Je naše osobnost předurčená? Opravdu formují většinu našeho chování geny?

11.05.2020 - Jana Poncarová

Děti získávají od každého rodiče polovinu genů. A to, kdo z nich vyroste, představuje hlavně záležitost genetiky. Dle nových zjištění utvářejí vzdělání a výchova pouhých pět procent osobnosti

<p>DNA odpovídá i za naše charakterové vlohy a určuje silné či slabé stránky osobnosti.</p>

DNA odpovídá i za naše charakterové vlohy a určuje silné či slabé stránky osobnosti.


Reklama

DNA fascinuje vědce i laiky, neboť nám umí životem pořádně zamíchat. Díky ní se formují naše rysy, a jejím prostřednictvím lze dokonce rekonstruovat, jak vypadali dávní předchůdci člověka. Loni například izraelští badatelé pomocí vzorků DNA sestavili podobu tváře ženy žijící před 75 tisíci lety: Patřila mezi denisovany, kteří vyhynuli podobně jako neandertálci a jejichž podobu jsme do té doby neznali. Znovu „stvořit“ obličeje lidí pomohl nově vyvinutý způsob získávání informací z genomu. „Ukázalo se, že můžeme odebrat DNA ze starých vzorků a rekonstruovat anatomii těla s přesností na osmdesát pět procent. Nabízíme tak vůbec první podobnou rekonstrukci denisovanů,“ vysvětlil vedoucí výzkumu Liran Carmel z Hebrew University v Jeruzalémě.

Jenže genetika nerozhoduje jen o vnější podobě: Předurčuje také naši náchylnost k nemocem a umožňuje odkrýt vrozené vady či choroby. Genetická vyšetření u těhotných mohou odhalit, zda bude dítě trpět například Downovým syndromem. A slouží i při léčbě onkologických onemocnění – lékaři díky nim třeba zjistí, jaké buňky by mohly způsobit rakovinu krve nebo zda se u člověka teoreticky vyvine nádor tlustého střeva.

Gen záletnosti

Podle posledních zjištění navíc DNA vděčíme i za svůj charakter: za své vlohy, způsob, jakým vnímáme svět, a za vlastní silné či slabé stránky. Kupříkladu nedávný výzkum německých genetiků z Ruhr-Universität Bochum odhalil, že v kódu genu TH stačí „změnit jedno písmenko“, aby lidé získali silnější sklony k prokrastinaci. Gen TH se totiž podílí na produkci látek zodpovědných za přenosy nervových vzruchů v mozku. Pokud v něm dojde ke změně, pracuje na vyšší výkon a vyvolává větší míru uspokojení. Takže jeho nositelé nemají důvod se za něčím hnát a nepřekypují touhou plnit včas své povinnosti. 

Dědičnost se promítá i do dalších oblastí života – včetně nevěry. Lidé, kteří alespoň po jednom z rodičů zdědí delší variantu genu DRD4, mohou prožít až o polovinu víc letmých známostí a románků než ti, kdo dostali do výbavy jeho kratší verzi. Uvedené zjištění pak koresponduje s výsledky posledních studií, podle nichž se genové predispozice nedají „překonat“ výchovou.  

Rodina nic nezmůže?

Tvrdí to mimo jiné Robert Plomin, který svůj život zasvětil behaviorální genetice, vědní disciplíně zkoumající vliv genetických faktorů na chování. Ve své nejnovější knize Kód života (Blueprint: How DNA Makes Us Who We Are), jež vzbudila celosvětový rozruch, například tvrdí, že rodiče toho na nás příliš změnit nedokážou. Stejně málo se prý na osobnosti člověka projeví škola. Publikace, které rodičům radí, jak z potomka vychovat dokonalého jedince, vědec označuje za šarlatánství. Podle něj se totiž rodíme takoví, jací jsme. 

Roli rodiny však Plomin nepodceňuje – tvrdí dokonce, že s ní děti navazují vůbec nejdůležitější vztah. Zároveň ovšem dodává: „Děti nejsou hroudy keramické hlíny, které si rodiče mohou vytvarovat tak, jak se jim zachce.“ Podle jeho výzkumu mají zkrátka rodiče na výsledky svých dětí jen mizivý vliv, pokud tedy pomineme roli genetického kódu. Jinými slovy, předání genů je zásadnější než pečlivá a úzkostlivá výchova. 

DNA zůstává

Poznatek, že je genetika mocná i během utváření charakteru, přitom není nový. Už 50 let před objevem DNA bylo jasné, že se příbuzní prvního stupně – rodiče a jejich děti i sourozenci – navzájem z 50 % podobají. Předávání psychologických znaků v rodině ovlivňuje genetika i prostředí. Jenže druhé zmíněné hraje podle některých vědců v čele s Plominem marginální roli. Zděděné rozdíly v DNA dle něj představují největší sílu při formování naší osobnosti a s věkem jejich projevy narůstají. 

Podle posledních studií tedy posbíráme osobnostní rysy hlavně od těch nejbližších. „Geny tvoří startovací bod pro naši osobnost a v průběhu života s námi zůstávají,“ tvrdí psycholog Christopher Soto z Colby College v americkém státě Maine. Na rozdíl od Plomina ovšem dodává, že se s přibývajícími životními zkušenostmi od svých genetických predispozic odkláníme.

Odtržená dvojčata

Svá odvážná tvrzení opírá Robert Plomin o praxi z dlouholetých studií dvojčat, sourozenců a adoptovaných dětí. Obzvlášť zajímavá jsou pro něj odděleně vychovávaná dvojčata, mezi něž se řadí například „Jimové“ z Ohia narození na konci 30. let. „Ve věku čtyř týdnů je odděleně adoptovaly páry, které nevěděly, že má jejich dítě jednovaječné dvojče. Když se chlapci v roce 1979 ve věku třiceti devíti let poprvé setkali, byli si velmi podobní,“ připomíná badatel. 

Oba byli například dobří v matematice, ale špatní v mluvnici. Bavila je truhlařina a technické kreslení. Pochopitelně se podobali i fyzicky. A také se potýkali s obdobnými potížemi: Od 18 let trpěli bolestí hlavy a ve stejné době přibrali na váze. Plomin sice na známý případ vzpomíná, ale považuje ho spíš za anekdotu. Jenže i takové příběhy, které si rádi vyprávíme, korespondují s tím, co v poslední době odhalují výzkumy. „Přestože jednovaječných dvojčat vychovávaných odděleně neexistuje mnoho, výsledky jejich zkoumání poukazují na významný genetický vliv. Obecně vzato se jednovaječná dvojčata vychovávaná odděleně podobají téměř stejně jako ta dvouvaječná v jedné rodině. Což znamená, že jejich podobnost vychází z genetiky, nikoliv z prostředí,“ dodává vědec. 

Výchova proti genům

Nejpřímější způsob hledání spojitosti mezi rodičovstvím a charakterem dětí nabízí adopce. Plomin si kladl otázku, zda se ovlivnění rodiči liší u vlastních a nevlastních potomků. Na základě série dlouhodobých studií pak došel k závěru, že připomínáme své rodiče a sourozence, protože se jim podobáme geneticky, nikoliv proto, že jsme vyrostli ve stejném prostředí a zažili jsme tytéž příležitosti i traumata. 

„Jinými slovy, vyrůstáním ve stejné rodině se danému člověku nebudete podobat jinak než geneticky. Ohromný význam daného výzkumu tkví v tom, že bychom se svým rodičům a sourozencům podobali úplně stejně, i kdyby nás hned po narození adoptoval a následně vychovával někdo jiný. Přestože zní podobný závěr neuvěřitelně, adoptivní výzkumy dokazují, že je správný,“ konstatuje Plomin. 

Jak naplánovat rodičovství

V souvislosti s tím vědec zároveň apeluje na rodiče i školské systémy, vybízí k větší toleranci rozdílů mezi dětmi a dokazuje, že geny představují hlavní důvod, proč se lidé liší ve schopnostech učení a vnímavosti. Genetika podle něj nabízí příležitost promyslet rodičovství jiným způsobem. „Namísto tvarování dětí podle vlastního obrazu jim můžeme pomoct zjistit, co je baví a v čem vynikají. Zkrátka je podpoříme, aby se mohly stát tím, kým jsou,“ zdůrazňuje. 

Pokud je ratolest velmi aktivní, byli nebo jsou takoví pravděpodobně i její rodiče. Totéž platí třeba o vznětlivosti – a výbušní rodiče by mohli svému vztekajícímu se dítěti lépe porozumět, protože podobné stavy sami prožívají či prožívali. Takové zrcadlení však mnohdy bolí. „Také je užitečné mít na paměti, že naše děti se z padesáti procent liší od nás samotných i mezi sebou jako sourozenci. Každé má svou osobnost. Musíme proto rozpoznávat a respektovat jejich genetické rozdíly,“ upozorňuje Plomin. 

Otázky kódu života 

Ne všichni však se závěry a tvrzeními Roberta Plomina souhlasí. Například profesor Steven Mithen, který se věnuje archeologii a kognitivní vědě, ve svém článku pro The Guardian uvedl, že se k Plominovi kloní jako k psychologovi a genetikovi, ale jeho sociologie mu připadá nepochopitelná. Svou kritiku opírá třeba o příklad dítěte z chudé rodiny, jež v sobě objeví hudební talent, ale nemůže jej rozvíjet z finančních důvodů. „Při zmínce o zanedbatelném vlivu rodinného prostředí Plomin správně píše, že nedostatečná péče a zneužívání může mít devastující účinky na emoční a myšlenkový vývoj dětí. Popisuje je ovšem jako vzácné, aniž by si uvědomoval, že zanedbávání a zneužívání, jež vede k depresím a úzkostem, představují spojené faktory, které se v rodinách vyskytují až příliš často,“ uvádí Mithen. 

TIP: Zálety pravěkých předků: Co lidem dala pravěká DNA

Americká psycholožka a behaviorální genetička Kathryn Paige Hardenová zase Plominovu knihu kritizovala za nadhodnocování role genů v rozvoji lidských vlastností. „Trvat na důležitosti DNA je vědecky správné. Ale tvrdit, že jde o jedinou věc, na níž záleží, je zcestné. Zjištění, že je vše dědičné, totiž vyvolává nevyřčené filozofické otázky o lidské svobodě. Plominovy vědecké práce nám ukazují, že jsou dané filozofické a etické problémy důležité, nicméně v Kódu života na ně odpovídá jen málo,“ nechala se slyšet. Ostatně i sám Plomin si slabá místa svých studií, výzkumů a závěrů uvědomuje, když říká: „DNA není jediné, na čem záleží. Ale záleží na ní víc než na všech ostatních vlivech dohromady.“

Velká pětka lidské osobnosti

Na otázku „proč jsme takoví, jací jsme“ hledají odpověď psychologové, teologové, behaviorální genetici i další odborníci. Jako výchozí bod při určování osobnosti používají model tzv. velké pětky, přičemž všechny rysy, o něž se opírá, mají podle vědců dědičný základ. Díky dešifrování genomu a rozsáhlým srovnávacím studiím desítek tisíc lidí se podařilo stanovit míru, s jakou DNA ovlivňuje osobnostní rysy:

  • Otevřenost novým zkušenostem 61 %
  • Extraverze 53 %
  • Svědomitost 44 %
  • Přívětivost 41 %
  • Neuroticismus 48 %

Reklama

Další články v sekci

Reklama

Reklama

Aktuální články

Mamuti patří k dávným živočichům, u nichž existuje alespoň teoretická šance, že se nám je podaří naklonovat.

Zajímavosti

Únosů mladých žen a dívek indiány se v historii odehrálo hned několik

Historie

Soustava evropských teleskopů

V provozu od roku: 1998–2001
Průměr: každý ze čtyř dalekohledů 8,2 m

Soustava dalekohledů VLT (Very Large Telescope) představuje vlajkovou loď evropské astronomie pro pozorování vesmíru ze zemského povrchu. Jedná se o největší systém evropských teleskopů: Vyrostl na hoře Cerro Paranal na severu Chile, v centrální části pouště Atacama, která je nejsušším místem na světě. Dalekohledy spravuje Evropská jižní observatoř (European South Observatory, ESO), k jejímž členům se od roku 2007 řadí i Česká republika. 

Základ observatoře tvoří čtyři dalekohledy, každý o průměru 8,2 m: Antu (v provozu od roku 1998), Kueyen (1999), Melipal (2000) a Yepun (2001). Kromě toho do soustavy patří i čtyři pomocné přístroje o průměru 1,8 m. Mohou pracovat všechny společně, a vytvořit tak obří interferometr VLTI, který astronomům umožní sledovat až 25× jemnější podrobnosti než v případě každého teleskopu zvlášť.

Do vybavení dalekohledů jsou zařazovány stále nové a dokonalejší detektory i kamery. Například zařízení GRAVITY pro interferometr VLTI provedlo první přímé pozorování exoplanety prostřednictvím optické interferometrie. Díky této metodě se podařilo odhalit komplexní atmosféru tělesa, v níž oblaka železných a křemičitých částic víří v bouři planetárních rozměrů. Použitý postup nabízí jedinečnou možnost průzkumu dnes známých planet mimo Sluneční soustavu.

Přístroj GRAVITY rovněž přinesl další důkaz dlouho předpokládané přítomnosti superhmotné černé díry ve středu naší Galaxie. Nová pozorování zachycují shluk plynu obíhající po kruhové dráze těsně nad horizontem událostí, a to rychlostí odpovídající až 30 % rychlosti světla. 

Vesmír

Požáry v Grónsku z roku 2017

Věda
Zajímavosti

Karikaturisté ukazovali bitvu jako klání generálů – v zákopech ale trpěly desetitisíce vojáků.

Válka

Nové časopisy Extra Publishing

RSSInzerceO serveru (Redakce)Partnerské weby
© Extra Publishing, s. r. o. 2007–2011. ISSN 1804-9907