Reklama


Kdo byl Alexandr Selkirk? Seznamte se s příběhem skutečného Robinsona

28.02.2018 - Karel Vrchovec

Když 25. dubna 1729 vydal Daniel Defoe poprvé Robinsona Crusoe, nemohl tušit, že jeho kniha změní literární svět. Jaký byl život námořníka, jehož osudy román inspirovaly?

<p>Daniel Defoe mohl knihu napsat i podle osudů jiného trosečníka, ovšem víme jistě, že se s kapitánem Rogersem setkal a mluvil s ním.</p>

Daniel Defoe mohl knihu napsat i podle osudů jiného trosečníka, ovšem víme jistě, že se s kapitánem Rogersem setkal a mluvil s ním.


Reklama

Skrze dopisy a vzpomínky Robinsona Crusoa vyprávěl Defoe řádně komplikovaný příběh muže, který sice přežije třicet let sám na ostrově, jedná se ale jen o „nejdelší“ zastávku v nekonečném proudu dalších dobrodružství. Uteče z domova, ztroskotá v bouři, vypluje znovu, je zotročen Maury, uprchne spolu s otrokem, kterého pak prodá a koupí si za něj výnosnou plantáž a zase ztroskotá, když se s otrokáři plaví do Afriky pro otroky. A právě tady začíná jeho nejznámější příběh muže vyvrženého mimo lidskou společnost, který si musí poradit jen se svým rozumem a Biblí. Ty mu i naznačí, že místní lidojedy nemá právo zabíjet, dokud jimi není napaden, protože „oni nevědí, co činí“. Pořádný houf jich proto zabije až později.

Jeho dobrodružství ovšem také nekončí záchranou: dostane se ještě do hádky s rodinou a v Pyrenejích musí spolu s věrným společníkem Pátkem zahnat smečku vlků. Zní to jako životní příběh lehce přitažený za vlasy? Minimálně Defoeovi se zdál velmi důvěryhodný.

Editor Defoe a „skutečný Robinson“

Daniel Defoe neochvějně trval na tom, že je pouze editorem knihy a skutečný Robinson Crusoe v době jejího napsání ještě žije, jen ho z různých důvodů není snadné dopátrat. Na obrovský úspěch původní knihy pak dokonce navázal ještě dvěma pokračováními: Dalšími dobrodružstvími Robinsona Crusoe z roku 1719 (v nich se hrdina podívá i do Číny) a Vážnými úvahami v průběhu života a nečekaných dobrodružství Robinsona Crusoe, včetně vizí světa andělů z roku 1720 (v těch Robinson „jenom“ přemítá).

I po těchto zdaleka ne tak úspěšných knihách stále trval na tom, že Robinson je skutečná osobnost. A jeho čtenáři měli důvod mu věřit. Defoe totiž vycházel z poměrně dobře známých příběhů zachráněných trosečníků i ze zápisků námořníků, kteří byli očitými svědky kanibalismu.

Přesto vzor pro fiktivního „námořníka z Yorku“ známe: je jím horkokrevný Skot Alexandr Selkirk (také označovaný jako Selcraig). Jak se ale rváč ze Skotska dostane na ostrov někde u Jižní Ameriky?

Mládí nezvladatelného dobrodruha

Co o Alexandrovi víme? Není toho příliš. Narodil se roku 1676 ve skotském přístavu Lower Largo a zemřel 13. prosince 1721. Zažil život plný dobrodružství a už od mládí přitahoval problémy. Několikrát jej potrestali za pohoršování a smilnění a účastnil se řady rvaček. Mezi všemi stížnostmi ční zápis z 25. srpna 1695.

Alexandr se měl dostavit před radu církevních starších, aby vysvětlil svoje „neslušné chování v kostele”. Alexandr ale neplánoval nic vysvětlovat. O dva dny později najdeme jen krátký zápis, ve které se celá záležitost odročuje do návratu Alexandra Selkirka z moře. Kam odplul a kdy přesně se vrátil, nevíme jistě. Nejpravděpodobněji se jeví, že se účastnil kolonizační cesty do Panamy.

Už roku 1701 byl ale zpátky doma a dostal se opět do problému. Mladší bratr Andrew mu podstrčil placatku se slanou vodou, ze které se Alexandr napil. Rozčílený dobrodruh vzal dřevěnou hůl a hrozně bratra seřezal. To se ale zbytku rodiny moc nelíbilo, na což Alexandr zareagoval po svém. Postupně zbil druhého bratra, otce a na závěr švagrovou. Za tento přečin se před obcí musel kát. Přísahal, že se napraví.

Co mohl dělat muž, kterému to šlo ve škole docela dobře s matematikou a geometrií a měl rád moře? To, co každý mladík usilující o nápravu své duše: stal se korzárem. Pod korzárskou vlajkou Alexandr se nepřidal na loď žádného bezejmenného piráta. Právě naopak, William Dampier byl známý až příliš. Odvážný objevitel, průzkumník a obstojný přírodovědec popsal Austrálii a jako první třikrát obeplul svět. Také byl ale trestán za přílišnou krutost, pravidelně se ve službě opíjel a jeho vychytralé plány doháněly posádku k šílenství. Třeba když nechal jen tak potopit lodě plné kořisti proto, že by ho zpomalovaly při dalších úkolech.

Dampier vyplul na moře s jasně definovaným úkolem: vypukla Válka o španělské dědictví a koruna ocenila každého korzára ochotného útočit na cizí lodě. Alexandra mohlo odradit pár věcí. Předně, mořeplavba byla vesměs špinavá a nebezpečná záležitost, při které vás nejčastěji zabily kurděje nebo klasické choroby, protože námořníci pluli často i celé dny v mokrém oblečení. Na korzáry navíc číhaly kanóny nepřátelských lodí i nože spolubojovníků při dělbě kořisti. A aby toho nebylo málo, obě Dampierovy lodě, větší Saint George a menší Cinque Ports, svému účelu příliš nevyhovovaly. I třistadvacetitunový Saint George by byl považován v královském námořnictvu za malou loď. A na tu se muselo vejít 5 kotev, zásoby na 8 měsíců, náhradní plachty, 22 kanónů, stovka pušek a nějakých 120 mužů - mnohem víc, než bylo zvykem a řádově víc, než by bylo na takové lodi pohodlné.

Selkirk nastoupil jako navigátor Cinque Ports. Ještě u britských ostrovů se opilý Dampier pohádal s jedním z důstojníků. Problémy pokračovaly a Dampierovy rozkazy vyvolávaly často jen chaos. Drama čekalo i Cinque Ports: její kapitán zemřel a byl nahrazen arogantním mladíkem z lepší rodiny Thomasem Stradlingem. A Selkirk ho rozhodně neměl v lásce. Měsíce běžely a situace se stále horšila: muži umírali či leželi v horečkách, zásoby se hemžily červy a krysími výkaly a nebylo ani koho oloupit - či se tomu Dampier vyhýbal.

Po roce na moři se lodě oddělily a věnovaly se pirátství samostatně. V září musela Cinque Ports zakotvit na opuštěném ostrově. Byla plná děr a námořníci neustále vylévali vodu.

Trosečník bez vraku

Po měsíci oprav zavelel kapitán Stradling k odplutí. Selkirk zásadně nesouhlasil. Považoval to za sebevraždu, obzvlášť pokud měla loď bojovat. Vyzval všechny, kdo smýšlí stejně, ať zůstanou s ním na ostrově. Nikdo se nepřihlásil. Ani Selkirkovi uražená póza dlouho nevydržela. Běžel za kapitánem a prosil ho, ať ho vezme zpátky na loď. Stradling odmítl. Možná proto, že si situaci užíval a rád se zbavil rivala. Nebo chtěl námořníkům ukázat, jak dopadnou, když začnou odmlouvat.

Když Selkirk pochopil, že Stradling neustoupí, rozhodl se tedy počkat na další přátelskou loď. Čekal čtyři roky. Jistě si vzpomínáte na dlouhý seznam toho, co Robinson v zoufalství zachránil z vraku. Selkirk na tom byl mnohem lépe. Dostal nástroje, zbraně, jídlo, Bibli a rum. Co ho čekalo? Víme jen to, co řekl svému zachránci a to, co vypověděl v interview, které poskytl v Anglii roku 1711.

Na rozdíl od románového Robinsona si nevedl žádný složitý deník, ani se nepřátelil s domorodci. Nejdříve na něj přišly deprese a pošilhával po sebevraždě. Později byl vděčný za hlad a žaludeční problémy, neboť ho nutily žít. Vrásky mu dělali další „Evropané“ – lodní krysy, které se v podmínkách ostrova rychle množily. V noci ho nemilosrdně ožíraly a jeho oděv a klidný spánek zachránilo až to, že si ochočil několik koček.

Cesta domů i k Bohu

V něčem se však Robinsonovi přece jen podobal. V každodenním boji o přežití našel víru a radost ze života. Nakonec ho zachránila loď kapitána Woodese Rogerse, jehož navigátorem byl... William Dampier! Ten také dosvědčil, že Selkirkův postřeh o stavu Cinque Ports byl tehdy správný: loď se potopila a těch málo přeživších (včetně Stradlinga) hnije ve španělských věznicích.

Když se Selkirk vrátil domů, žil obyčejný život. A pak si ho díky vzpomínkám kapitána Rogerse a dlouhému interview našla sláva a díky podílům na kořisti i bohatství. Tak šťastný jako na ostrově prý ale už nikdy nebyl. Když se roku 1720 znovu vydal na moře, moc štěstí také neměl. Následujícího roku podlehl horečce. V té době už slavil Defoe s Robinsonem Crusoem velké úspěchy...

  • Zdroj textu: 100+1 historie
  • Zdroj fotografií: Wikipedie

Reklama

Další články v sekci

Reklama

Reklama

Aktuální články

Mrazivá katastrofa  

O konci dinosaurů a jejich současníků po dopadu obří planetky na Zemi máme již mnoho důkazů. Také loni spatřilo světlo světa několik vědeckých prací, jež se zajímavému fenoménu věnují. S využitím zpřesněných počítačových modelů pro množství vyvržené hmoty po nárazu tělesa a následný vývoj klimatu vědci například zjistili, že se průměrná globální teplota snížila o neuvěřitelných 26 °C, a to na 3–16 let. Teplomilní dinosauři a mnozí jejich pozemští souputníci tak jednoduše nemohli přežít. Do atmosféry se také dostalo ohromné množství plynů – podle zatím nejpřesnějších odhadů asi 325 gigatun síry a 425 gigatun oxidu uhličitého – a celkově měla exploze energii výbuchu 300 milionů atomových bomb. Saze a prach pak zatemnily oblohu na celé měsíce či roky.

Zajímavosti

Dnešní trendy odkazují k praktičnosti a minimalismu ve zdobení

Historie
Vesmír

Nově nalezený chameleon z Madagaskaru

Věda

Kopytníky patří mezi nejproslulejší léčiva středověku. Celá rostlina kořeněně voní a její chuť se podobá pepři či zázvoru.

Příroda
Revue

Nové časopisy Extra Publishing

RSSInzerceO serveru (Redakce)Partnerské weby
© Extra Publishing, s. r. o. 2007–2011. ISSN 1804-9907