Karel Absolon: Kontroverzní objevitel, který oživil mamuty

02.08.2021 - Petr Zajíček a Martin Oliva a Petr Kostrhun

Moravský rodák Karel Absolon se stal vůdčí postavou české i evropské archeologie a speleologie. Dovedný organizátor a manažer však rovněž popuzoval okolí bezohledností a honbou za slávou. Zanechal tak po sobě skvělé muzeum, zástupy obdivovatelů, ale i řadu nepřátel…

<p>Nález zhruba 25 tisíc let staré sošky se stal vědeckou senzací, která k moravským vykopávkám přitáhla zraky světových odborníků. Do Věstonic dorazil obdivovat poklady historie i velikán francouzské archeologie Henri Begouën.</p>

Nález zhruba 25 tisíc let staré sošky se stal vědeckou senzací, která k moravským vykopávkám přitáhla zraky světových odborníků. Do Věstonic dorazil obdivovat poklady historie i velikán francouzské archeologie Henri Begouën.


Reklama

Speleologie se jako obor začala vymezovat až v průběhu 19. století, i když cílené průzkumy jeskyní a propastí se podle pramenů odehrávaly již o více než 200 let dřív. V historii i současnosti české speleologie ovšem zanechala nejvýznamnější stopu jediná ikona: Karel Absolon.

Objevitel Punkevních jeskyní i světově proslulé Věstonické venuše nebyl jen speleologem, nýbrž také biologem, archeologem, publicistou, dokumentaristou a manažerem. Jednalo se přitom o člověka kontroverzního: Mnozí ho považovali za vědeckého génia, jiní za naprosto nepřijatelnou osobnost. Slávu si dobýval soustavnou, pečlivou a cílevědomou prací, ale často také ostrými lokty.

Mladého Karla ohromně ovlivnil jeho dědeček Jindřich Wankel, jeden z pionýrů evropské archeologie. Absolon však zmíněný obor paradoxně nikdy nestudoval. Vzdělání získal coby zoolog a první roky jeho vědecké práce směřovaly k průzkumům jeskyní a tamních živočichů. Byl ovšem obklopen wankelovskou tradicí a jakožto zapálený nadšenec světa podzemí nemohl zůstat netečný k tajuplným nálezům z Býčí skály a k ještě starším památkám z Pekárny či Kůlny.

Archeolog amatér

Absolonova formální průprava pro pozdější epochální objevy byla naprosto nedostatečná. Jeho hlavní přínos do té doby představovalo pozvání hvězdy oboru Henriho Breuila do Brna v roce 1923. V Moravském zemském muzeu, kde Absolon zastával funkci kustoda zoologického oddělení, studoval zmíněný Francouz první slibné nálezy z období, které dnes označujeme jako magdalénien – laicky je známé také jako „doba lovců sobů“. 

Breuil pronesl přednášku „Civilizace a umění epochy soba“, načež ve Švechatské pivnici na Jakubském náměstí během večírku kreslil na ubrousky bizony ve stylu jeskyně Altamiry a rozdával je spolustolovníkům. Nejvíc si jich přivlastnil právě Absolon a jeden z nich měl pak doma pověšený v masivním rámečku. Breuil uveřejnil výsledky své „paleolitické cesty“ ve dvou ročnících předního pařížského časopisu L’Anthropologie, což pomohlo k moravským nalezištím přitáhnout pozornost odborníků. Tím však Absolonovy zásluhy na daném poli končily.

Přelomový objev

Vše změnily vykopávky v Dolních Věstonicích, které započaly roku 1924. Na místě samém i v okolí se nejméně od konce 18. století dařilo nacházet pozůstatky mamutích kostí, jež obvykle končily jako „ingredience“ v tamních lékárnách. Skutečný zájem vědců ovšem vyvolal teprve objev z roku 1922.

Tehdy jeden věstonický sedlák narazil při rozšiřování cesty na shluk mamutích kostí a bíle patinovaných pazourků. Předal objev amatérským archeologům z Brna, kteří patřili k početné německé komunitě. V oblasti Pálavy žilo tehdy především německy mluvící obyvatelstvo, takže ji brněnští Němci považovali za své etnické prostředí. Hans Freising a Rudolf Czižek provedli v lokalitě první slibné vykopávky a k poradě o dalším postupu přizvali i vídeňského profesora Josefa Bayera. Ten jim doporučil, aby se archeologické práce začaly provádět systematicky a pokud možno profesionálně. Navrhl, aby se zapojilo i Moravské zemské muzeum, s tím že výzkum povede on sám.

Muž ostrých loktů

Jenže Absolon se do celé věci rázně vložil a výzkum lokality ve jménu muzea zcela převzal. Amatérští archeologové i Bayer se s nenadálým vývojem událostí smířili, protože autorita mladého československého státu spočívala pevně na straně Absolona – co na tom, že byl známý především jako jeskyňář a do pokladnice moravského paleolitu žádnými vlastními objevy nepřispěl.

Absolon však na vlastní budoucí slávě tvrdě pracoval. Usilovně shromažďoval amatérské sbírky, na svém oddělení je pořádal a jejich prostřednictvím se snažil proniknout do mezinárodního povědomí. Zřejmě pochopil, že světového věhlasu nedosáhne statěmi o jeskynním hmyzu a drobnými výpravami do kaveren a že se mu nyní nabízí možnost navázat na další stránku Wankelova odkazu – totiž na archeologii, která ostatně i jeho dědečka proslavila nejvíc. Bez váhání proto vyrazil do horkého terénu kulturně velmi sebevědomých, leč odstrčených jihomoravských Němců.

Nebyl ovšem žádným nacionalistou a prozíravě bránil tomu, aby spor dostával národnostní dimenze. Chtěl od výzkumu pouze odstavit místní vlastivědné badatele, shodou okolností Němce. Objektivně vzato nebylo možné postupovat jinak než dostat amatéry z lokality pryč a nahradit je profesionály, v obou případech bez ohledu na národnost. Jejich zklamání se nicméně nelze divit: Šlo o region s velmi vyspělou kulturou, vlastivědou a regionalistikou, jenž se po začlenění do Československé republiky ocitl zcela na periferii.

To je ženská!

Vykopávky v okolí Věstonic se záhy ukázaly jako nesmírně bohaté. Práce na nich nakonec dlouhých třináct let vedl Emanuel Dania, neobyčejně čilý a technicky nadaný mladý muž. Jeho zručnosti vděčíme za dochování unikátních artefaktů i za většinu fotografií, které ovšem podepsal Absolon. Bohužel, Daniovy zápisky jsou jen velmi stručné a bez podstatných detailů, takže zakreslená naleziště – patrně dle Absolonových instrukcí – hrubě zjednodušují. Pan profesor totiž nacházel stále větší zalíbení v myšlence, že pod Pálavou jde o „diluviální město“ a „největší kulturní centrum šerého dávnověku“, aniž by si vůbec položil otázku, zda taková aglomerace dává historicky a ekonomicky smysl.

Přelomový objev se udál 13. července 1925, kdy dělníci našli v hloubce 2,5 metru ve zbytcích rozlehlého ohniště sošku. Vedoucí Seidl si nejprve všiml nožky nějaké plastiky a po několika minutách narazil jen o deset centimetrů dál i na hlavní, odlomenou část. Nejdřív pronesl: „To je ženská!“ A doktor Jaroš, který stál nad výkopem, prohlásil: „To je venuše!“ Soška záhy putovala z naleziště do Brna k prozkoumání, jenže Absolon, pobývající tehdy ve Franci, si na ni mohl sáhnout až po dvou měsících. Nesmírně ho přitom rozladilo, že se zpráva o nálezu dostala do novin, zatímco on sám ji nemohl okamžitě mediálně „prodat“.

Venuší nicméně objevy neskončily. Následujícího roku odkryli archeologové ohromné hromady mamutích kostí a Absolon je s gustem ukazoval návštěvám. Po vyzvednutí jich bylo tolik, že si vědci museli k odvozu vypůjčit malý nákladní automobil, který pak uvízl na kamenité cestě.

Mistr mediálních her

Lokalitu u Věstonic však Absolon navštěvoval jen zřídka, v doprovodu novinářů, diplomatů, nebo i prezidentů, vždy po boku s pudlem Šňupáriem. Sám do země ani jedenkrát vlastnoručně nekopl – jeho podíl na výzkumu spočíval v tom, že ho prosadil, zorganizoval a celou první fázi platil ze svého. Měl ohromný dar mediální (sebe)prezentace a zaujal jím širokou veřejnost, včetně prostých a jinak nezainteresovaných lidí. Z moravského paleolitu učinil světové téma i na mezinárodní vědecké scéně. Díky neúnavnému a úspěšnému shánění prostředků dokázal prozkoumat velké plochy nejbohatších nalezišť a získat množství unikátních předmětů. Jeho jméno se tak stalo synonymem velkého objevitele a učence.

Jenže i zde se nad ním vznáší stín: V době, kdy už na proslulé vykopávky plynuly zdroje z veřejných fondů, Absolon výlohy víc než trojnásobně nadsadil a skandál musel urovnávat sám prezident Tomáš Garrigue Masaryk, aby tak uchránil dobré jméno domácí vědy. Navíc práce probíhaly – a to i z hlediska tehdejší archeologie – politováníhodným způsobem. Kopalo se v horečném chvatu s vidinou „epochálních“ objevů, odkryté plochy se zakreslovaly zcela amatérsky, bez konzultace s odborníky.

Absolon s paleontologickými nálezy ve velkém obchodoval, měnil je za výběrové kolekce z francouzských lokalit a prodával do zahraničních muzeí. Například vzácný náhrdelník z mušlí věnoval později kvůli získání konexí prezidentu Edvardu Benešovi, aby ho coby státnický dar předal rumunskému králi.

Jak přitáhnout davy

Absolon byl také geniálním propagátorem vědy a historie. V roce 1927 se začala připravovat Výstava soudobé kultury, jež měla k desetiletému výročí mladé republiky zrekapitulovat její úspěchy nejen v oblasti kultury, ale i vzdělání a vědy. Již na počátku přišel Absolon s plánem, že by mohl expozici dominovat archeologický pavilon „Člověk a jeho rod“, s rekonstrukcí mamuta v životní velikosti. Organizátoři však nápad odmítli s tím, že by byl příliš nákladný, načež pan profesor pohrozil rezignací a navíc celou věc protlačil do novin – což zabralo

Vedení výstavy přislíbilo dodatečné finance, zatímco další peníze sháněl Absolon na vlastní pěst. Oslovil průmyslníka Tomáše Baťu s tím, že za dar ve výši třiceti tisíc korun získá reklamu a možnost vyrábět „zvlášť trvanlivou obuv pro těžké práce dělníků, při pracích kanalisačních, horolezeckou obuv“, která by mohla nést chráněný název Mamutovky. Baťa se skutečně zavázal pomoct, peníze poslal a socha mohla začít vznikat (viz A zrodil se mamut).

Zabílit okna!

Pavilon vyrůstal již s ohledem na skulpturu, které se tak dostalo velkorysého prostoru, kde se přírodní scenérie s obřím chobotnatcem prolínala s vnějším okolím. Velkolepý záměr však nakonec kazil fakt, že lidé, kteří nebyli ochotni zaplatit vstupné, se shlukovali u oken, aby se pohledem na nejlepší část expozice pokochali zdarma. Organizátorům tak nezbylo než okenní tabulky zabílit.

Úspěch výstavy byl ohromující. Navštívil ji dokonce prezident Masaryk spolu s ministrem vnitra a řadou vysokých představitelů státu, a na prohlídku stáli v dlouhých frontách také návštěvníci. Za 141 dnů na akci zavítalo 2 698 142 zájemců, což překonalo i Zemské jubilejní výstavy a Národopisné výstavy v Praze v 90. letech 19. století. Do pavilonu Člověk a jeho rod, kterému nadživotní rekonstrukce mamuta vévodila, pak zamířilo 525 tisíc lidí. Při vstupném 1,10 koruny za dospělého a 30 haléřů za dítě se tak investice do modelu mnohonásobně vrátila.

TIP: Pohádka o lovcích mamutů: Štorchova kniha je víc fantasy než historie

Ani tehdy se ovšem Absolon nezapřel a novinářům tvrdil, že jeho expozicí prošlo přes milion návštěvníků. Jenže právě podobné mediální výstupy a polopravdy české vědě ohromně pomohly: Nejenže Absolonovi zajistily pozici archeologické hvězdy, což jistě těšilo jeho ego, ale přispěly také k financování řady výzkumů, jež dostaly moravský magdalénien do hledáčku světových kapacit.

A zrodil se mamut

Celkový účet za model mamuta se nakonec vyšplhal na 65 tisíc korun a jeho vytvoření zabralo tři měsíce. Podíleli se na něm mistr s jedním sochařem, stolařem, dva tovaryši a zámečník. Brněnský sochař František Dania nejprve zhotovil malý model, poté nakreslil maketu v životní velikosti a řemeslníci vyrobili dřevěný skelet, který potáhli drátěnou sítí. Následně nanesli jutu a tvar dokončili pomocí 1 800 kilogramů sádry a 80 kilogramů klihu. Hlavu sochař nejdřív vymodeloval z hlíny, načež vznikl její sádrový odlitek. Srst tvořila vlákna z kokosových ořechů, kly byly z papírové hmoty. Hotového mamuta pak tvůrci rozřezali na osm dílů a po částech jej dopravili do pavilonu, kde ho nainstalovali za pomoci lešení.

Text je ukázkou z knihy Karel Absolon, kterou vydává nakladatelství Academia.

Reklama

Další články v sekci

Reklama

Reklama

Aktuální články

Pekelná studna – návštěva tohoto mýty opředeného místa musela být pro jeskyňáře dechberoucím a do jisté míry i mysteriózním zážitkem. 

Věda

Navrátilci končili v karanténě, kde jim zabavili věci a agenti StB je tlačili ke spolupráci.

Historie

Střelnice, či holubník?

The Wonderful Barn
kde: Irsko | kdy: 1743

„Nádherná stodola“ stojí v irském Leixlipu od roku 1743: Projekt financovala Katherine Conollyová a jde o jeden z následků velkého hladomoru, který zemi sužoval v letech 1740–1741. Filantropka chtěla zaměstnat dělníky v nouzi, a tak je najala na vybudování prapodivné stavby ve tvaru vývrtky. Dodnes není zcela zřejmé, zda měla stodola také nějaké praktické využití. Podle některých teorií její špička sloužila jako holubník, jiné zas hovoří o ideálním prostoru pro sportovní střelbu. (foto: Shutterstock)

Zajímavosti

Kolo od vozu tvoří součást skupiny galaxií vzdálené asi 400 milionů světelných let. Obvod Kola představuje ohromná prstencovitá struktura o průměru 100 tisíc světelných roků, složená z hvězdotvorných oblastí plných extrémně jasných a hmotných stálic.

Vesmír

Nelze pochybovat o tom, že lesů závratně rychle ubývá. Takto vypadá odlesňování v Brazílii - dobytek se pase na místě, kde ještě nedávno byl prales.

Příroda

<p>V Buddhově rodišti - chrám zasvěcený královně Máje ukrývá i kámen označující přesné místo Buddhova narození.</p>

Cestování

Nové časopisy Extra Publishing

RSSInzerceO serveru (Redakce)Partnerské weby
© Extra Publishing, s. r. o. 2007–2011. ISSN 1804-9907