Kde se vzali farmáři? Zemědělství se zrodilo na úrodném Blízkém východě

Zárodky naší civilizace vyklíčily na polích obdělávaných zemědělci. Bez přebytků jídla by nemohla vzniknout řemesla, rozvinutá kultura ani státní správa. Lidstvo se však stalo mnohem závislejším na rozmarech počasí a zároveň jej začaly více ohrožovat epidemie chorob

21.08.2022 - Jodie Tyleyová



Přibližně před jedenácti tisíci lety se způsob lidské existence navždy a definitivně proměnil – z lovců a sběračů se postupně stali farmáři. Skončil život nomádů, kdy se jednotlivé kmeny znovu a znovu vydávaly na cestu podle ročních dob a migrace zvířat. Místo toho si lidé budovali stálá sídla a mezi poli s plodinami, jež se naučili pěstovat, se rodily první trvalejší komunity. Ve vývoji lidstva se jednalo o zlom, kterému dnes říkáme neolitická revoluce.

Úrodná poušť

Předpokládá se, že už během 9. tisíciletí př. n. l. vznikaly první farmy v oblasti tzv. úrodného půlměsíce, známého jako „kolébka civilizace“. V současnosti se tam rozkládají státy Irák, Sýrie, Libanon, Jordánsko, Izrael či Egypt, tehdy šlo však o území s příznivým klimatem, úrodnou půdou a pravidelnými srážkami, tedy ideální místo pro pěstování plodin a chov hospodářských zvířat. 

Podle studií nemůžeme neolitickou revoluci připsat jedné konkrétní populaci. Představovala spíš souběžný vývoj ve více skupinách lidí po celé oblasti. Vědci analyzovali dochovanou DNA prvních farmářů a zjistili, že jednotlivé vzorky vykazují určité odchylky. Nasvědčuje to hypotéze, že byly užívané zemědělské postupy a techniky „vynalezeny“ hned několikrát, nezávisle na sobě, a že se rozvíjely postupně. V následujících miléniích, kdy farmáři migrovali do světa, se pak jejich znalosti rozšířily do západní a jižní Asie, severní Afriky i Evropy.

Jídlo, mozek a klima 

Co však člověka dovedlo k tomu, aby přestal žít „ze dne na den“ a usadil se? Podle jedné z teorií sehrála roli zvýšená poptávka po potravinách a z ní vyplývající snaha najít alternativní zdroje. Jiní vědci se domnívají, že důvod musíme hledat ve změnách klimatu na konci poslední doby ledové přibližně před čtrnácti tisíci lety. A podle další představy se stal spouštěčem změn vývoj mozku a s ním spojený nárůst inteligence tehdejších obyvatel planety. Svou částí nejspíš přispěly všechny jmenované důvody současně, i když v různých regionech a u jednotlivých skupin lidí samozřejmě v rozličných kombinacích.

Spolu se schopností ovlivnit množství dostupných potravin rychle rostl i počet strávníků. Dělba práce našim předkům také uvolnila ruce pro „volnočasové aktivity“ – umění či řemesla. Lidí, a tedy i úst přibývalo, takže když došlo k výpadku například v důsledku neúrody, chorob hospodářských zvířat, škůdců či sucha, následoval hladomor. Podle současných studií se období rozmachu a úpadku zemědělství ve střední Evropě před 7 500 lety shodují s modelem rozmachu a úpadku regionálních populací.

Nešlo však zdaleka o jedinou „vadu na kráse“ nového životního stylu. Průzkumy kosterních pozůstatků a čelistí ukázaly, že se příslušníkům raně zemědělských společností nedostávalo tak nutričně hodnotné výživy jako dřívějším lovcům a sběračům a že žili kratší dobu. Na vině byla zřejmě nedostatečná pestrost potravy.

Vědci rovněž zjistili, že během dalšího vývoje lidem postupně slábly kosti, a stávaly se tak náchylnějšími ke zlomeninám. Lovci a sběrači měli oproti tomu kosti silné jako dnešní orangutani. Zde bychom viníka našli nejspíš v „sedavějším“ životním stylu: Zemědělci pracovali a žili v podstatě na jednom místě, zatímco jejich předchůdci museli při hledání potravy překonávat velké vzdálenosti.

Zvíře – pomocník i zkáza

Další „strašák“ v životě zemědělců měl podobu nakažlivých chorob, šířících se o to snáz, že v těsném sousedství žilo velké množství osob i hospodářských zvířat. V hustém osídlení dostávaly patogenní bakterie příležitost se množit a mutovat do stále nebezpečnějších forem, kdežto mezi lovci a sběrači, nacházejícími se v neustálém pohybu, nic takového nepřipadalo v úvahu. Hospodářská zvířata už ovšem tvořila neoddělitelnou součást společnosti: Poskytovala lidem mléko a maso, stejně jako kůži a vlnu na oblečení, a navíc se používala k práci. Návrat k nomádskému životu by s nimi byl nesmírně obtížný.

Jako první prošly domestikací druhy, které neolitičtí lidé lovili. Prasata tedy bývala původně divočáky a kozy zas perskými kozorožci. Střežit stáda pomáhali člověku psi, domestikovaní ovšem dávno před zemědělskou revolucí. V pozdějším období se stal základem „živočišné výroby“ skot, který hrál navíc ústřední roli v rituálech a v umění Blízkého východu. Někteří odborníci se dokonce domnívají, že se původně choval výhradně pro potřeby obětí či k náboženským účelům a teprve okolo roku 4000 př. n. l., po vynálezu kola, z něj lidé vytěžili jeho plný potenciál. Zemědělci tehdy začali kopytníky používat například i pro vlečení pluhů, jimiž se rozorávala půda a připravovala se na setbu. Nový způsob byl mnohem efektivnější než rozhrabávání zeminy klacky a výkaly skotu se také ukázaly jako ideální základ pro hnojivo.

Zdatní šlechtitelé

Neolitičtí lidé se však vedle péče o zvířata pochopitelně soustředili i na to, co bychom dnes nazvali „rostlinnou výrobou“. Naučili se vymýtit les, zasít semena a ve správnou roční dobu sklízet úrodu. Zemědělci v úrodném půlměsíci nejprve pěstovali ječmen a pšenici dvouzrnku, později přibyly hrách, čočka a len, který sloužil k výrobě plátna z vláken zpracovávaných na ručních vřetenech. 

Nakonec naši předci vyšlechtili zmíněné rostliny do podoby, kdy ztratily schopnost samy uvolňovat semena do půdy a tím se rozmnožovat. Vyznačovaly se také rozměrnějšími klasy než jejich divocí předchůdci: Například „ušlechtilá“ kukuřice má až patnáctkrát větší semena než její plané formy. K tomu došlo buď přirozeným výběrem mezi typy rostlin, jež lidem vyhovovaly, nebo cílenou volbou nejvzrostlejších exemplářů pro další setbu. Způsob, jakým se neolitickým lidem podařilo vyšlechtit největší a nejvýnosnější formy užitkových plodin, se vědci stále pokoušejí rekonstruovat.

Zabiják hlad

I když ve srovnání s dnešními bezmála osmi miliardami obyvatel planety byla tehdejší globální populace jen málo početná, strach z hladu znamenal pro zemědělské komunity trvalé varování. Nutil je pracovat stále tvrději, aby si zajistily dostatečné zásoby. Častěji vznikající potravinové přebytky pak dovolovaly většímu počtu lidí věnovat se specializovaným profesím či řemeslům – stali se z nich například výrobci nástrojů či řezníci. Vyvstala také potřeba bojovníků, schopných bránit obhospodařované území před divokými zvířaty i před sousedy, kteří by si chtěli vypěstované bohatství přisvojit. 

Vedle investic do síly paží se však komunity pokoušely pojistit si štěstí a prosperitu rovněž duchovními způsoby. Ke konání obřadů, při nichž se naši předci snažili naklonit si své bohy, stavěli zvláštní prostory, kde působili „odborníci“ v podobě kněží či šamanů. Schopnost zařídit svou přímluvou u bohů déšť a dobrou úrodu zaručila zmíněným zprostředkovatelům vztahu s nadpřirozenými silami důležité místo ve společnosti.

Na nejnižších příčkách

Postupem času přebírali většinu důležitých rolí muži, což vedlo k nerovnosti mezi pohlavími i mezi vznikajícími třídami. Zemědělci a řemeslníci, kteří byli pro úspěšné fungování prvních sídel klíčoví, se nakonec paradoxně ocitli v nejnižších patrech sociálního žebříčku. Vytvářeli sice přebytky zdrojů, ale z jejich práce těžila elita, jak dokládají i vykopávky: Největší domy nejbohatších příslušníků společnosti měly vždy také nejrozlehlejší skladovací prostory na zrní.

TIP: Nejstarší civilizace světa: Tisíciletý omyl dávné revoluce

Zemědělství představuje nejstarší hospodářské odvětví, jakému se lidstvo věnovalo. A právě v neolitických dobách byly položeny primitivní základy takových fenoménů, jako jsou produktivita, řemeslo či vláda. Od nich pak vedla přímá cesta až k současnému chápání společnosti.

Článek pochází z bookazinu Homo sapiens: Příběh lidstva


Další články v sekci