Zrození řemesel: Jak pravěcí tvůrci položili základy naší kultury
V dnešní technologické době by se mohlo zdát, že jsou rukodělná řemesla přežitkem. Opak je pravdou, člověk je bytost tvořivá a nezměnila to ani tisíciletí lidského vývoje. Kdy řemeslný boom začal?
První doklady lidské kreativity nám předkládají archeologické nálezy. Do fascinujícího světa zručnosti nás přivádí již množství kamenných nástrojů z paleolitu, starší doby kamenné. Skutečný rozmach ale přišel až se zpracováním kovů.
Od kamene k hlíně
Vyštípat z pazourku či rohovce funkční a ostrý nástroj, aniž bychom celý kámen rozbili na padrť, vyžaduje velkou míru preciznosti, zkušeností a trpělivosti. V průběhu paleolitu lidé tuto dovednost přivedli k dokonalosti, a tak nacházíme tenké dlouhé kamenné čepele, ostré hroty šípů a oštěpů, škrabadla, drasadla, nože, a později i broušené kamenné sekery a sekeromlaty. Cokoli lidé té doby k práci potřebovali, dovedli si vyrobit z kamene, dřeva a kostí.
V mladší době kamenné, neolitu, se masově rozvinulo další řemeslo – hrnčířství. To ve své době mělo naprosto zásadní vliv na životní styl. Představte si, jakou změnu v možnostech uchování a vaření potravin a tekutin přinesly keramické nádoby! Lidé v paleolitu samozřejmě také uchovávali zásoby, vyráběli proutěné či rákosové koše, ošatky, brašny, kožené váčky a další pomůcky, ale ty nemohly konkurovat vlastnostem dobře vypálené keramiky.
První doklady hrnčířství pocházejí například na Předním východě již z 10. tisíciletí př. n. l., u nás však rozvoj tohoto řemesla přišel až v průběhu 6. tisíciletí př. n. l. Jelikož lidé od pravěku milovali krásné věci, proměňovali i zdánlivě obyčejné předměty jako hrnce, misky a hrníčky v umělecká díla. Podle zdobení keramiky archeologové dokonce pojmenovávají kulturní skupiny v průběhu pravěku. A tak tu pro neolit v Čechách máme například kulturu s lineární keramikou či vypíchanou keramikou. Předpokládáme, že toto zdobení bylo nejen estetickou záležitostí, ale i duchovní, a odráželo vnímání tehdejšího světa.
Textil na scéně
Dalším zásadním řemeslem, které proměnilo lidský svět, byla výroba textilních oděvů, tedy takových, které jsou ušity z upředených a na stavu utkaných látek. Ne, že by se paleolitičtí lidé pěkně a funkčně neoblékali. Kombinovali velice dobře navržené a zručně zhotovené kožené a kožešinové kousky s doplňky ze splétaných travin a lýka. Úžasný příklad takového důmyslného oděvu nám zanechal proslulý Ötzi, jehož outfit a obutí testovali v rekonstrukcích s nadšením i současní horolezci. Ale teprve objevení tkalcovského stavu přineslo v odívání skutečnou revoluci.
Výroba textilu představovala složitý proces, zahrnující přípravu vlákna (v neolitu rostlinného – len, konopí, kopřiva, lýko), jeho ruční předení na vřetenu, a následné utkání na tkalcovském stavu. To vyžadovalo nejen šikovné prsty, ale také výbornou technologickou představivost, neboť navlečení nití na stav tak, aby odpovídaly požadované vazbě, je poměrně složitá záležitost.
Zpočátku byly textilie jednoduchých vazeb, v průběhu konce doby kamenné a později se však objevovaly čím dál tím sofistikovanější. Vazby jako diamantový kepr, kohoutí stopa či „pepito“, které máme ze vzácných archeologických nálezů doložené pro dobu železnou, jsou pak vrcholem tohoto řemesla v pravěku a zároveň stálicí současného módního průmyslu.
Řemeslo, které změnilo svět
A pak přišel zlom. Objevila se technologie, která narýsovala vývoj lidské společnosti na další tisíciletí a od základů proměnila fungování pravěkého světa. Ano, mluvíme o zpracování a výrobě kovů. Ty měly převratné funkční vlastnosti a odstartovaly tak překotný vývoj mnoha dalších řemesel. Než se však ponoříme do toho, jak první kovy změnily svět, musíme se nejprve podívat, jak jejich zpracování v pravěku probíhalo.
Lidé zprvu začali zpracovávat měď, a to už na konci doby kamenné, v eneolitu. Měděné dýky, šídla, náramky nebo další drobné šperky nacházíme v bohatších hrobech té doby, rozhodně si je nemohl dovolit každý. Zpracování mědi vyžadovalo několik kroků a bylo nepochybně specializovaným řemeslem. Nemohli jej provádět všichni, vyžadovalo široké empirické znalosti přírody, materiálu a technologie.
Nejprve museli lidé objevit ložiska suroviny (ve střední Evropě v pohoří Alp) a přijít na to, jak ji odsud dostat. Měděná ruda se zpočátku dobývala povrchovým dolováním v jamách a šachtách, od mladší doby bronzové pak máme v Evropě i doklady hlubinných měděných dolů. Vytěženou rudu bylo potřeba vyčistit, například přebíráním či separací vodou.
Následné hutnění představovalo na svou dobu skutečně inovativní postup – v jámových či šachtových pecích se surová měď roztavila do tekuté zářivé žhnoucí hmoty. Takový proces však vyžaduje velmi vysokou teplotu (kolem 1 100 °C), které není možné dosáhnout v běžném ohni. Proto bylo potřeba pece dobře rozdmýchat pomocí kožených měchů, a pak omezit přístup vzduchu, aby díky oxidu uhelnatému došlo k oddělení čisté mědi z nerostu. Následovala rafinace, tedy odstranění zbylé nečistoty roztavením. Tak vznikl surový ingot, který se mohl transportovat a využít k dalšímu zpracování.
Kdo někdy tento proces viděl naživo, ví, že se jedná o fascinující postup. Tekutý kov je něco, co jinde v přírodě nemáme šanci pozorovat, jako by do něj vstoupilo samotné slunce. Opaleskující žhavá tekutina vyžaduje profesionální a rychlé zacházení, a i malá chyba či nepozornost mohou způsobit těžké popálení. Jaké postavení asi měli ve společnosti řemeslníci, kteří tuto technologii ovládli? Vážili si jich lidé, nebo se jich snad báli či se jim vyhýbali, jak to známe u některých řemesel ze středověku? To už dnes zjistit nelze, ale nepochybně museli být hutníci v době bronzové privilegovanou skupinou, která přinášela ostatním významný materiál pro rozvoj a jejíž dovednosti byly vysoce ceněny.
Bronzová revoluce
A jak lidé přišli na to, že když při roztavení budou měděný ingot legovat cínem, dostanou pevnější a kvalitnější materiál? Dost možná prostě jen dlouho experimentovali, protože samotná měď je poměrně měkká a na mnohé nástroje nedostačující materiál. V době bronzové (u nás ve 2. tisíciletí př. n. l.) se tedy postupně k těžbě mědi přidalo i rýžování cínu a tyto dvě suroviny společně vytvořily jedinečný, pevný a překrásný kov – bronz. Ten dal v následujícím tisíciletí vzniknout nespočtu nových tvarů a forem artefaktů, které dnes obdivují nejen archeologové, ale i návštěvníci muzeí po celém světě.
Na zpracování bronzu do charakteristických hřiven navazovalo kovolitectví se svými hliněnými, kamennými, ztracenými voskovými a později i kovovými formami, a následné kovářství. Lidé se naučili odlít z bronzu snad vše, na co si vzpomněli. Předměty, které znali v kamenné podobě, začali doslova přetavovat do oslnivé krásy bronzu. Ať už to byly nástroje (nože, břitvy či srpy), zbraně a výzbroj (dýky, oštěpy, později i meče a štíty a přilby) nebo šperky (náušnice, náramky, jehlice či sofistikované oděvní spony), v každém odvětví existence bronzu proměnila celé řemeslo.
Doba estetická
Pro příklad se můžeme podívat třeba zpátky na výrobu textilu. V době bronzové se do ní totiž vložil nový materiál – ovčí vlna. Bronzové nástroje usnadnily rychlý střih ovcí a vlna se stala masivně využívanou surovinou. Má skvělé vlastnosti, je lehká, hřejivá, díky obsahu lanolinu ponechaného na vláknech rovněž lehce vodoodpudivá a hřeje i za mokra. Chov ovcí na vlnu se tedy musel stát v době bronzové výnosnou činností.
Vlna také dobře chytá rostlinná barviva, a proto umožnila vznik nového textilního řemesla – barvířství. Jak nám dokládají například nálezy fragmentů textilu ze solných dolů v Hallstattu, látky tkané z různobarevných přízí a případně vyšívané se staly trendem. Poptávka po kvalitních zdobených látkách ve společnosti, kde se zformovala bohatá vládnoucí vrstva, tak nepochybně rozproudila rozvoj velice specializovaného tkalcovství.
Ruku v ruce s odíváním šlo i šperkařství. Nové technologie výroby oděvů přinesly nové střihy a ty vyžadovaly nové doplňky. Takovým signifikantním doplňkem pro dobu bronzovou byly nejprve jehlice na spínání oděvu a od mladší doby bronzové spony. Drobné i velké, podle možností majitele, musely být nejen šperkem, ale též vyjádřením sociálního statusu. Spolu s náramky, závěsky, nákrčníky a dalšími drobnostmi je nacházíme převážně v hrobových výbavách těch nejbohatších vrstev tehdejší společnosti a ilustrují nám jak řemeslnou zručnost pravěkých šperkařů, tak vkus a vysoké estetické nároky tehdejší doby.
Surovina i platidlo
Těžba, hutnění a následné zpracování však dozajista neprobíhaly na jednom místě. Zatímco rudy se získávaly převážně v horských oblastech, zpracovatelské areály se nacházely blíže osídlení. Aby bylo možné bronzovou surovinu pohodlně transportovat, odlévala se rovnou do tvaru žeber a hřiven. Ty dnes nacházíme jako takzvané depoty, před tisíciletími bezpečně ukryté pod zemí. Hřivny a žebra byly nejen praktickým „balením“ bronzu na cesty, ale i inovativním systémem z hlediska váhové unifikace a jasného vyjádření hodnoty. Byly předmincovním platidlem, s přesně danou vahou se tedy staly předstupněm následného mincovního systému doby železné.
Depoty bronzových žeber a hřiven jako obchodní artikl nám rovněž přispívají k poznání a rekonstrukci průběhu dálkových i regionálních stezek. Svědčí o rozvinutém obchodním systému, kdy řemeslníci již dokázali pomocí jednoduchých vah odvážit stejnou hmotnost platidel a dosáhnout tak svým způsobem jednotného platebního systému. Depoty bývají velmi často vázány na hlavní vodní toky, často soutoky, což napovídá, jaké obchodní trasy lidé v době bronzové preferovali. Právě tehdy byla na vrcholu Jantarová stezka, první velká evropská obchodní cesta propojující pobřeží Baltského moře a Středomoří. Nálezy na její trase nám ukazují, že dálkový obchod v době bronzové jen kvetl. Bronz jako platidlo i surovina k tomu nepochybně přispěly velkou měrou.
Zrodila se elita
Jak uvedené změny ovlivnily tehdejší společnost? Nesmírně! Nešlo jen o nový materiál a nové výrobky, ale i nové výrobní areály, nová centra obchodu, nové příležitosti… Jako lidé jsme byli podnikaví odjakživa, a tak i v době bronzové se kolem celého systému řemesel stahovali jedinci, kteří věděli, jak na tom zbohatnout. Proměnila se tedy nejen struktura osídlení po celé Evropě, ale i hierarchie společnosti. Zrodili se opravdu bohatí lidé a vládci, kteří podle všech dokladů propojovali svou světskou a obchodní moc s tou náboženskou tak, jako to v dané době můžeme pozorovat po celém světě. Z jejich bohatých hrobů čteme nejen o velké moci a majetku, ale právě také o excelenci tehdejších řemeslníků.
Ukázkovým příkladem je pohřeb velmože z mladší doby bronzové, jehož hrob byl nalezen pod mohylou v Milavčích. V jeho hrobové výbavě se našel nejen meč, ale i pancíř, břitva, nůž, bronzové koflíky, množství keramiky a velký bronzový vozík s kotlem. Takové množství bronzu muselo mít ve své době nepředstavitelnou cenu, a zemřelý tedy evidentně disponoval obrovskou mocí.
Odvrácená strana pokroku
Byl rozvoj řemesel v době bronzové něčím, co bychom měli bezmezně opěvovat? Byl tím správným základem, na němž jsme vystavěli současnou technologicky vyspělou civilizaci? To je sporné. Musíme si totiž uvědomit, že s masivním rozvojem kovozpracovatelských technologií se také začalo masivně kácet, neboť hutnické areály spotřebovaly obrovské množství dřeva. Těžba rudy a dřeva postupně začala mít větší a větší negativní dopady na životní prostředí. S novými zbraněmi a bohatstvím také začaly gradovat války o zdroje a zrodily se skutečné válečnické kultury. Sociální nůžky společnosti se rozevřely. Nic není černobílé, a tak bychom měli vnímat i řemeslný rozvoj v pravěku.
Na druhou stranu je to také doklad nesmírné lidské kreativity a zručnosti, a nepochybně i radosti z tvorby a experimentování. A tento pozitivní aspekt je rozhodně něco, čím se můžeme inspirovat v naší každodennosti a nebát se i v 21. století oddávat potěšení z rukodělných řemesel.
