Život po smrti: Jak dlouho funguje mozek bez kyslíku a je možné „oživit“ mrtvé orgány?

Americký psychiatr Duncan MacDougall v roce 1907 v rámci experimentu zvážil lidské tělo před smrtí a po smrti. Předpokládal, že duše má fyzickou váhu, a tak změřil hmotnost šesti pacientů v okamžiku umírání. U jednoho ze šesti subjektů zaznamenal posmrtný úbytek váhy o 21,3 gramu.

Odborníci experiment odsoudili jako „závadný a nevědecký zejména kvůli malému vzorku, použité metodě a tomu, že hypotézu splnil pouze jeden ze šesti testovaných“. Navzdory odmítnutí se od té doby traduje, že lidská duše váží 21 gramů. Tělo bez duše už dávno není jen mrtvá schránka, nýbrž cenný lékařský nástroj – zejména v transplantační medicíně.

Oživení sítnice

Jakkoli jsou pokroky v transplantační medicíně úchvatné, některé části těla se zkrátka nedarují dobře. Zatímco poškození vyjmutých ledvin nebo jater se oddaluje uložením orgánů na několik hodin na led, tkáň centrální nervové soustavy ztrácí životaschopnost za méně než čtyři minuty po smrti. To platilo až do roku 2022, kdy tým výzkumníků z John A. Moran Eye Center v Utahu na posmrtné lidské sítnici prozkoumal to, jak neurony umírají, a nové metody jejich oživení.

„Podařilo se nám probudit fotoreceptorové buňky v makule, což je část sítnice zodpovědná za centrální vidění a schopnost rozeznat jemné detaily a barvy,“ vysvětlila Fatima Abbasová, postdoktorandka z John A. Moran Eye Center. „V očích až pět hodin zemřelých dárců jsme zaznamenali aktivitu těchto fotoreceptorů – reagovaly na jasné světlo, barvy, a dokonce i na velmi slabé záblesky světla.“ Cesta k přelomovému objevu ale byla trnitá. Než se týmu kolem Abbasové podařilo fotoreceptorové buňky oživit, zažil nejedno zklamání.

„Dlouho se nám nedařilo přimět buňky v různých vrstvách sítnice, aby spolu komunikovaly tak, jak to normálně dělají v živé sítnici,“ vysvětlila spoluautorka studie Anne Hannekenová, retinální chiruržka a asistentka z Oddělení molekulární medicíny Scripps Research Institute v San Diegu. Důvodem byl nedostatek kyslíku. Pustili se tedy do hledání cesty, jak zvrátit škody způsobené nedostatkem kyslíku, přičemž další spoluautor studie, Frans Vinberg, navrhl speciální transportní jednotku schopnou obnovit okysličení očí odebraných dárcům do dvaceti minut po smrti.

Křehký orgán

To nebyl jediný vynález, který Vinberg v rámci výzkumu vymyslel. Přišel také se zařízením stimulujícím sítnici k produkci elektrické aktivity, které ji zároveň dokáže změřit. Díky tomu se týmu podařilo překonat další překážku: vůbec poprvé zaznamenat signál „b vlny“ ze sítnice očí zemřelých. „V živých očích jsou b vlny spojené se zdravím vnitřních vrstev sítnice – schopnost stimulovat je v mrtvých očích je opravdu přelomová,“ poznamenal Vinberg. „Znamená to totiž, že vrstvy makuly spolu dokážou znovu komunikovat, stejně jako když byly živé, a jsou odhodlané umožnit člověku dál vidět.“

Na první pohled vypadá titěrně – makula má koneckonců jen asi pět milimetrů v průměru – význam je ale dalekosáhlý. „V současnosti je smrt očí definovaná smrtí neuronů, která se zatím ukazovala jako nevratná,“ vysvětluje Vinberg a dodává, že pokud lze neurony skutečně oživit, je načase znovu přehodnotit, co jako lidstvo vlastně považujeme za „mrtvé“. Filozofii stranou, tým kolem Abbasové si od výsledku studie slibuje zejména zářnější budoucnost výzkumu zraku.

„Do budoucna chceme náš výzkum aplikovat na vývoj kvalitnější a dostupnější léčby zraku, například světelné signalizace v očích s makulárními chorobami, jako je věkem podmíněná makulární degenerace,“ zdůraznila Hannekenová. Nová technologie otevírá dveře také vývoji vizuálních terapií, při nichž se mohou zkoumat „opravdové“ lidské, nikoliv zvířecí oči, jak tomu bylo dosud. „V současnosti se vše testuje na očích primátů, případně laboratorních myší, které ale nemají makulu. Tak jako tak je to neetické,“ dodala Abbasová.

Posmrtné vědomí?

Jak vůbec pohlížet na existenci živého orgánu v mrtvém těle? Odborník na výzkum Alzheimerovy choroby Philip Nova se v úvahách často obrací na koncept „duše“. „Aby byla duše opouštějící tělo skutečně pokračováním života, musela by se do ,nového těla‘ přesunout s těmi samými vzpomínkami, způsobem myšlení a vnímáním světa. Problém je v tom, že to všechno jsou mentální jevy a nejjednodušším vysvětlením mentálních jevů je, že vznikají (a také zanikají) v mozku,“ vysvětluje Nova.

Vědci provedli v posledních dekádách řadu zkoumání a experimentů s lidským mozkem, při nichž měřili jeho mentální aktivitu. Aktivita mozku extrémně dobře koreluje s mentálními pochody, uvádí americká psycholožka Sarah Creemová. Pomocí EEG a magnetické rezonance změřila činnost mozku a poznamenala si, že „doslova vibruje aktivitou, když člověk plní mentální úkoly, například počítá složité matematické úlohy, trénuje představivost, vybavuje si emocionálně vypjaté vzpomínky nebo se učí cizí jazyk“. Tyto vzorce aktivity jsou stabilní – myšlení stejného druhu je doprovázeno předvídatelnými vzorci elektrické aktivity v mozkových buňkách. Mozková aktivita tudíž odpovídá mentální aktivitě, jak pomohl potvrdit i podle mnohých nejzajímavější případ posmrtné aktivity vůbec.

Pacientka Jedna

Pacientce Jedna („Jedničce“) bylo čtyřiadvacet let a čekala své třetí dítě, když ji odpojili od dýchacích přístrojů. Psal se rok 2014; už o několik let dříve Jedničce diagnostikovali nepravidelný srdeční tep, kvůli němuž v předchozích těhotenstvích trpěla záchvaty mdlob. Čtyři týdny po třetím otěhotnění náhle omdlela, a než k ní dorazila sanitka, byla v bezvědomí celých deset minut. Záchranáři konstatovali zástavu srdce, přičemž pacientku v sanitním voze několikrát oživovali; v nemocnici ji pak připojili k externímu ventilátoru a kardiostimulátoru a převezli ji na jednotku intenzivní péče.

„Nereagovala na vnější podněty a měla masivní otok mozku. Po třech dnech hlubokého kómatu se rodina rozhodla odpojit pacientku od přístrojů,“ píše se v článku od The Guardian. V okamžiku, kdy nemocniční personál odpojil kyslík a vytáhl ženě hadičku z krku, se Pacientka Jedna stala nejzajímavějším vědeckým subjektem novodobé historie. V tu chvíli totiž došlo v jejím umírajícím mozku k prudkému nárůstu aktivity. Oblasti, v době připojení na přístroje téměř tiché, se náhle rozzářily vysokofrekvenčním signálem zvaným gama vlny. Zejména části mozku pohánějící vědomí dramaticky ožily. V jedné části zůstaly signály detekovatelné dokonce déle než šest minut. V dalších byly jedenáctkrát až dvanáctkrát silnější než v kómatu.

Překotná komunikace

„Když umírala, mozek jí jel na jakýsi hyperpohon,“ kroutí hlavou neurolog Jimo Borjigin. Asi dvě minuty po přerušení přívodu kyslíku docházelo k intenzivní synchronizaci mozkových vln, což je stav korelující s kognitivními funkcemi (zejména zvýšenou pozorností a lepší pamětí). Synchronizace se na asi osmnáct sekund zpomalila, aby se pak zase na více než čtyři minuty rozběhla. Na minutku zeslábla, pak se potřetí vrátila. V tu samou chvíli spolu různé části pacientčina mozku začaly o překot komunikovat.

Nejintenzivnější epizoda komunikace nastala hned po ukončení přívodu kyslíku a trvala téměř čtyři minuty. K další došlo dvacet sekund po odpojení z životní podpory a trvala déle než pět minut. „Oblasti mozku spojené se zpracováním vědomých zkušeností – ty, které jsou aktivní, když člověk bloudí bdělým světem a zdají se mu živé sny – komunikovaly s oblastmi podílejícími se na formování paměti a tvorbě empatie,“ vysvětlil Borjigin. Ačkoli mozek Pacientky Jedna umíral, několik minut se odehrávalo něco, co až překvapivě přesně simulovalo život.

Díra do hlavy

Ne všechny „posmrtné“ experimenty v dějinách medicíny se prováděly „na skutečně mrtvých“. Občas spíše samy vedly ke smrti, nebo minimálně velké újmě na zdraví. Příkladem je trepanace neboli proražení lebky a vytvoření otvoru do ní. Zpočátku (v 18. století) šlo o veterinární zákrok – zvěrolékaři jím domácím zvířatům „léčili“ infekce a odstraňovali nádory. V průběhu 18. století ji ale začali používat i lékaři k léčbě otřesů a zánětu mozku.

V 19. století „popularita“ trepanace prudce vzrostla – během americké občanské války ji polní lékaři doporučovali k čištění a ošetřování ran na hlavě. Postupem času (a s nástupem sofistikovaných lékařských zákroků) „obliba“ trepanace klesla, nezmizela však úplně. Například ještě v roce 1970 si britská umělkyně a lobbistka Amanda Feildingová, hraběnka z Wemyssu, sama trepanaci provedla v domnění, že tím obnoví správný průtok krve do mozku. Věřila totiž tomu, že lidem v kojeneckém věku tvrdnou lebeční kosti a průtok krve do mozku se tak snižuje. Hlásala, že nás to vystavuje riziku propuknutí neurodegenerativních onemocnění – a trepanace tento problém vyřeší. 

---

Čtěte také:

Život po smrti: Co dělají naše buňky, když my už nejsme?

Smrt čeká každý pozemský organismus, člověka nevyjímaje. Je proto s podivem, jak málo o konci života víme. Co se děje v těle po posledním vydechnutí? Umírá všech čtyřicet bilionů...