

Právě v tom ale může spočívat nejdůležitější praktický závěr výzkumu. Pokud jsou osamělost a sociální izolace skutečně dvě odlišné zkušenosti, nemusí na ně fungovat stejná řešení.

Sociální izolaci lze teoreticky zmírňovat tím, že člověku umožníme více sociálních kontaktů – například prostřednictvím komunitních aktivit, setkávání nebo jiných příležitostí být mezi lidmi.

U osamělosti to ale nemusí stačit. Člověk může mít kolem sebe mnoho lidí, a přesto postrádat blízký, důvěryhodný a smysluplný vztah. Samotné zvýšení počtu kontaktů proto nemusí odstranit pocit, že člověk nikam nezapadá nebo že nemá nikoho, komu by se mohl skutečně svěřit.

Nová studie tak podporuje důležitý posun v pohledu na sociální zdraví: není totéž být sám a cítit se sám. A pokud chceme omezit zdravotní následky nedostatku sociálního propojení, může být stejně důležité sledovat kvalitu vztahů jako jejich počet.