Karolina Světlá a Božena Němcová: Kolegyně a přítelkyně, nebo hlavně rivalky?
Osud Karoliny Světlé a Boženy Němcové se v mnohém podobal, a přece měly obě zcela jiné povahy. Jaký byl skutečný vztah obou literátek?
Být ženou není v mnoha ohledech snadné. V 19. století to platilo dvojnásob. Mladá intelektuálka Světlá, která tehdy nosila ještě své dívčí jméno Johanna Rottová, to měla pocítit na vlastní kůži. Její otec měl české kořeny, ale předci její matky pocházeli z Německa. Už tato skutečnost ji učila nevidět věci jako zcela samozřejmé, ale naopak o všem přemýšlet. Část příbuzných tíhla ke katolictví, její čeští předci v ní naopak vzbudili respekt k tradici české náboženské reformace. Právě tento odkaz hrál důležitou roli i v pozdějším autorčině díle. Ke spisovatelské dráze však vedla velmi dlouhá cesta, a na začátku vypadaly její vyhlídky jako nulové.
Psát zakázáno
Její první literární pokusy spadají už do let studií. Jako žena ale nemohla za podobnou snahu čekat žádnou pochvalu – ba právě naopak. Sešity s prvotinami budoucí ikony českého literárního nebe se nedopatřením dostaly do rukou profesorů. Těm se jevilo zcela nevhodné, aby se dívka věnovala takovým věcem. Muži se mohli stát slavnými básníky, ale v tehdejších představách patřila žena do domácnosti a k dětem.
Dokonce i otec Rott, který jinak ve své dceři probouzel zájem o staré pověsti české, nemohl něco takového připustit. Zvlášť když nešťastné děvče otisklo do rukopisu jistý vlastenecký tón. Taková provokace! To muselo přestat. Psaní Johanně zapověděli, ale ona si nedala říct. Nakonec ji rodiče ze studií stáhli úplně.
Svůj literární hlad tak konejšila alespoň četbou zakázané literatury. Opatřovala si ji, ač to zní možná paradoxně, od policejního komisaře! Přesně podle hesla, že pod svícnem bývá největší tma. Dokonce si revoluční básně vlastnoručně opisovala, jak víme z dochovaných písemností z pozůstalosti. A celou svou absurdní zkušenost s policejním komisařem horujícím pro nelegální autory dokonce později využila jako vděčný námět.
Neštěstí
U Rottů se scházela tehdejší česká literární smetánka. Tak se stalo, že se zvídavá Johanna setkala s již publikující a v českých kruzích uznávanou Boženou Němcovou. Ty dvě spolu zabředly do dlouhých hovorů a kupodivu nelze tvrdit, že šlo o jednostranný vliv, jak by se dalo čekat. Jistě, Němcová mohla být pro Johannu Rottovou vzorem, ale i budoucí spisovatelka Světlá měla své „učitelce“ mnoho co říci. Mezi oběma ženami vznikalo přátelství, které trvalo několik let. Zrodilo se však ještě jedno pouto: domácí učitel Petr Mužák se stal Johanniným manželem.
Štěstí mladého páru naneštěstí netrvalo dlouho. Obdiv, který chovala k manželovi, se nakonec vytratil, ale zkázu manželské lásky zapříčinila nepochybně i tragická událost. Přitom vše vypadalo tak dobře! Rok po svatbě porodila Johanna holčičku. Božena Němcová jí šla za kmotru a dalo by se říci, že skoro patřila do rodiny. Němcová se dokonce o novorozeňátko starala, když prvorodička stonala. Všechno ale bylo marné, dcerunka zemřela. Tehdy se Mužák rozhodl odvést svou nešťastnou manželku na venkov. Pocházel z Podještědí a právě tam měla Johanna najít svůj druhý domov. Toto místo každopádně od základu změnilo její život.
Nové jméno
Na tomto místě je nutné připomenout, že ač ženy-spisovatelky neměly v té době na růžích ustláno, i Johannina mladší sestra Žofie se vydala na tuto dráhu. Příjmení Podlipská, pod nímž se proslavila, přijala po svém manželovi. Ten působil jako lékař a své švagrové Johanně po ztrátě dítěte poradil, aby se začala podobně jako jeho žena věnovat psaní. Mělo ji to přivést na jiné myšlenky. Johanně se plán líbil, vždyť se mohla vrátit k dávnému snu.
Publikovat pod svým jménem se ale bála. Zvolila raději pseudonym, a tak na české literární nebe vstoupila Karolina Světlá. Poeticky znějící příjmení si nevybrala náhodou. Obec Světlá pod Ještědem se totiž od této chvíle stala místem, kde se cítila doma. Trávila zde léto, ale především tu získávala náměty pro své romány. Dá se bez nadsázky říci, že nebýt kontaktu s venkovským světem a se silami přírody, které zde někdejší pražská měšťanka objevila, nikdy by se jí v literatuře nepodařilo docílit takové originality a přesvědčivosti.
Češka?
Světlá poprvé publikovala na stránkách známého almanachu Máj, který vyšel v roce 1858. Pozoruhodné však je, že své první dílko musela do češtiny teprve přeložit! Napsala si ho totiž ve francouzštině. V češtině se naopak vůbec necítila jistá. Venkovské prostředí na horských svazích jí tedy kromě námětů nabízelo také nenahraditelnou studnici ryzí češtiny, jaká ani mezi pražskými vlastenci nezaznívala. Vesnice Světlá pod Ještědem sice leží na severu Čech, kde vládl německý živel, ale jižní svahy hřbetu zůstávaly české.
Karolina Světlá nejprve mezi místní nezapadala a lišila se již od prvního pohledu oděvem, v němž se do přírody moc chodit nedalo. Rychle se ale přizpůsobila a hledala si cestu ke svérázným usedlíkům. Ti jí brzy otevřeně vyprávěli své rodinné příběhy a ona si je zapisovala – včetně nezvyklých jazykových obratů.
Není bez zajímavosti, že o něco podobného se nedlouho před ní pokoušela i její velká učitelka, ale také vlastně konkurentka Božena Němcová. I ji služební povinnost jejího muže na čas zavála na českoněmecký sever, konkrétně do Liberce. Na rozdíl od Světlé ale Němcová neudělala dobrou zkušenost. Vesničané mlčeli a ona si nezapsala víc, než snad jen pár pohádek, které už beztak znala. Těžko říct, zda to nezpůsobila i rozdílná povaha obou žen. Pravděpodobně však ještědský lid neotevřel Němcové své srdce proto, že se obával jejího manžela a možné úřední zvůle. Raději tedy neříkali nic a cizí ženu považovali za cosi jako špicla, který se podezřele vyptává.
Vztahy
Světlá si předsevzala, že bude zachycovat nejen jednotlivé příběhy venkovanů, ale i to, co se opakuje a co je pro lidský úděl na světě neměnné. Její knížky jsou na hony vzdálené pouhé beletristické fikci. Mají často své reálné předobrazy. Zachycují místní obyčeje, zvyky a mluvu, ale také ozvěnu bratrské víry, která v jinak katolickém prostředí přežívala v utajení celá staletí. Ovšem Karolininým leitmotivem je odpíraná a nenaplněná láska. Jak toto téma souviselo s jejím vlastním intimním životem?
Manželství Karoliny Světlé si nepředstavujme jako nějaké vězení. Jistě, manžel se o její literární činnost nezajímal tak, jak by chtěla. Ale už to, že jí v činnosti nebránil, znamenalo na svou dobu velmi pokrokový postoj. Nebyl to typ „žalářníka“. Problém byl patrně do jisté míry spíš opačný – pro svou ženu přestával být autoritou, které by si vážila. Světlá jej pravděpodobně intelektuálně převyšovala. A ačkoliv vztah mezi nimi zřejmě nikdy nevyhořel zcela, nešlo o oboustranně naplněné partnerství. Nevíme přesně, kdy vznikla vzájemná přitažlivost mezi Světlou a mladým básníkem Janem Nerudou. Jisté je, že po této dvojici zůstala rozsáhlá korespondence svědčící o hlubokém vztahu, který nebyl, ani přes Nerudovo velké naléhání, naplněn. Bylo to ale tak?
Zdánlivě jasná fakta mají jednu zásadní trhlinu. Dopisy, které se nám dochovaly, totiž nejsou originály. Máme k dispozici pouze opisy vzájemné korespondence. A vznikaly proto, aby se Světlá mohla o své tajemství podělit se sestrou, s níž svůj turbulentní vztah sdílela. Tím ovšem vzniká jedna velká potíž. Je vše, co Světlá sestře předkládala, autentické? Nevynechala něco? Nebo si snad naopak něco přibásnila? Nemohla Nerudovu vášeň poněkud zveličovat? Odolávala jeho návrhům, jak o tom svědčí dochované písemnosti, nebo ve skutečnosti došlo i k něčemu dalšímu než jen k důvěrnému písemnému styku?
Záhadné dopisy
Pokud můžeme listům, jež máme k dispozici, věřit, Světlá působila ve vzájemném vztahu dominantně. On prahne, ona jej odmítá. Cítí kromě vzájemných sympatií také odpovědnost za zneuznaný talent svého nápadníka – ambiciózního spisovatele. Chce na něj působit a přimět ho k zodpovědnějšímu životu, který by zasvětil práci, ne bujarému životu, k jakému tíhl. Korespondence ale obsahuje také výpady, které si zhrzený mladík vůči zkušenější kolegyni i ženě dovolil. Na její odmítání reaguje tím, že ji v podstatě nazývá starou pannou. A neopomene také zaútočit na její dílo. Prý neumí napsat mužské postavy. Snad proto, že v jejím životě chybí muž, jako je on?
Světlá se ale zřejmě vůči oddanému ctiteli dopustila poměrně pikantní intriky. Patrně místo sebe vehnala do jeho náruče nezkušenou dívku. Byl to způsob, jak jej odmítnout a přitom zachovat jeho duševní rovnováhu? Nabízí se také otázka, jakou roli v této intrice hrála její sestra Žofie Podlipská. Ta totiž zažívala poměrně podobnou zkušenost. A i Podlipská si věděla rady. Básníka Jaroslava Vrchlického neodmítla tak zcela, ale přispěla k tomu, aby se poohlédl kousek vedle – po její vlasní dceři. Jak je vidět, zdánlivě velmi morálně úzkostlivé 19. století přálo i poměrně divokým milostným historiím.
Když se však zpráva o úzkých stycích mezi Světlou a Nerudou dostala k jejímu manželovi, Mužák trval na tom, aby všechny vzájemné listy zlikvidovala. To je také důvod, proč se originály nedochovaly. Světlá svůj poměr s Nerudou, ať už byl jakýkoliv, utnula. Manžel ale na oplátku souhlasil, že se jeho choť napříště nebude muset starat o domácnost a bude se věnovat pouze tvorbě. Dost praktický a pragmatický výsledek romantické lásky...
Rozchod s Němcovou
Ani přátelství obou našich významných spisovatelek nevydrželo. Život ukázal, jak jsou obě různé. Němcová se nevyhýbala milostnému vzplanutí mimo manželství, ale Světlá se zřejmě něčemu podobnému bránila a se svou touhou bojovala. Nosila v sobě pochopení pro upřímnost citu, který komplikoval život mnoha jejím postavám, zároveň ovšem na sebe podle všeho kladla velké morální nároky. A snad ani neměla pozitivní postoj k sexualitě.
Za práva žen
A když ty dvě srovnáme jako literátky? Dílo Karoliny Světlé se těšilo velké oblibě u ženských čtenářek. Nesmíme však snižovat její literární odkaz nálepkou „lidové“ či „ženské“ čtení – i takoví kritici jako F. X. Šalda jí podobně jako Němcové věnovali velkou pozornost. Obě se průkopnicky angažovaly v takzvané „ženské otázce“. Světlá se například aktivně snažila pomáhat válečným vdovám, které se po válce v roce 1866 dostaly do těžké situace. Práci a výdělek jim mělo poskytnout Ženské výrobní družstvo, v němž se Karolina angažovala.
Funkce ve spolku ale Světlou stravovala. Těžko zřejmě přijímala jakoukoliv kritiku a „nevydýchávala“ spory s ostatními – vše vnímala jako útok na svou osobu, a někdy snad dokonce jako komplot. Raději tedy tohoto působení zanechala. Z veřejného života ale nezmizela. Velmi se zasloužila o zakládání knihoven ve svých milovaných severočeských horách. Řadu svazků do nich dokonce sama věnovala.
Smutná duše
Touto činností, ale vlastně i psaním samotným, se snažila o intelektuální pozvednutí i těch nejposlednějších obyvatel zapadlých vsí. Když se Světlá poprvé objevila v horách, zdálo se jí až směšné, na co všechno místní ženštiny věří. Jejich medicíny občas připomínaly spíš středověké zaříkávání. Ve svých románech se však už všem těmto jevům vesnického života nevysmívala. Pojala je za součást světa a jsou v jejích knihách stejně důležité jako realisticky vyznívající drobnokresba.
V závěru života Karolina Světlá churavěla. Hrozilo jí dokonce oslepnutí. Když chtěla něco číst, potřebovala předčítače. Přesto v činnosti neustala. Několik let se ale do milovaných hor nedostala. Když zemřel Neruda i její manžel, trápila ji samota. Z její korespondence s básníkem Zeyerem vysvítá, že v této fázi života se zajímala nejen o filozofii, ale i o východní učení. Třeba o to, zda je možné dostat se blízko duším zemřelých. Ona sama zesnula jen pár měsíců před koncem starého století – 7. září 1899…
