Jak si poradit s nedostatkem vody? Ve starověkém Římě to řešili akvadukty

26.07.2022 - Tomáš Štěpánek

Voda vždy představovala živel s vlastností ničit i povznášet města a celé říše. O kvalitní zdroje životodárné tekutiny se vedly války a její nedostatek bylo třeba řešit. S nouzí o vodu se musela potýkat i desetitisícová římská města, avšak Řím si uměl vždy poradit

<p>Rekonstrukce průběhu stavby římského akvaduktu, a to bez použití malty, zato s primitivními  jeřáby. <em>(ilustrace: Shutterstock)</em></p>

Rekonstrukce průběhu stavby římského akvaduktu, a to bez použití malty, zato s primitivními  jeřáby. (ilustrace: Shutterstock)


Reklama

Civilizační boom a míra spokojenosti obyvatel s vládnoucí elitou závisela nejen v Římě na vojenské, politické a hospodářské situaci. Přízeň lidu se však ve Věčném městě nezískávala jen chlebem a hrami (panem et circenses). Ke komfortu římských měst, jenž nebyl po dlouho dobu překonán, patřil každodenní a bezproblémový přístup k čerstvé vodě. Jak ovšem uhasit milion žíznivých krků, naplnit všudypřítomné fontány, dodávat vodu do veřejných i soukromých lázní či zaplnit arénu amfiteátru k pořádání inscenovaných námořních bitev (naumachie) současně?

Poslední, zato nejlepší

Jako mnoho jiného ani princip akvaduktu Římané nevymysleli, ale převzali, zlepšili a rozšířili do všech koutu Středomoří. Na konci 8. století př. n. l., kdy Řím teprve čekal vstup na scénu dějin, vznikl jeden z prvních akvaduktů „římského typu“ až v daleké Mezopotámii. Zde asyrský král Sennacherib (705–681 př. n. l.) nechal zbudovat 80 km dlouhou stavbu s 10 m vysokým mostem spojujícím 300 m široké údolí, která zásobovala asyrské město Ninive

O sto padesát let později byl za vlády řeckého tyrana Polykrata (538–522 př. n. l.) vybudován na ostrově Samos podzemní vodovodní systém zásobující čerstvou vodou město Pythagoreion. Jeho součástí byl i takzvaný Eupalinův tunel, jenž měřil něco málo přes jeden kilometr a vedl skrz samoské pohoří. Stavbu trvající dlouhých 8 let řídil architekt Eupalinos. Měl k dispozici dvě skupiny dělníků, přičemž každá začala kopat z jednoho konce. Jednotlivé linie se sice uprostřed minuly o více než dva metry, ale Eupalinos si poradil a oba tunely nakonec propojil.

Římané na uvedená díla navázali a co postrádali v originalitě, doháněli vynalézavostí, odvahou a odhodláním. Sextus Julius Frontinus, inženýr zodpovědný za akvadukty v době císaře Nervy (96–98 n. l.), dokonce napsal o těchto římských divech světa celou publikaci. Oslavuje v ní architektonickou a inženýrskou zručnost stavitelů akvaduktů, vedle nichž se nečinně stojící egyptské pyramidy či známé, leč nepoužitelné řecké stavby jeví jako méněcenné a nedostatečné. 

Řešení pro velkoměsto

Římané zpočátku spoléhali na lokální neznečištěné vodní zdroje a řeku Tiberu, které byly dostačující před expanzí Věčného města. Jeho obyvatelé totiž používali vodu stejně jako my ve všech oblastech života: v zemědělství, řemesle, při těžbě nerostných surovin, mletí obilí, zalévání zahrad, ale i v lázních, k očistě, přípravě potravin či při naumachiích. S postupným rozvojem Říma a nárůstem počtu obyvatel se však nároky na množství a kvalitu vody zvyšovaly. 

Většina domů měla v této době vlastní nádrž zachytávající dešťovou vodu, jež mohla být v domácnosti dále využívána. Otvorem (compluvium) stékala voda shromážděná ze střechy do asi 30 cm hlubokého bazénku (impluvium), který fungoval jako kalová laguna a zachycoval nečistoty, odtud tekla do nádrže umístěné pod atriem domu. Poté již stačilo vědro na provazu, aby si člověk mohl nabrat čistou a chlazenou vodu ze svých vlastních zásob.

Tento systém však mohl fungovat jen ve větších domech. Obyčejní lidé žijící v jedné místnosti v pátém podlaží bytového domu si takový luxus dovolit nemohli. Pro ně existovala v římských městech síť veřejně přístupných fontán a vodních prvků, ze kterých si mohli nabírat vodu dle libosti. Podobná díla většinou čerpala dešťovou vodu z cisteren nebo přímo ze střech. 

Každodenní ruční nošení vody ve vědrech ovšem nemohlo být ve velkých městech příliš efektivní, obzvláště pokud se veřejná fontána nacházela daleko a sloužila většímu množství obyvatel. V případě znečištění či vyschnutí zdroje pak představitele státní moci nečekala zářná budoucnost. To a zvyšující se poptávka po kvalitní vodě v důsledku stále vyššího počtu obyvatel vyžadovaly řešení, a Řím je našel – akvadukty. První vznikl na konci 4. století př. n. l. 

Distribuční systém

Dostatečně vypovídající je již samotný název technického díla odvozený od aqua (voda) a ducere (vést). Jednalo se o stavbu, jež pomocí gravitace a samospádu transportovala vodu z výše umístěného zdroje do níže umístěného cíle. Základem tedy byla nakloněná plošina z kamene, cihel nebo betonu s krytým potrubím či kanálem. Větší část akvaduktu se zakopávala do země, kde byl chráněný před rozmary počasí, znečištěním i nepřáteli. V případně nutnosti musel procházet tunelem skrz větší či menší terénní nerovnosti nebo je mohl obcházet až několika kilometrovou oklikou.

Údolí a nížiny se překonávaly vytažením akvaduktu nad úroveň terénu či přímo na mostní konstrukci. Další možnost představovaly sifony s velkou výše položenou nádrží na jedné straně a níže položenou menší nádržkou na druhé. V takovém případě pro Římany pracoval tlak vodního sloupce, který hnal vodu olověnými, keramickými nebo kamennými trubkami do kopce.

Akvadukt byl jen jednou částí vodovodního distribučního systému. Další představovaly kalové nádrže určené k čištění vody, distribuční nádrže rozdělující vodu do konkrétního potrubí a cisterny k uskladnění přebytečné vody do zásoby. Další destinací vody pak mohla být dle priority městská fontána, veřejné lázně a snad až nakonec soukromé domy boháčů, kteří za toto privilegium platili. Někteří významní Římané dokonce obdrželi bezplatné připojení k akvaduktu jako poctu. Voda, jež ve městě splnila svůj účel či se nijak nevyužila, směřovala do zahrad, latrín, veřejné kanalizace a poté do řeky.

Než se kopne do země

Stavbě akvaduktu předcházela potřeba objevit dostatečně bohatý, a především kvalitní zdroj vody. V okolí Říma to byla vulkanická jezera (Lacus Sabatinus a Lacus Alsietinus na severu; Lacus Albanus na jihu), ale také horské prameny, které ještě nebyly znečištěné sedimenty jako řeky nacházející se v údolí řeky Anio (dnešní Aniene) v Apeninách na východ od Věčného města.

Kanál, kterým před 2 000 lety tekla voda do hispánského města Tarraco (dnešní Tarragona). Původně se nad ním nacházela krytina z kamenných desek. (foto: Wikimedia Commons, Till F. TeenckCC BY-SA 2.5)

Po lokalizaci vhodného zdroje vody se vydávali římští inženýři na průzkum a mapování terénu, což byla nejdůležitější a nejdelší část celého procesu. Během této fáze bylo potřeba vyměřit a propočítat ideální sklon, aby voda v akvaduktu tekla plynule. Svého využití došly všechny vhodné terénní prvky či nerovnosti, čímž římské vodní stavby dostávaly meandrovitý tvar. 

Výstavba akvaduktu trvala dlouho a mohla se v kterékoliv fázi zastavit. Plány budoucího (veřejného i soukromého) díla musely schvalovat příslušné úřady, které dbaly především na práva dalších zúčastněných osob s důrazem na omezené zdroje vody či její snížení způsobené zvýšeným odběrem. V ideálním případě se stavba plánovala z úrovně římského státu a na veřejné půdě (ager publicus). Zde byl vytvořen asi pětimetrový koridor na každou stranu budoucího akvaduktu, kde se zakazovala jakákoliv činnost, jež by mohla stavbu ohrozit. V případě, že se v cestě nacházela posvátná oblast, hřbitov či chrám, musel akvadukt často vést jinudy. Někdy musela stavba ustoupit i mocným vlastníkům půdy nebo náboženským pověrám.

Příliš důmyslná konstrukce

Samotný akvadukt již představoval vrchol římského stavitelského umění. Většinou měl rovné dno a kanál obloukovitého průřezu s šířkou asi 70 cm a výškou 150 cm. V ideálních podmínkách vyplňovala voda kanál ze dvou třetin. Přílišný náklon by hnal vodu velmi rychle a ta by mohla způsobovat erozi (vyplavování) částí stavebních konstrukcí. Malý náklon by zase mohl vést k ucpávání a vzniku lagun. Různé schody, nádrže a rozšíření vodu v akvaduktu čistily či prokysličovaly. V případě nutného překročení údolí volili římští stavitelé arkády ze zdiva, cihel nebo betonu. Každá část římského akvaduktu musela být přístupná pro případnou údržbu, což platilo i pro tunely pod skalními masivy. Z tohoto důvodu se nad kanálem vedly v určitých intervalech z povrchu kolmé šachty.

TIP: Dědictví impéria: Co nám zanechali staří Římané

Nakonec to byla pravděpodobně složitost a nutnost permanentní údržby, co přivodilo římským liniovým stavbám zánik. Během turbulentního období na konci antiky v 5. století n. l., kdy Středomoří trpělo pod nájezdy barbarských kmenů a Římská říše se soustředila na občanské války, se nedostávalo finančních prostředků na vhodnou údržbu. Zvýšená vojenská aktivita vedla také k častějšímu úmyslnému ničení nadzemních částí akvaduktů. Některé poškodilo zemětřesení, povodně či deště, další posloužily jako levné a dostupné zdroje stavebního materiálu.

Reklama




Další články v sekci

Reklama

Reklama

Aktuální články

Až stanice doslouží, nové moduly se od ní odpojí a zůstanou na oběžné dráze pro soukromé účely. (foto: NASA, CC0)

Vesmír
Revue

Kočrka, kohout nebo třeba kozel - tato zvířata byla ve středověku považována za pomocníky čarodějnic. (foto: Pexels, Lucas PezetaCC0)

Historie

Kareta obrovská (Chelonia mydas) je coby ohrožený druh chráněna. V dospělosti jsou jejími jedinými nepřáteli větší druhy žraloků (zejména žralok tygří) a člověk. (foto: Wikimedia Commons, National Marine Sanctuaries, CC0)

Věda

Hideki Tódžó již jako japonský premiér na manilském letišti před inspekcí posádky Filipín. Japonští vojáci na souostroví povraždili statisíce civilistů. (foto: Wikimedia Commons, Reader's Digest, TT News AgencyCC0)

Válka

Po měsíci „UPF diety“ přibral Chris van Tulleken sedm kilogramů (tři kilogramy tvořil jen tělesný tuk, zbytek sacharidy uložené v játrech a svalech), z průměrné hmotnosti podle BMI poskočil k nadváze. (ilustrační foto: Shutterstock) 

Zajímavosti

Nové časopisy Extra Publishing

RSSInzerceO serveru (Redakce)Partnerské weby
© Extra Publishing, s. r. o. 2007–2011. ISSN 1804-9907