Jak zastavit létající smrt? Stíhači RAF proti německým střelám V-1
V létě 1944 zahájili Němci ostřelování Londýna letounovými střelami Fieseler Fi 103, známými jako V-1. Královské letectvo proti nim nasadilo nejvýkonnější stíhačky a na britské obloze se rozpoutala velmi neobvyklá kampaň. Jednalo se o první střet protivzdušné obrany s bezpilotními prostředky, předchůdci dnešních střel s plochou dráhou letu.
Velká Británie čelila náletům německé Luftwaffe už od léta 1940. Postupně se ale podařilo zdokonalit systém moderní protivzdušné obrany, postavené na soustavě radiolokátorů a řídicích stanovišť. Ta naváděla vlastní stíhače na cíl se stále se zlepšujícími výsledky. Koncem jara 1944 už byl systém tak propracovaný, že proniknout nad ostrovní království se rovnalo téměř sebevraždě. Němci ale sázeli na nové technologie a zahájili vývoj převratné zbraně.
Na jaře 1942 začala společnost Fieseler pracovat na bezpilotním prostředku, který by dokázal dopravit pumový náklad vysokou rychlostí na rozměrný, ale silně hájený cíl. Sériová výroba V-1 se rozběhla v březnu 1944 a začátkem června byly odpalovací rampy rozeseté po pobřeží Francie u Pas-de-Calais připraveny k palbě.
První salva devíti střel vzlétla na Londýn 12. června, patrně kvůli technickým závadám tam ale nedolétla ani jedna. O den později už ale čtyři na město dopadly. Skutečně masový úder Němci uskutečnili v noci z 15. na 16. června a protivzdušná obrana ostrovů čelila zcela nové výzvě.
Velení RAF muselo z operací nad kontinentem stáhnout několik perutí vyzbrojených výkonnými Spitfiry Mk.XIV a Tempesty Mk.V. Od 16. června začaly proti letounovým střelám operovat tempesty vyzbrojené perutě číslo 3. a 486. Obě jednotky působily z letiště Newchurch a společně tvořily 150. křídlo, v jehož čele stálo známé stíhací eso podplukovník Roland Beamont.
Tempesty na lovu
Už úvodní den nasazení si piloti tempestů připsali 11 sestřelených V-1, kterým stíhači přezdívali „Diver“. Velitel křídla na svou první střelu vzpomínal: „Spatřil jsem malý jednoplošník se žhnoucím motorem na zádi. Hustě pršelo a byl to velmi malý cíl. Vypálil jsem ze 360 metrů, ale minul jsem. Ze vzdálenosti 270 metrů jsem vypálil podruhé a zasáhl střelu do trupu a do motoru, který se zastavil. Začala ztrácet rychlost, ale letěla dál. Přiblížil jsem se k ní z levé strany a prohlížel si její štíhlý zahrocený trup a krátká tlustá křídla. Byla celá natřená tmavě šedou barvou a výstupní tryska motoru byla zčernalá kouřem. Zavolal jsem Boba Coleho, aby ji dodělal, což udělal dlouhou přesnou dávkou. V-1 se přetočila na záda a dopadla na pole, kde vybuchla. Vyšlehl mohutný plamen a valil se z ní hustý černý kouř.“
Příští den velitel křídla sestřelil další V-1 a jeho muži ještě šest. Dne 18. června si připsali dokonce 31 vítězství. První ztráta při těchto akcích přišla 28. června, kdy jeden tempest sestřelila palba britského protiletadlového dělostřelectva.
Rychlý cíl
Němci V-1 odpalovali jak ve dne, tak v noci. Tehdy proti nim startovaly všechny jednotky vyzbrojené stroji de Havilland Mosquito, které využívaly palubní radiolokátor. Operátor pilota navedl co nejblíže k cíli a ten pak střelu vizuálně nalezl a sestřelil. Hlídek se účastnila i 68. peruť, u které sloužilo několik Čechoslováků, přičemž osádka Miloslava Mansfelda zničila dvě V-1.
Létajících bomb na kontě pilotů rychle přibývalo, ale rozhodně se nejednalo o lehkou práci. Při útoku stíhače sice V-1 nemanévrovala ani se nijak nebránila, přesto šlo o poměrně obtížně zničitelný cíl. Střely létaly vysokou rychlostí, měly malé rozměry a jejich konstrukce snesla značné poškození. Bojovat proti nim v noci bylo ještě nebezpečnější. Plamen od pulzačního motoru sice usnadňoval jejich nalezení v temnotě, zároveň však oslňoval. Navíc nešlo odhadnout vzdálenost stíhače od V-1 podle jejího rozpětí a hrozilo tak nebezpečí srážky. Střela také často vybuchla v bezprostřední blízkosti stroje RAF a ten mohly zasáhnout trosky.
Nejrychlejší spitfire
Už od 17. června proti střelám operovaly i 91. a 610. peruť, které měly ve výzbroji rychlé Spitfiry Mk.XIV. O den později se připojila i nizozemská 322. peruť se stejnou výzbrojí. Její skóre otevřel Rudolf Burgwal, když 18. června sestřelil jednu V-1 nedaleko Hastingsu. V pátek 30. června dostal svou pátou a stal se prvním esem jednotky. Jeho hvězda však nejvíce za zářila 8. července, kdy se mu během večerní hlídky podařilo v krátkém sledu po sobě sestřelit čtyři divery a o pátý se podělil se dvěma mustangy. Stal se prvním pilotem RAF, kterému se podařilo takového výsledku při Anti-Diver operaci dosáhnout.
Dne 4. července na střelu zaútočil poručík Bill McLaren z 56. peruti. Tato jednotka na tempestech létala teprve od začátku měsíce. Vystřílel na V-1 veškerou svou munici, ta však stále pokračovala k cíli. McLaren se k ní přiblížil, opatrně vsunul špičku svého křídla pod její křídlo a razantně kopnul do řízení. Gyroskop řídící střelu nedokázal toto vychýlení srovnat a ta se zřítila.
Křídlo ke křídlu
Srážení střel bez střelby začali záhy využívat i další piloti. Brzy zjistili, že stačí, když umístí konec svého křídla nad křídlo V-1, čímž naruší aerodynamické obtékání její nosné plochy. Ta pak začala klesat tak dlouho, až gyroskop vychýlení nezvládl a střela se zřítila. Bylo to mnohem bezpečnější než přímý úder křídlem. Letounová střela měla totiž konstrukci křídla ze železa, zatímco stíhačky z mnohem méně pevného duralu. Jejich piloti tak při nárazu riskovali poškození nosné plochy. Novozélanďan kapitán Gordon Bonham z 501. perutě dokázal tímto způsobem zničit tři V-1.
Prostor východní Anglie bránila i 316. polská peruť vyzbrojená stíhačkami Mustang Mk.III. Na obtíže s tím spojené vzpomínal jeden z pilotů Tadeusz Karnkowski: „Střely létaly ve výšce 2 000 stop (600 m, pozn. red.) a byly rychlejší než mustangy. Obrana před V-1 spočívala v tom, že mustangy operovaly ve výšce 6 500 stop (2 000 m) a letová kontrola navedla pilota nad bod, kde střela překročila pobřeží, načež se ji při střemhlavém letu snažil sestřelit.“
