Zvířata, knihy a dětský sen: Jak Gerald Durrell změnil svět přírody
Mnozí lidé si v dětství oblíbí zvířata a leckomu tato láska vydrží až do dospělosti. Málokdo ji ovšem promění v poslání. Britský spisovatel Gerald Durrell patřil mezi hrstku těch, kdo si svůj dětský sen dokázali splnit – a dokonce založil vlastní zoo.
Život Geralda Durrella, jehož knihy možná nechybějí ani ve vaší knihovně, se neodmyslitelně pojí s Korfu. Slavný amatérský zoolog strávil na řeckém ostrově čtyři roky, od svých deseti do třinácti let, a definitivně se tam stvrdila jeho budoucí životní dráha. Jako malý chlapec ovšem do tří let vyrůstal střídavě v Indii a v Anglii. Četné přesuny z místa na místo jako by pak rovněž symbolicky předurčily jeho cestovatelskou vášeň spojenou s poznáváním, studiem a ochranou lokální fauny.
Překvapení ve vaně
Durrellovým vzorem a mentorem se stal o třicet let starší britsko-řecký lékař a biolog Theodoros Stefanidis, který se s desetiletým hochem po Korfu každý den procházel a přibližoval mu místní přírodu. Gerald, řečený Gerry, si na ostrově zvykl trávit celé dny průzkumem okolí. Do krabiček od sirek sbíral všelijakou „havěť“ a své nálezy nosil domů, kde pak rodina nejednou zažila nepříjemné překvapení: Bratr Lawrence například ve vaně narazil na hada a na sestru Margot zas z hrnku od kávy vykoukl štír. Zážitky z Korfu shrnul Durrell v jednom ze svých bestselerů nazvaných O mé rodině a jiné zvířeně, kterého se prodalo přes pět milionů výtisků. „Kdybych uměl čarovat, nadělil bych každému dítěti dva dary: kouzelné dětství, které jsem prožil na Korfu, a průvodce i přítele, jakým byl Theodoros Stefanidis,“ vzpomínal později.
Zatímco jeho domácí výuka přírodopisu tedy probíhala hladce, snaha o jakékoliv další vzdělávání ztroskotala na chlapcově nezájmu. Ze všech knížek, jež měl přečíst, ho zaujal pouze Život hmyzu a jeho oblíbenými autory se stali Charles Darwin či Alfred Russel Wallace. Zvláštní stopu v něm zanechal především článek v časopise Wide World, kde se dočetl o výpravě biologa Percyho Sladena do Kamerunu v 19. století. Zatoužil jeho cestu zopakovat – aniž přitom tušil, že se mu sen jednou splní, a že se do zmíněné africké země podívá dokonce několikrát.
Pod ochranou zoo
Když se rodina kvůli druhé světové válce musela vrátit do Anglie, našel si mladík svou první práci jako asistent v prodejně se zvířaty. Matka se mu sice pokoušela zajistit další domácí výuku, ale na úrodnou půdu padlo pouze studium angličtiny a literatury. Nevlídné ostrovní počasí se Gerald naučil přečkávat v knihovně a tehdy se v něm probudila vášeň pro jazyk i spisovatelský talent.
Záhy požádal o místo ošetřovatele v zoo ve Whipsnade. Stanul tak na počátku vysněné kariéry a do svého pomyslného deníku si mohl zapisovat jednu kuriózní historku za druhou. Mnohdy zažil nebezpečné situace, třeba když si zlomil hned několik prstů při zacházení s agresivními pakoni. Především si ovšem uvědomil, že většina zoologických zahrad chápe svou roli chybně – nikoliv jako ochranářskou, nýbrž pouze zábavní. „Tvrdil, že zoologické zahrady představují spíš konzumenty zvířat než jejich producenty,“ vzpomíná Carl Jones, hlavní vědecký pracovník dnešní Durrellovy nadace pro ochranu přírody. Gerald zastával názor, že v zajetí by se měly chovat pouze druhy, jimž hrozí vyhynutí. A sám toužil takovou ochranářskou instituci založit.
Dvě stě zvířat na palubě
Když se stal v jednadvaceti letech podle britského zákona plnoletým, zdědil po otci tři tisíce liber a okamžitě věděl, na co je použije – na financování expedice do Kamerunu. Plánování cesty, kterou s ním následně absolvoval ornitolog John Yealland, trvalo víc než rok. Loď směřující z anglického Liverpoolu k pobřeží západní Afriky nakonec vyplula v prosinci 1947 a v cíli zakotvila po třech týdnech. Během následujících měsíců shromáždili dobrodruhové bezpočet exemplářů místních živočichů, od bezobratlých až po savce, včetně poloopice pota bezocasého.
Po osmi měsících se vrátili domů se dvěma stovkami zvířat na palubě, načež je rozprodali do různých zoo po celé Anglii. Na první pohled by se mohlo zdát, že cesta slavila úspěch, ale ve skutečnosti nebyla zisková a spolkla polovinu dědictví po otci. Durrell každopádně věděl, že za velké savce jako hrochy, gorily či slony by zoo zaplatily i tisíce liber. Záhy proto naplánoval druhou výpravu, s cílem zaměřit se právě na uvedené tvory.
Hrocha sežral krokodýl
Tentokrát jej doprovázel Ken Smith, jeho kolega ze zoo ve Whipsnade. Ubytovali se u kamerunského vládce neboli fona, s nímž se spřátelili. Celkem vzato však druhá výprava uspěla jen částečně. Nepodařilo se například získat mládě hrocha, které chránili jeho rodiče. Durrell musel oba dospělé jedince zastřelit, načež ovšem sirotka sežral krokodýl. Stejně tak selhal pokus o odchyt mladé gorily. A k dovršení všeho došly Angličanům peníze, takže museli prodat část vybavení a požádat o půjčku. Návrat do Liverpoolu koncem srpna 1949 se ovšem nesl ve velkolepém duchu: V přístavu se shromáždil dav reportérů a Durrell mohl domácím zoo nabídnout druhy, které v Británii ještě nikdo nespatřil – třeba žábu vlasatici třásnitou.
O rok později zamířili se Smithem do Britské Guyany a přivezli odtud mimo jiné rosničku podivnou, ocelota dlouhoocasého, pásovce, aru či hlodavce kuandu. V následujících letech se Durrell do Jižní Ameriky ještě několikrát vrátil, po roce 1951 i s manželkou Jacquie. Vzali se navzdory tomu, že příbuzní nevěsty její výběr partnera neschvalovali a po svatbě se s ní přestali stýkat.
Otcovo varování, že Durrell neudrží peníze, se navíc takřka naplnilo: Gerald neměl finance na další výpravy, ale víceméně ani na běžný život. Po dlouhém přemlouvání tedy začal své zážitky sepisovat a vydávat knižně. První titul s názvem Přetížená archa vyšel v roce 1953 a následovala publikace takřka z každé výpravy. Jeho dílo dosáhlo mimořádného úspěchu nejev v Británii, takže záhy mohl opět pomýšlet na splnění svého dětského snu o založení zoo.
Ředitel bez peněz
Svou instituci chtěl původně otevřít v anglickém Bournemouthu, tamní úřady však návrh nakonec zamítly, proto zvolil jinou lokalitu – britský ostrov Jersey u pobřeží Francie. Slavnostní otevření se konalo 23. června 1959, nicméně zoo od samého počátku provázely finanční potíže. Ředitel a zakladatel v jedné osobě nejen nepobíral žádný plat, ale dokonce si musel vzít na provoz půjčku. Jediný jeho příjem totiž stále tvořily zisky z knížek a honoráře za vystoupení v rozhlase.
Starosti se podepsaly i na Geraldově zdravotním a duševním stavu. Víc pil, takže zanedlouho začalo trpět rovněž jeho manželství a v roce 1979 se rozpadlo. Durrell se vzápětí oženil znovu, ale problémů se zdravím se nezbavil. V 90. letech mu lékaři diagnostikovali rakovinu a cirhózu jater. Podstoupil sice transplantaci, nicméně v roce 1995 nemoci podlehl. V jeho práci od té doby neúnavně pokračuje vdova Lee Wilsonová.
Návrat do přírody
V roce 1984 založil Gerald Durrell na britském ostrově Jersey nadaci pro ochranu přírody, s cílem šířit osvětu o chovu zvířat v zajetí, a přispět tak k hájení divokých populací. Nadace dosud vyškolila přes čtyři tisíce zájemců ze 141 zemí a díky jejím aktivitám se skutečně podařilo zvrátit osud některých živočichů na pokraji vyhubení – včetně mauricijského holuba růžového, scinka alžírského či papouška alexandra réunionského.
