Reklama


Irena Sendlerová: Nezdolná hrdinka z varšavského ghetta

05.07.2018 - Barbora Jelínková

Druhá světová válka napsala tisíce pozoruhodných příběhů, na některé se však neprávem pozapomnělo. Patří k nim i osud Ireny Sendlerové, díky níž uniklo smrti na dva a půl tisíce židovských dětí

<p>Vytrvalá žena nakonec ze strašlivých podmínek varšavského ghetta zachránila na 2 500 dětí.</p>

Vytrvalá žena nakonec ze strašlivých podmínek varšavského ghetta zachránila na 2 500 dětí.


Reklama

Když v květnu 2008 podlehla Irena Sendlerová zápalu plic, bylo jí úctyhodných 98 let. Za války prokázala mimořádnou odvahu, a sama se dokonce ocitla ve spárech nacistů, kteří ji zatkli a mučili. Přesto ji poslední fotografie zachycují coby stařenku s nesmírně laskavýma očima, jejíž tvář zdobí milý úsměv. Tak ji ostatně zpodobňuje i pomník vztyčený před čtyřmi lety v Moskvě: Jde o sochu ženy v životní velikosti, jež drží kytici květin jako symbol míru. 

Středoškolské vzplanutí

Irena přišla na svět ve Varšavě, vyrůstala však v nedalekém Otwocku: Když jako dvouletá onemocněla černým kašlem, usoudil její otec lékař, že by dcerce pomohl k uzdravení čerstvý vzduch. Nevědomky tak předurčil její budoucnost. V Otwocku totiž do jeho ordinace přicházeli zejména členové místní židovské komunity, které jiní lékaři většinou odmítali přijímat. Častým kontaktem s nimi si malá Irena brzy osvojila židovské zvyky a ještě před nástupem do první třídy uměla hovořit jidiš. Doktor Stanisław Krzyżanowski se však nedožil toho, jak jeho dcera dospěje a stane se jednou z klíčových postav polského válečného odboje. V roce 1917 podlehl tyfu a zanechal sedmiletou holčičku s ovdovělou matkou.

O deset let později dokončila Irena střední školu, hluboce zamilovaná do spolužáka Mieczysława Sendlera, svého budoucího muže. V 21 letech držela v ruce vysokoškolský diplom z práv a mladý pár se usadil ve Varšavě. Už krátce po svatbě však bylo oběma novomanželům jasné, že vztah vzešlý z nezralého středoškolského vzplanutí nemá budoucnost. Aby se vyhnula stále častějším neshodám, rozhodla se Irena pokračovat ve studiích. 

Trefa do černého

Zaujal ji tehdy relativně nový, perspektivní obor otevřený na varšavské univerzitě – sociální práce. Neobvyklá volba se ukázala jako trefa do černého. Už po první přednášce Irena zjistila, že má všechny vlastnosti nezbytné pro výkon náročné služby druhým. Okamžitě se proto přidala ke skupině dobrovolníků, která pod vedením profesorky Heleny Radlinské organizovala vzdělávací kurzy a právní pomoc pro chudé.  

Mnoho Ireniných přátel z univerzitních kurzů bylo židovského původu, tudíž jí nemohl uniknout útlak šířící se Evropou. Sílící vlny antisemitismu se v Polsku projevily obzvlášť výrazně: Postupně přibývaly restrikce omezující práva všech občanů neárijského původu – na přednáškách museli Židé například sedět v oddělených lavicích. Diskriminace nenechávala Irenu chladnou, a horlivě se proto přidávala k demonstracím i protestům organizovaným na podporu židovských obyvatel. Ze svého průkazu si dokonce vymazala slovo „árijský“, za což ji z univerzity vyloučili. 

Německo útočí

V té době zároveň vyvrcholila krize jejího manželství. Coby katolíci se však s manželem rozvést nemohli, proto se od sebe odstěhovali a každý šel dál vlastní cestou. Ta Irenina se nesla ve znamení pokračujících bojů s protižidovským hnutím. Tehdy už nebylo pochyb, že napjatá situace v Evropě spěje k válečnému konfliktu, a varšavské ulice sevřela atmosféra strachu. V září 1939 na polskou metropoli zaútočila luftwaffe. 

Židé se ocitli v hledáčku nacistů a energická Irena se okamžitě přidala k nově vzniklému odboji: Nadchla se pro nápad profesorky Radlinské zorganizovat tajný systém sociální podpory. K dívce se připojilo několik bývalých spolužaček a spolu plánovaly vybudování rozsáhlé sítě vzájemně propojených, ale nezávislých buněk poskytujících pomoc potřebným

Život za zdí

Už na podzim roku 1940 zvládal jejich systém podporovat několik tisíc Židů. Nacistický útlak však sílil: Na okraji Varšavy vyrostlo uzavřené ghetto a všichni židovští obyvatelé dostali příkaz se do něj sestěhovat. Svůj domov muselo opustit na čtvrt milionu lidí včetně řady Ireniných blízkých. Ze dne na den je oddělila vysoká zeď s ostnatým drátem, za níž Židé bojovali s tyfovou epidemií a umírali hlady kvůli mizernému zásobování. Odvážlivci ze zbytku města, kteří se snažili dovnitř propašovat jídlo, často končili s kulkou v hrudníku. Zastřelením se okamžitě trestal i jakýkoliv pokus o útěk.

Irenu však nezastavila ani hrozba smrti. Mladá odbojářka horečně sháněla padělané doklady, jež by přátelům zajistily falešnou identitu. Získala dokonce místo zdravotní sestry v židovské nemocnici na árijské straně ghetta a podařilo se jí obstarat propustku, díky níž mohla beztrestně překračovat linii oběma směry.

Děti v pytlích na mrtvoly

Když v roce 1942 začaly transporty do vyhlazovacích táborů, zřídila polská vláda tajnou organizaci Rada pro pomoc Židům, známou pod krycím názvem Żegota. Irena se rychle stala její členkou a záhy byla pověřena vedením tzv. dětské sekce. Pod jménem Jolanta navštěvovala v ghettu rodiny s malými dětmi a přesvědčovala rodiče, že má spolu se svými přáteli možnost odvést jejich potomky do bezpečí. Úplnou jistotu jim dát nemohla, přesto jí tamní matky důvěřovaly natolik, že byly ochotny začít své syny a dcery připravovat na budoucí život pod falešnou identitou. 

Navykaly je na jiná jména, učily je polsky, pomáhaly jim osvojit si katolické zvyky. Irena pro ně zajišťovala nové rodné listy a spravovala kartotéku s údaji, kam které dítě zamířilo. Přes zdi ghetta se dostávaly ven nejrůznějšími cestami: v rakvích či pytlích na mrtvoly jako domnělé oběti tyfu, zahrabané mezi odpadky, skrz kanály a ty nejmenší pak v krabicích. Každá operace vyžadovala nesmírně náročnou přípravu, přesto se díky Irenině skupině dařilo z ghetta pašovat desítky dětí denně. 

Ve spárech gestapa

Vysilující zápřah, poznamenaný neustálým strachem o život, trval víc než rok. Po celou dobu se Irena úspěšně skrývala před všudypřítomnými nacistickými hlídkami – dokonce i v dubnu 1943, kdy se Židé vzepjali k poslední vzpouře a zorganizovali houževnaté, přestože beznadějné povstání. Vedl jej pouze čtyřiadvacetiletý Mordechai Anielewicz: Probudil ducha odvahy v tisícovkách Židů, kteří přežili, a celý měsíc koordinoval statečné boje. 

Vzpoura ve varšavském ghettu se zapsala do dějin jako největší událost svého druhu, k níž během druhé světové války došlo. Přestože však zemřelo několik stovek německých vojáků, na straně Židů bylo obětí mnohonásobně víc a revolta jen vyburcovala nacistickou nenávist. Řada vůdčích osobností včetně mladého Anielewicze nakonec spáchala sebevraždu.

Během povstání se Ireně dařilo skrývat, ale v říjnu 1943 dostihlo gestapo i ji. Třiatřicetiletou Varšavanku zatkli a několik měsíců ji brutálně mučili, aby vyzradila klíčové informace o konspiraci. Dokázala však mlčet a nakonec ji odsoudili k popravě zastřelením.

Żegota ovšem po celou dobu usilovala o její osvobození a podařilo se jí podplatit jednoho z příslušníků SS. Ten Irenu v den plánované popravy, 20. ledna 1944, tajně propustil a její jméno připsal na seznam usmrcených. Hned po útěku vložila mladá žena veškeré záznamy o dětech zachráněných z ghetta do zavařovací sklenice a zakopala ji na své zahradě.

Nepohodlná světice

Teprve po skončení války, jejíž poslední rok prožila pod falešnou identitou, předala Irena všechny seznamy židovským organizacím – obsahovaly na dva a půl tisíce jmen dětí. Naprostou většinu z nich se podařilo díky precizně vedené dokumentaci dohledat, ovšem málokteré mělo ještě nějakou rodinu, kam by se mohlo vrátit. 

S koncem válečného konfliktu však nepřišly lepší zítřky. Nacisty se sice podařilo porazit, jenže k moci se dostali komunisti a v Ireně viděli nežádoucí osobu. Třebaže byla po celý život levicového smýšlení, komunistická ideologie jí zůstala cizí – a jako členka Żegoty si navíc vysloužila nálepku nepřítele, neboť ji považovali za součást západního odboje. Několikrát absolvovala výslech u Státní bezpečnosti a opakovaně jí hrozilo zatčení, rovnající se rozsudku smrti.

Strom v Aleji spravedlivých

Uznání za hrdinské činy, které během válečných let vykonala, se Irena Sendlerová dočkala nejprve od Izraele. Jako jedna z prvních obdržela od Památníku obětí holocaustu v roce 1965 ocenění Spravedlivá mezi národy, jež náleží osobnostem, které přispěly k záchraně Židů za války. Do Svaté země však mohla vycestovat až bezmála o dvě desetiletí později a v jeruzalémské Aleji spravedlivých tehdy zasadila svůj strom. Na počátku 90. let pak obdržela čestné izraelské občanství.

TIP: Spravedliví mezi národy: Příběhy nezapomenutých hrdinů 2. světové války

Zdálo se, že Polsko na svou hrdinku zapomnělo. Irena čekala přes půl století, než tam její zásluhy někdo znovuobjevil. Teprve v roce 2003 získala 93letá stařenka – tehdy již několik roků upoutaná na invalidní vozík – nejvyšší státní vyznamenání, Řád bílého lva. Nedlouho poté přišla dokonce nominace na Nobelovu cenu míru, švédská komise však rozhodla jinak: Ocenění toho roku přijal americký demokrat Al Gore za boj proti klimatickým změnám. O několik měsíců později Irena Sendlerová v rodné Varšavě zemřela. 

  • Zdroj textu:

    100+1 zahraniční zajímavost

  • Zdroj fotografií: Wikipedie, Flickr

Reklama

Další články v sekci

Reklama

Reklama

Aktuální články

Vlče z doby ledové je skoro jako živé

Věda

Panoramatický pohled z vyhlídkové terasy na čajové plantáže Cameron Bharat

Příroda

První letušky Československých státních aerolinií: zleva Marie Stará, Hana Fuchsová a Marie Müllerová, 1937

Historie

Povrch Ceres na snímku sondy Dawn. Ahuna Mons je v horní části.

Vesmír

Větrná farma a bitcoinový důl

Věda

Inhalátory promění přírodní látky v páru, dochucenou třeba vanilkovou nebo jahodovou příchutí. Takto vypadá balení verze nazvané Strawberry Fields, která má příchuť jahod a obsahuje vitamíny

Zajímavosti

Nové časopisy Extra Publishing

RSSInzerceO serveru (Redakce)Partnerské weby
© Extra Publishing, s. r. o. 2007–2011. ISSN 1804-9907