Reklama


Johann Sebastian Bach: Nepochopený génius a milovník matematiky

22.05.2016 - Kateřina Vašků

Nad dílem Johanna Sebastiana Bacha se dodnes vznáší řada otazníků: Znal skutečně „nadpřirozenou řeč čísel“, jež mu umožnila předpovědět datum vlastní smrti? Proč upadla jeho práce téměř na sto let v zapomnění? A proč nezanechal žádnou závěť, a odsoudil tak manželku i některé z dětí k chudobě?


Reklama

Psal se rok 1729 a v lipském kostele sv. Tomáše zazněly vůbec poprvé tóny Matoušových pašijí. Jejich autor, skladatel a tehdejší hlavní lipský varhaník Johann Sebastian Bach, na nich pracoval víc než sedm let. Uznání se ovšem, jako už mnohokrát před tím, nedočkal. Z dobové zprávy se dozvídáme: „Když tato teatrální skladba začala, […] mnoho lidí bylo zmateno […] a tázalo se: ‚Kam tohle povede?‘“ Po Bachově smrti v roce 1750 upadlo jeho dílo v zapomnění, stejně jako autor sám. 

Zmrtvýchvstání po sto letech 

Jedenáctého března 1829 se ovšem tóny Bachových Pašijí rozezněly znova, tentokrát v sále berlínské Singakademie. O zmrtvýchvstání mistrovské kompozice se postaral mladý romantický skladatel Felix Mendelssohn Bartholdy, který provedení řídil zpoza koncertního klavíru. Pašije sklidily obrovské ovace a jejich sláva se rychle šířila z Německa do celého světa. 

Uplynulo dalších 150 let a do vesmíru zamířila sonda Voyager – na palubě přitom nesla i nahrávku Bachova Braniborského koncertu č. 2 a několika preludií z jeho Dobře temperovaného klavíru. Proč zrovna Bach? „Žádný tvor, který dokáže vytvořit takovou hudbu, […] nemůže být od základu špatný,“ zněla odpověď. Přesto Bach, stejně jako mnoho jiných géniů, nenašel ve své době pochopení. 

Rodinná tragédie 

Johann Sebastian Bach se narodil v německém Eisenachu 21. března 1685 jako osmý potomek houslisty Johanna Ambrosiuse Bacha a Marie Elisabeth Lämmerhirtové. Jeho dětství však poznamenala tragédie: Matka zemřela, když bylo chlapci pouhých devět let, a o rok později ji následoval i otec. 

Sirotka se ujal jeho o patnáct let starší bratr Johann Christoph, který měl již vlastní rodinu a působil jako varhaník v nedalekém Ohrdrufu. Malý Johann vynikal ve hře na housle i na varhany, z finančních důvodů se však musel v pouhých patnácti letech osamostatnit. Začínal jako vokalista v kostelním sboru a hudebníkem z povolání se stal roku 1703, kdy nastoupil na post houslisty ve dvorním orchestru vévody Johanna Ernsta ve Výmaru. O pár měsíců později se stěhoval do Arnstadtu, kde konečně získal vytoužené místo varhaníka v místním kostele. Kvůli platu a osobním neshodám se však následně stěhoval ještě několikrát. 

Pět zázračných let 

Jedno z nejplodnějších tvůrčích období, svých „pět zázračných roků“, zažíval v letech 1717–1723, kdy působil jako kapelník u dvora knížete Leopolda v Köthenu. Na pobyt i osobní přátelství se šlechticem, který patřil k velkým milovníkům hudby, později Bach vzpomínal jako na nejšťastnější dny svého života. Právě v Köthenu spatřilo světlo světa mnoho Bachových koncertů včetně těch Braniborských, řada sonát a suit i první svazek Dobře temperovaného klavíru. Životopisci se shodují, že i kdyby geniální hudebník později již nic nevytvořil, zmíněné skladby by mu nepochybně zajistily nesmrtelnost. 

Idyla však musela jednou skončit: Roku 1720 se kníže Leopold podruhé oženil a jeho žena (Bach ji nazval „amúza“) neměla o hudební produkce novomanžela sebemenší zájem. Aristokrat se tak orchestru věnoval stále méně, až jej nakonec roku 1723 úplně rozpustil. 

Hudebník druhé kategorie

Téměř čtyřicetiletý Bach se musel opět i s rodinou stěhovat, tentokrát do Lipska, kde měl zastávat post hudebního ředitele městského orchestru. Přestože se pozice jevila zprvu slibně, po předešlé zkušenosti čekala skladatele studená sprcha. Lipští radní, kteří původně upřednostňovali jiného kandidáta, viděli v Bachovi hudebníka druhé kategorie, což mu dávali náležitě pocítit

Navíc musel v novém působišti vykonávat i řadu neoblíbených činností, včetně výuky latiny, a velmi ho to vyčerpávalo. Ani prezentace skladeb při bohoslužbách nepatřila k nejpříjemnějším zážitkům: Sbor i vokalisté postrádali jak nadšení, tak potřebné kvality. 

„Práce mu nevoní“ 

Bachovy stížnosti u městských radních se vystupňovaly v mnohaletý spor. Zatímco skladatel neskrýval své rozladění z nízkého platu, špatného sboru i nesmyslných povinností, představitelé města se domnívali, že je varhaník příliš paličatý a líný. Jeden radní dokonce napsal, že „za posledních sedm let Bach neudělal vůbec nic“ a navíc „mu práce nevoní“. Ironií osudu právě v té době spatřily světlo světa Matoušovy pašije, které dodnes představují zřejmě největší soubor chrámové hudby, jaký kdy vznikl

I přesto Bach nakonec setrval v Lipsku až do smrti a se situací se vyrovnal po svém: Pro kostely skládal stále méně, kantorské povinnosti přesunul na jiné a místo toho se věnoval vlastní tvorbě či světským zakázkám. K jejich vrcholům patřila díla Hudební obětina či Umění fugy. 

Na sklonku života se Bach i kvůli slábnoucímu zraku stáhl do ústraní. Jeho pohřeb proběhl v tichosti, bez zvláštních poct, a dokonce na něm nezazněla žádná z jeho skladeb. Za přítomnosti rodiny a několika smutečních hostí jej pochovali na hřbitově u kostela sv. Tomáše, načež téměř na sto let upadlo v zapomnění, kde přesně se hrob nachází. 

S mistrem na pivo

Ačkoliv známý portrét i některé historické zdroje Bacha vykreslují jako poněkud zkostnatělého měšťana, ve skutečnosti tomu zřejmě bylo právě naopak. Anglický životopisec Hubert Parry poznamenává: „Bylo by těžké navázat přátelství s Beethovenem, […] ale s Bachem bych si dal klidně máz piva.“ 

Ti, kteří ho znali, se shodovali, že šlo o velmi vlídného muže, jenž se nad své okolí nijak nevyvyšoval – což nebývalo u tehdejších hudebních mistrů zvykem. Dokázal ocenit kvalitní víno a zřejmě byl i silně eroticky založený, o čemž ostatně svědčí fakt, že se svými dvěma manželkami zplodil celkem dvacet dětí. A přestože v hudebních kompozicích vzlétala jeho duše k nekonečným výšinám, ve skutečnosti stál nohama pevně na zemi.

Ve stínu Händela 

Za života se Bachovi dostalo uznání jako vynikajícímu varhaníkovi a hráči na cembalo. Co se však týče jeho skladatelské kariéry, považovali jej – nejen v Lipsku – za průměrného, až podprůměrného. V Německu zůstalo Bachovo dílo zcela ve stínu jeho současníka Georga Friedricha Händela, který se shodou okolností narodil ve stejném roce a o pouhých sto kilometrů dál. Händel se stal již za svého života všeobecně uznávaným skladatelem a světoobčanem: Byl doma nejen v Německu, ale také v Anglii, ve Francii či v Itálii a těšil se všeobecné úctě. 

Navzdory Bachově snaze se oba muži nikdy nesetkali, neboť Händel schůzku vždy odmítl, jejich osudy se však nakonec za zvláštních okolností přece jen propojily. Když se koncem roku 1749 Bachův zrak zhoršil natolik, že hudebník téměř přestal vidět, sehnali mu léčitele a údajného odborníka na šedý zákal Johna Taylora. Ten mu ovšem při neodborně provedené „operaci“ zanesl do oka infekci a Bach krátce nato zemřel. Ironií osudu Händel v roce 1759 podlehl v Londýně stejnému onemocnění – a do hrobu mu „pomohl“ tentýž lékař.

Matematicky přesná hudba

Bachova hudba dodnes nepřestává udivovat svou krásou, ale i matematickou přesností. Vztah matematiky a Bachových skladeb přitom již zkoumali mnozí odborníci, včetně členů Americké matematické společnosti. Pozornost obvykle nejvíc přitahuje dílo Hudební obětina, jež tvoří mimo jiné deset kánonů. Bach v těchto kompozicích využil četné promyšlené hříčky, přičemž jeden z nejzajímavějších příkladů nabízí Račí dvojhlasý kánon: V prvním hlase je vedena základní melodie, zatímco ve druhém hlase použil autor tutéž melodii, ale zapsal ji do not od konce. Druhý hudebník tedy hraje stejný motiv jako jeho kolega, ale pozpátku. 

O tom, že si Bach pohrával v tvorbě s jistými matematickými principy, svědčí i fakt, že již na začátku své kariéry převedl vlastní jméno do hudební abecedy, tedy do not B, A, C, H. Tento motiv pak často používal jako svůj „podpis“: Najdeme jej třeba v Hudební obětině či v Kánonických variacích. Pokud bychom navíc jednotlivým hláskám přiřadili čísla podle pořadí v abecedě (B = 2, A = 1, C = 3, H = 8) a sečetli je, dostali bychom výsledek 14 – s tímto počtem not pak Bach v jednotlivých motivech často pracoval. K poctě jednoho z největších hudebních géniů všech dob použilo později motiv B-A-C-H i mnoho dalších velikánů světové hudby, mimo jiné Liszt či Brahms.

Posedlost čísly? 

Myšlenku, že Bach používal jakousi „číselnou abecedu“, rozvinul již v polovině minulého století teolog a muzikolog Friedrich Smend. Jeho první studie na toto téma z roku 1947 vzbudila nebývalý ohlas, ale i vlnu nevole, a jeho základní ideu navíc mnozí další nadšenci dovedli často až k absurdním závěrům. Například Kees van Houten a Marinus Kasbergen tvrdí, že Bach zakódoval do své hudby mnohá tajemství, včetně data vlastní smrti, a to na základě kalendáře tajného bratrstva rosekruciánů. 

Řada badatelů však s těmito extrémními závěry zásadně nesouhlasí: Bachovy geniální kompozice nejsou podle nich výsledkem ničeho jiného než celoživotního neutuchajícího studia zákonitostí hudby.

Dílo Johanna Sebastiana Bacha

Bach s určitostí složil na 1 100 děl, ovšem řada dalších se nedochovala. Odhaduje se, že celkově zkomponoval asi 1 400 hudebních kusů. Najdeme mezi nimi fugy, fantazie, preludia, tokáty, chorální skladby, mše či koncerty.

  • Zdroj textu:

    100+1 zahraniční zajímavost

  • Zdroj fotografií: Wikipedie, Profimedia, leipzig.de

Reklama

Další články v sekci

Reklama

Reklama

Aktuální články

Vikingové pobřeží Severní Ameriky nikdy neosídlili trvale. Země byla příliš vzdálená a nepřátelská.

Zajímavosti

Prvním Čechem, který se umístil na stupních vítězů na olympijských hrách, byl v roce 1900 František Janda Suk.

Historie

I když se nemusíme obávat nedostatku kyslíku, lidstvo by se mělo velmi zamyslet nad znečišťováním atmosféry; jedy, které se už dnes na mnoha místech nacházejí, totiž člověka zahubí snáz než pokles koncentrace životodárného plynu.

Věda

Včely si při sběru nektaru musí zapamatovat charakteristické rysy jednotlivých květin. U květů některých citrusů jim tento úkol usnadňuje obsažený kofein

Příroda
Vesmír
Zajímavosti

Nové časopisy Extra Publishing

RSSInzerceO serveru (Redakce)Partnerské weby
© Extra Publishing, s. r. o. 2007–2011. ISSN 1804-9907