Země je ke Slunci nejblíž vždy kolem 3. ledna, kdy u nás vládne tuhá zima, zatímco nejdál se nachází okolo 4. července, tedy uprostřed našeho horkého léta.
Dráha Země kolem Slunce vypadá téměř jako kružnice, ve skutečnosti jde však o elipsu s malou výstředností, jejíž malá a velká poloosa se liší o méně než 2 %. Při rozměrech zemské dráhy to ovšem znamená, že v periheliu (nejbližším bodě) činí vzdálenost Země–Slunce 147 milionů kilometrů, zatímco v afeliu (nejvzdálenějším bodě) 152 milionů kilometrů. Tento zdánlivě velký rozdíl má ale na pozemské podnebí jen malý vliv a rozhodně není odpovědný za střídání ročních období.
Za to může jiná skutečnost, a sice že se Země otáčí kolem osy, která v prostoru dlouhodobě zachovává stejný směr, vůči kolmici k oběžné rovině je však skloněná. Polovinu oběžné doby se tedy ke Slunci přiklání vždy jedna zemská polokoule, na níž přitom panuje léto. Sklon rotační osy a parametry dráhy na sobě v principu nezávisejí, a pro nás – obyvatele severní hemisféry – tak dochází ke zdánlivě paradoxní situaci: Země je ke Slunci nejblíž vždy kolem 3. ledna, kdy u nás vládne tuhá zima, zatímco nejdál se nachází okolo 4. července, tedy uprostřed našeho horkého léta.
Tajemství vesmíru 5/2016
VesmírMagnetické pole Jupiteru. Vlevo měsíc Io.
PřírodaMexické tučnice většinou tvoří dva typy růžic – letní masožravé a zimní s kratšími, sukulentními listy, díky nimž rostlina přečkává suché období. Listy zimních růžic jsou křehké, snadno se odlomí a jednotlivé listy jsou pak schopné zakořenit. Některé druhy mají báze listů zapuštěné v zemi, a tak se chrání před vyschnutím či v suchém ročním období vytvářejí pod povrchem země šupinaté cibulky.
Květy tučnic jsou opylovány hmyzem. Semena těchto rostlin jsou jemná, mají strukturovaný povrch. Ve vodě se díky tomu na jejich povrchu drží bubliny, které semena nadnášejí a umožňují jejich šíření pomocí menších i větších vodních toků. Na snímku Tučnice ocasatá (Pinguicula moranensis). Snad nejznámější, často pěstovaný druh tropické tučnice
