Když byl vzduch plný olova: Vlasy jako svědkové environmentální minulosti
Vlasy uchovávané desítky let v rodinných albech se staly nečekaným vědeckým důkazem toho, jak silně bylo životní prostředí ve 20. století zatíženo olovem – a jak rychle se situace změnila po zavedení regulací.
Olovo lidé využívají už tisíce let – používalo se v barvivech, potrubí, palivech i v průmyslu. Dlouho se přitom přehlíželo, že jde o vysoce toxický kov s vážnými dopady na lidské zdraví. Nová studie, uveřejněná v odborném časopisu PNAS, která analyzovala historické vzorky lidských vlasů, nyní názorně ukazuje, jak extrémní byla expozice olovu ve 20. století – a jak dramaticky se situace zlepšila po zavedení environmentálních regulací.
Svědkové olověné historie
Vědci se zaměřili na obyvatele oblasti Salt Lake City v Utahu a využili neobvyklý, ale překvapivě výmluvný zdroj dat: prameny vlasů uchovávané v rodinných albech a památnících. Dohromady měli k dispozici vzorky vlasů 47 lidí, a to jak z jejich dětství, tak z dospělosti. Tyto vzorky pokrývaly zhruba sto let historie – od začátku 20. století až do současnosti.
Pomocí hmotnostní spektrometrie poté výzkumníci měřili množství olova ve vlasech. Výsledky byly šokující: před zavedením regulací byly hladiny olova zhruba stokrát vyšší než dnes. Nejvyšší hodnoty se objevovaly mezi lety 1916 a 1969.
Hlavním zdrojem byla olovnatá benzínová aditiva. Od 20. let 20. století se do benzínu přidávalo tetraethylolovo, které zlepšovalo chod motorů. Už tehdy ale existovaly důkazy, že jde o látku nebezpečnou pro zdraví. Navzdory tomu se olovnatý benzín v USA používal až do roku 1996.
V oblasti Salt Lake City situaci zhoršovala i aktivní hutní výroba – ve městě fungovaly dvě olověné hutě, které významně zvyšovaly zátěž životního prostředí. Olovo se dostávalo do ovzduší, odkud se šířilo dál: lidé ho vdechovali, ulpívalo na vlasech a pronikalo do plic.
Zlom v roce 1970
Zásadní obrat přišel se vznikem Agentury pro ochranu životního prostředí (EPA) v roce 1970, kdy začaly hladiny olova prudce klesat. Zavírání hutí a postupné omezování olova v palivech vedlo k tomu, že mezi 70. a 90. lety klesla expozice olovu o dva řády.
Dnes jsou koncentrace olova ve vlasech lidí z této oblasti v průměru téměř stokrát nižší než před vznikem EPA. Studie tak velmi názorně dokládá, že regulace založené na vědeckých poznatcích mohou mít rychlý a výrazný pozitivní dopad na zdraví celé populace.
Vlasy sice neukazují přesnou koncentraci olova v krvi, kterou lékaři běžně používají při diagnostice otravy, ale fungují jako dlouhodobý záznam environmentální expozice. Jinými slovy: neříkají přesně, kolik olova měl člověk v těle v konkrétní chvíli, ale velmi dobře vypovídají o tom, jak moc bylo jeho okolí znečištěné olovem.
Závěry studie ukazují, že šlo o znečištění enormní. Olovo se po uvolnění do ovzduší udržuje ve vzduchu celé dny, usazuje se v prostředí a snadno se dostává do lidského těla. Neexistuje přitom žádná bezpečná dávka – i velmi malé množství může poškodit nervový systém, zpomalit vývoj dětí, zhoršit učení, zvýšit riziko vysokého krevního tlaku či způsobit problémy s plodností.
Varování do budoucna
Autoři studie upozorňují, že tento historický úspěch není samozřejmý a není nevratný. Současné politické snahy o oslabování environmentálních regulací mohou podle vědců vést k návratu problémů, které dnes považujeme za vyřešené. I když se nové návrhy deregulací přímo netýkají olova, mohou otevřít cestu k širšímu uvolnění pravidel pro znečištění ovzduší a vody.
Hlavní poselství studie je proto jasné: minulost nám ukazuje, jak vážné následky má laxní přístup k ochraně životního prostředí – a zároveň dokazuje, že dobře nastavená pravidla fungují. Vlasy, které si rodiny schovávaly jako sentimentální památku, se tak po desetiletích proměnily v tiché, ale velmi přesvědčivé svědky environmentální historie.
