Od uctívaných loveckých psů po pronásledované kočky: Vztah středověké společnosti ke zvířatům byl plný paradoxů
Pro naše dávné předky byla zvířata doslova všudypřítomná. Žila s nimi pod jednou střechou, prostupovala kázání farářů, knižní malby, erby šlechticů a mnoho a mnoho dalšího. Znamená to však, že se k nim chovali s nějakou zvláštní úctou? Jak vlastně středověký člověk vnímal zvířata?
Komický výjev zobrazující blázna, který kouše psa. (ilustrace: Picryl, British Library, PDM 1.0)
Vztah k „němým tvářím“ zcela jasně definovala již bible. Stojí zde, že Bůh stvořil člověka a potom lidem požehnal a řekl jim, aby panovali nad vším živým. Středověký teolog Tomáš Akvinský (1225–1274) dokonce tvrdil, že jediným argumentem proti krutosti na zvířatech je skutečnost, že by podobné chování mohlo vést k násilí i na lidech. Jinak ale prohlašoval, že je správné ostatní tvory zabíjet, protože pro ně samotné život nemá smysl.
Společníci čarodějnic
- kočky
Některá zvířata předcházela nesmírně špatná pověst. Například užitečné a v boji proti škůdcům zcela nenahraditelné kočky byly zároveň považovány za symbol chlípnosti a společníky čarodějnic, a proto byly mučeny a upalovány. Ve městech navíc patřily jejich kožešiny k ceněným komoditám.
Poněkud překvapivě si kočky oblíbili mniši, protože je krásně hřály a přitom nebudily dojem zbytečného luxusu. Jistý irský bratr dokonce v 9. století napsal v klášteře v Reichenau svému kocourkovi Pangurovi báseň. Jakkoli se však klášterní lovkyně myší mohly pochlubit snadným životem, o jejich družkách na šlechtických dvorech se to říct rozhodně nedalo. Ty byly totiž využívány jako živá návnada k výcviku loveckých psů.
Barvář cítí krev
- psi
Nejlepšímu příteli člověka byla vždy věnována mimořádná pozornost a v celých lidských dějinách bychom nenašli jiné zvíře, které sehrálo tak klíčovou úlohu. Pokusy o křížení psů sice sahají až do starověku, ale tehdejší plemenitba se ani náznakem neblížila úrovni, jaké dosáhla právě ve středověku.
V tomto ohledu je velmi přínosná práce hraběte Gastona z Foix (1331–1391) Kniha o lovu, která vznikla někdy mezi léty 1387−1389 a mimo jiné představuje i nejoblíbenější psí rasy. Jednoznačně prý vedli barváři, kteří své jméno získali díky schopnosti dohledávat raněnou kořist, která v myslivecké hantýrce „barvila“, čili krvácela. Dobové zbraně totiž zvíře většinou jen zranily a bylo potřeba ho najít a dorazit.
Dalším oblíbeným plemenem byli chrti, které bychom našli ve všech myslitelných variantách. Své zastoupení však měli i vlkodavové a jelení psi. Samotný pán z Foix ovšem preferoval mastify, na kterých si cenil jejich odolnosti a nebezpečnosti spojené s milou povahou a přirozenou příchylností k dětem. Psi byli na šlechtických dvorech považováni za luxus, který si ani zdaleka nemohl dovolit každý. Jejich cena někdy stoupala až do závratných výšek, a byli proto častým královským darem.
Neohrožení samotáři
- dravci
Luxusní zboží představovali draví ptáci využívaní při sokolnictví, které však bylo spíše specifickou zábavou a uměním než snahou zabezpečit základní obživu. K mimořádným obdivovatelům této ušlechtilé kratochvíle patřil i císař Fridrich II. Sicilský, který roku 1212 obdařil našeho panovníka Přemysla Otakara I. známou Zlatou bulou.
Tento mimořádný vladař dokonce nebyl líný pozorovat kukačku při líhnutí či osobně cvičit mladé ptáky. Na dravcích však obdivoval především to, že lidskou společnost nejenže nepotřebují, ale ani nikterak nevyhledávají, což byl rys, který byl vlastní i jemu.
Společník v boji i na cestách
- koně
Skutečnou hybnou silou dějin byli především koně. Patřili sice k základním dopravním prostředkům, ale kromě užitkové hodnoty měli cenu i reprezentativní. V našem prostoru byli velmi ceněni zejména ti ze Sedmihradska, kteří se podle zprávy rytíře Bertranda de la Brocquiére v Uhrách prodávali za několikanásobek ceny jiných ořů. V jiném prameni se pak setkáváme s koněm jménem Erdel, což svědčí o jeho původu (Erdély bylo označením pro Sedmihradsko). Dokument navíc dokládá citovou vazbu majitele k jeho zvířeti, neboť velmi želí jeho skonu.
Poptávka po sedmihradských koních časem začala převažovat nabídku, a tak zdejší vévoda Petr roku 1499 zakázal jejich vývoz. V dokumentu specifikuje, že se nesmí vyvážet „gradarius“ (lehčí jezdecký typ) v hodnotě nad šest zlatých. Tresty byly velice přísné. Kdo by zákaz porušil, měl přijít o veškerý majetek.
Koně se samozřejmě také kradli. Často mizeli z pastvin, ale někdy si zloději dovolili proniknout až do stájí, za což hrozil trest smrti dokonce i šlechticům. Například v roce 1408 byla odsouzena ke ztrátě hrdla také jedna urozená vdova, a to za ukrývání zloděje 42 koní. K chytání lupičů pak napomáhal fakt, že pokud se o zvíře nikdo nepřihlásil, mohl si jej přemožitel pachatele po stanovené době nechat. I z tohoto důvodu se kradená zvířata prodávala hluboko pod cenou, protože bylo nutné se jich především rychle zbavit. Za krádež se však považovalo i koně najít a neodevzdat.
Náhražka masa
- ryby
Nejen duchovní, ale všichni středověcí lidé napříč společností drželi stále nejrůznější půsty, přičemž je zachraňovalo jen pravidlo, že ryba není maso. Zdrženlivost v jídle se přísně dodržovala i v případě vzácných a urozených návštěv, tehdy se však mohlo přistoupit k dražším a chutnějším rybám, například oblíbeným štikám. Na českých a moravských trzích se prodávaly ryby čerstvé i upravené a k mání byly sladkovodní, a dokonce i dovážené mořské. Šlo především o herynky a sledě ulovené v Baltu či Severním moři, které rybáři vykuchali a naložili do soli.
Ryby se vařily, pekly, sušily, udily, dělala se z nich polévka a huspenina. Chuť masa čtvernožců měla přiblížit různá nákladná koření. Někdy to ale nestačilo, a tak papežské kurii chodily žádosti o povolení konzumace masa či mléčných výrobků i v době půstu z důvodů nesnášenlivosti rybího masa.
„S Adamem zuostali“
- prasata
Opak postní ryby tvořilo tučné vepřové. Prasata patřila k velmi přizpůsobivým zvířatům, přežívala i v náročnější klimatických podmínkách a bylo poměrně snadné je uživit. Také se rychle množila a již za dva až tři roky mohla jít na porážku. Na podzim se pak svině vyháněly na pastvu s cílem, aby se co nejvíce nakrmily žaludy a bukvicemi a před zimou hodně přibraly. Zima totiž byla časem zabijaček.
Vztah našich předků ke zvířatům byl velmi pragmatický. Nechybělo v něm však i jisté uznání. Například židovský právník, lékař a polyhistor Pavel Pražský (1413–1471) ve své Správovně píše: „Domácí hovada jsú: vuol, kráva, vepř, svině, ovce, beran, koza, pes, kočka, kohút, slepice, ti jsú hned s Adamem zuostali.“ Tím má pravděpodobně na mysli to, že jmenovaní čtvernožci s člověkem byli hned od jeho stvoření a ten je potřeboval pro samotné přežití.
