Znalec lidských povah: Démonický Philip Zimbardo a jeho experimenty
Říkali mu Doktor Zlo – to proto, že právě „zlá“ stránka lidské povahy jej fascinovala nejvíc. Aby zjistil, nakolik jsou sklony k brutalitě lidem vrozené, zorganizoval Philip Zimbardo jednu z nejslavnějších studií v dějinách psychologie: Stanfordský vězeňský experiment. Slavný psycholog, jenž zesnul loni v říjnu, však po sobě zanechal celou řadu dalších objevů.
V srpnu 1971 nechal v regionálních novinách otisknout inzerát, že hledá studenty mužského pohlaví, kteří by měli zájem se coby dobrovolníci zapojit do psychologického experimentu. Jako odměnu nabízel patnáct dolarů za den, což by dnes v přepočtu představovalo bezmála 3 200 korun. Z pětasedmdesáti přihlášených vybral čtyřiadvacet účastníků, které náhodně rozdělil do dvou stejně velkých skupin označených jako „vězni“ a „dozorci“. Následujících čtrnáct dnů měli strávit ve své nové roli.
S řetězem na kotníku
V suterénu budovy Stanfordovy psychologické fakulty zřídil Philip Zimbardo simulovanou věznici s neosvětlenými celami, každou vybavenou třemi lůžky. Dozorci dostali uniformy včetně obušku a zrcadlových slunečních brýlí, které přispěly k jejich anonymizaci, neboť zabránily očnímu kontaktu. Skupinu „vězňů“ mezitím čekalo nepříjemné překvapení, když je na ulici či přímo u nich doma zatkla opravdová policie a dostalo se jim zacházení jako se skutečnými zločinci: pouta na rukou, rekapitulace práv, sejmutí otisků prstů, zhotovení policejních portrétů a transport do „věznice“ v doprovodu kvílení sirén. Na místě pak vyfasovali nepohodlný oděv s řetězem na jednom kotníku a přidělené číslo.
Dozorci dostali pokyny, že trestance mají oslovovat právě pouze čísly, nikoliv jmény, a neměli by jim sice ubližovat fyzicky, tedy ani upírat jim vodu či jídlo, jinak však měli de facto „volnou ruku“ a mohli své pravomoce využít či zneužít prakticky podle libosti, a to včetně udělování trestů za neposlušnost podle vlastního uvážení. Navzdory tomu, že obě strany věděly, že se jedná pouze o experiment, průběh se brzy zvrtl do neočekávaných rozměrů a pokus musel být předčasně ukončen. Jeho účastníci se totiž v rozporu s očekáváním začali chovat naprosto nepředvídatelně, dozorci vykazovali nečekané projevy brutality a vězni se pod jejich nátlakem psychicky hroutili.
První odpadlík
Hned druhého dne v půl třetí ráno se menší skupina vězňů vzbouřila a dohlížitelé je zpacifikovali pomocí hasicích přístrojů. Již před tím začali vězně dělit na ty, kteří se chovají vhodně, a ty, kteří se vzpouzejí. Mezi oběma skupinami vězňů záhy začalo narůstat napětí umocněné kolujícími fámami o udavačství. Pouhých šestatřicet hodin po začátku se zhroutil první z účastníků, vězeň číslo 8612, a experiment musel opustit. Čtvrtého dne začal další z chovanců vykazovat známky úzkosti a rovněž předčasně odešel. Poté, co následujícího dne uspořádal „ředitel věznice“ – do jehož role sám sebe obsadil Philip Zimbardo – návštěvní den, kdy za vězni mohli přijít jejich příbuzní a strávit s nimi deset minut, začaly se množit kritické hlasy.
Návštěvu v simulovaných celách si nenechala ujít ani Zimbardova kolegyně, psycholožka Christina Maslachová, která byla podmínkami na místě údajně přímo zděšená. Ukázalo se, že dozorci zcela svévolně týrají své svěřence například tím, že je nutí nosit pytle přes hlavu, a právě na její přímluvu nakonec Zimbardo experiment ukončil už po šesti dnech. Mimochodem, o rok později se s Maslachovou oženil a měli spolu dvě děti.
Etické otazníky
Vraťme se ale ke stanfordské věznici: Zimbardův hlavní závěr zněl, že brutální zločiny spáchané během extrémních podmínek, například za války, jsou dílem běžných lidí, nikoliv psychopatů, a může se k nim tedy uchýlit v podstatě kdokoliv. Jeho teorie se ovšem dočkala řady zpochybnění a dodnes není zcela jednoznačné, jak s výsledky ojedinělé studie nakládat.
Sám Zimbardo se navíc stal terčem nesčetné kritiky kvůli etickým otazníkům, které nad jeho pokusem visí. Jeden z hlavních sporných bodů spočívá v tom, že ve své roli ředitele věznice údajně dozorce přímo ponoukal k tomu, aby vězně ponižovali a týrali. V neposlední řadě pak není zřejmé, zda lze Zimbardovy závěry považovat za relevantní vzhledem k tomu, že se experimentu zúčastnil příliš malý počet studentů.
Mimořádně plodný autor
V roce 1971, kdy se Stanfordský vězeňský experiment odehrál, byl tehdy pětatřicetiletý Zimbardo již třetím rokem profesorem na téže univerzitě, měl za sebou však působení na několika dalších veřejných vysokých školách ve Spojených státech. Ke studiu psychologie jej přivedly mimo jiné nepříjemné zkušenosti z dětství: Narodil se sice v New Yorku, ale jeho předkové pocházeli ze Sicílie a coby potomek emigrantů si nesčetněkrát vyslechl posměšky. Ve zvídavém chlapci to odstartovalo zájem o lidské chování.
Během své kariéry se pak stal jedním z nejvýznamnějších specialistů na dané téma – zajímal se nejen o zmíněné „zlo“ v nás, ale i o otázky jako hrdinství, vnímání časové perspektivy, kognitivní disonance, kultů, deindividuace nebo plachosti. Dizertační práci napsal na téma změny postojů a chování vyvolané přesvědčováním. Později se zaměřil na otázku sekt a toho, co přiměje člověka, aby se rozhodl stát se jejím členem. Celkem je Zimbardo autorem více než pěti set odborných článků a publikací, knih a dalších textů.
Jsme dobrá jablka
V roce 2004 otřásl nejen Spojenými státy skandál, když televizní stanice CBS News uveřejnila fotografie týraných iráckých zajatců ve věznici Abú Ghraíb, kterou řídila americká armáda. Mučení a zneužívání vězňů, tentokrát zcela reálné, nápadně připomnělo události v simulované věznici na Stanfordské univerzitě. Zimbardo v reakci na to publikoval knihu Luciferův efekt, kde se pokusil vědecky popsat mlhavou hranici mezi dobrem a zlem, potažmo objasnit okolnosti schopné vyvolat v člověku změnu od jednoho pólu ke druhému, podobně jako když Boží anděl Lucifer změnil svou tvář a přeměnil se v Satana.
Co vede obyčejného člověka k páchání nemorálních činů? Podle Zimbarda nelze lidi definovat jako dobré nebo zlé, protože máme schopnost jednat oběma způsoby, zejména podle situace. Známá je jeho metafora, v níž přirovnává lidi k jablkům zrajícím ve shnilém sudu. Jestliže se některé z nich zkazí, společnost má tendenci nálepkovat ho jako špatné. Ve skutečnosti jsou na vině vnější podmínky, tedy shnilé dřevo sudu.
„Domnívám se, že všichni začínáme jako dobrá jablka. Záleží na tom, kde a jak jako děti vyrosteme, jestli se z nás stanou špatná jablka v momentě, kdy se ocitneme v nějaké nepříjemné situaci,“ tvrdí Zimbardo. „Dobří lidé mohou být svedeni k tomu, aby se chovali zle. Mohou být také přivedeni k iracionálnímu, hloupému, sebedestruktivnímu, antisociálnímu a bezmyšlenkovitému jednání, když se ocitnou v situacích, které ovlivňují lidskou povahu způsobem zpochybňujícím náš smysl pro stabilitu a konzistenci individuální osobnosti, charakteru a morálky,“ vysvětluje.
