Když byla katedrála „skvostnou polozříceninou“: Jak probíhala dostavba chrámu sv. Víta?

23.02.2021 - Andrea Poláčková

Stavba katedrály byla vždy během na dlouhou trať. Trvala staletí. Ani pražský chrám sv. Víta nebyl výjimkou. Ode dne, kdy Karel IV. položil jeho základní kámen, do okamžiku, kdy se slavnostně otevřely dveře do dostavěné katedrály, uplynulo více než půl tisíciletí…

<p>Ve výřezu návrh dostavby chrámu podle Josefa Krannera. I takto mohla vypadat katedrála sv. Víta. </p>

Ve výřezu návrh dostavby chrámu podle Josefa Krannera. I takto mohla vypadat katedrála sv. Víta. 


Reklama

Gotický pražský chrám je životním dílem geniálního stavitele Petra Parléře (1332/3–1399). Karel IV. si jej přivedl ze švábského Gmündu do Prahy roku 1355 nebo 1356 na počátku jeho kariéry, aby pokračoval v díle prvního stavitele Matyáše z Arrasu (1290?–1352), jenž byl jedním z posledních reprezentantů francouzské katedrální gotiky. Na ni Parléř navázal, ale velmi osobitě, neboť zcela nezvykle vytvořil hlavní katedrální průčelí na jihu, zatímco klasické katedrály je mají na západě. Posadil sem mohutnou věž, Zlatou bránu a Svatováclavskou kapli jako dominantní prostor kostela.

Nápad se pravděpodobně zrodil v hlavě samotného císaře, protože katedrála s ostatky sv. Václava měla výsadní postavení v jeho panovnické koncepci a Zlatá brána vlastně představovala triumfální závěr korunovační cesty. Nadto právě jižním průčelím je stavba natočena k městu i královskému paláci. V Parléřovi našel Karel IV. kongeniálního realizátora svých představ. 

Onu podobu se dvěma věžemi na západě, které dnes spoluutvářejí nezaměnitelné panorama Prahy, dalo ale katedrále až 19. století. Kdoví, jak by dnes vypadala, kdyby 19. století neovládl historismus, pod jehož křídly se rozvíjela i novogotika (viz Lépe než staří mistři). 

Od snu k dostavbě

28. září 1929, u příležitosti tisíciletého výročí mučednické smrti knížete Václava, se slavnostně otevřely bronzové dveře do rekonstruované a dostavěné katedrály sv. Víta. Stalo se tak po téměř stoletém úsilí, na jehož počátku stál sen svatovítského kanovníka a spisovatele Václava Michala Pešiny z Čechorodu (1782–1859) dokončit český chrám chrámů. Ještě jako faráři v obci u Brna se mu zdál sen, v němž byl obklopen davem lidí nabízejících mu tři miliony zlatých na dostavbu svatovítského chrámu. Další noci se mu zdálo, že se domlouvá se staviteli, najímá zedníky a nádeníky. Třetí noc viděl ve snu pražskou katedrálu ze strany od vikářských domů obklopenou lešeními s dělníky v horlivé práci. Dva roky nato byl Pešina zvolen kanovníkem svatovítského chrámu, což nebylo v případě farářů z Moravy zvykem. K tomu mu byl přidělen byt s výhledem na část chrámu, kterou spatřil ve snu. I pocítil v sobě poslání...

Pešina podnítil svým až blouznivým nadšením vlastenecky smýšlející šlechtu, duchovenstvo i inteligenci k založení Jednoty pro dostavění hlavního chrámu sv. Víta (1859), jejímž posláním bylo dokončit ho „podle slohu a způsobu jeho prvního založení“. Prosadit takovou myšlenku v Čechách nebylo vůbec jednoduché. Česká obrozenecká společnost založila svoji představu o národní pospolitosti na jazyce a slovesných památkách a nostalgické vyzdvihování středověkých hodnot jí bylo cizí. Pešina totiž po vzoru německých romantiků zdůrazňoval, že středověké památky jsou ztělesněním mrtvé vlasti a jejich obnova bude přínosem i pro národ. A tak i když byl chrám prvořadou památkou slavného období českých dějin, jeho dostavba nikdy nevyburcovala lid tak jako stavba Národního divadla

Přesto se ve sbírce sešlo dost peněz na to, aby se s dostavbou mohlo začít. Nejštědřejším dárcem byl přitom císař František Josef I. Jeho socha jako zakladatele nové stavby stála až do roku 1918 v novém západním průčelí jako pendant Karla IV.

Skvostná polozřícenina

Devatenácté století zastihlo katedrálu v podobě torza gotické stavby, kterou na západě uzavírala provizorní, „jalová“ zeď, jež nehotovou stavbu zakončila před husitskými válkami. Na jihu se tyčila parléřovská věž, které ale v renesanci přibyl renesanční ochoz a v baroku helmice. Před provizorní zdí se zvedaly rozestavěné pilíře ze 17. století, kdy poprvé padl návrh chrám dokončit, avšak úspěšná realizace zkrachovala kvůli nedostatku peněz. 

Sama středověká část chrámu se ovšem nacházela ve značně zuboženém stavu, byla poškozena požáry, ostřelováním, ale i „zubem času“. Konzervátor (kurátor) arcibiskupského muzea v Kolíně nad Rýnem Franz Bock ji při návštěvě Prahy v roce 1857 nazval „skvostnou polozříceninou“ a zřejmě nebyl daleko od pravdy. Úkolem Jednoty bylo proto také opravit to, co nám zanechali architekti Karla IV. 

Návrhy na dostavbu

Návrhů na dostavbu chrámu vzniklo hned několik a ve hře nebyla jen novogotika. Jedním z kandidátů na místo stavitele byl například Ignác Ullmann, který u nás razil novorománský a novorenesanční sloh. Stal se jím ale roku 1861 Josef Kranner, který vyhotovil projekt velmi citlivý k Parléřově architektuře. Podle něj měla mít katedrála jedinou dominantu – parléřovskou věž, kterou ale v horní partii hodlal gotizovat. K chóru mělo být ve stylu romantické neogotiky připojeno trojlodí zakončené na západě portálem, který opakuje Parléřův motiv Zlaté brány. 

Kranner opravil Parléřovo dílo, ale to vlastní neměl čas realizovat – v roce 1871 zemřel a na jeho místo nastoupil Josef Mocker, jemuž později svěřili i přestavbu Karlštejna. Mocker ale pokládal řešení svého předchůdce za příliš jednoduché a ve svých plánech byl razantnější. Byl stoupencem novogotiky přísného historismu a chtěl, aby se stavba přiblížila ideálu klasické gotické katedrály. Proto v západní části vztyčil dvě věže jako protipól monumentálnímu chóru. Stejně jako Kranner plánoval sundat z věže barokní helmici, která mu absolutně nezapadala do koncepce čisté gotické architektury. K tomu ale naštěstí nedošlo.

Bezkrevné umění

Ještě nebyla hotová hrubá stavba západního průčelí a Mocker už byl kritizován pro necitlivý přístup k dílu starých mistrů. Doba a názory totiž pokročily a památkáři začali pomalu, ale jistě pracovat podle nových zásad, které na rozdíl od přísných historistů respektovaly hodnoty všech předchozích období. Mockerovi spílali do „suchých teoretiků“ a tvůrce „bezkrevného umění“ a v Národních listech později dokonce psali, že „památka byla dostavbou ne-li zničena, tedy těžce poškozena, byla tím zmenšena její cena jako originálu“. 

Podle ochránců památek Mocker svévolně zasáhl do středověkého panoramatu Prahy, a to dílem, které se nyní pokládalo za opožděnou realizaci romantického snu. Mocker to samozřejmě těžce nesl. V roce 1899 zemřel a stavba byla svěřena Kamilu Hilbertovi, kterému už nezbylo než Mockerovu práci dokončit, postupoval ale již v duchu nové památkové péče. 

TIP: Praha v době revoluce: Jak se změnila tvář metropole v 19. století?

Bylo by samozřejmě na místě řídit se při projektování nové části představami Karla IV. a jeho stavitelů. Jistě chtěli pokračovat na západ, ale původní plány se bohužel nedochovaly. A Mockera zřejmě ideální poloha Pražského hradu, jaká nemá v Evropě obdoby, vyzvala k vytvoření ideálního chrámu. Ať tak či onak, jeho západní věže potlačily významnou roli jižního průčelí, jakou mu přisoudil Karel IV. 

Na Mockerovu katedrálu jsme si již zvykli. A co se týče současného názoru odborníků, napřiklad historik umění Mojmír Horyna je názoru, že západním průčelím Mocker výjimečnost pražského chrámu naopak podtrhl.

Lépe než staří mistři

Architektuře 19. století udávaly tón historizující novostyly, v nichž se jakoby znovu rychle za sebou zopakovaly dosavadní architektonické slohy. Tyto historismy se nejdříve projevily ve své romantické formě, kde vztah k původním historickým vzorům byl volný, nešlo o přesnou nápodobu. Tak vznikla řada novostaveb, například novogotický zámek v Lednici nebo v Hluboké.

Asi po polovině 19. století se však romantická forma přelila do přísného historismu, který už usiloval o slohovou čistotu a silně se prosadil i v restaurátorském purismu. Přísný historismus ani tak netvořil, jako přenášel čisté vypreparované formy, až nakonec docházelo k tomu, že stavitelé opravovali chyby starých mistrů. Přísná novogotika se uplatnila hlavně na náboženských stavbách, pak nastoupila poloha novorenesanční, novobarokní a nakonec se historismus svíjel v takovém galimatyáši stylů, že musela přijít doba secesního hledání a konečně pak naprosto jiná moderní architektura. 

Reklama

Další články v sekci

Reklama

Reklama

Aktuální články

Vykousat soupeře

psi a šakali
stáří:
přes 4 000 let | kde: Egypt

Psi a šakali patří mezi nejstarší, nejkrásnější a současně i nejlépe dochované hry v dějinách. Herní desku se podařilo najít v thébské hrobce a datuje se zhruba do roku 1800 př. n. l. Nalezl ji britský archeolog Howard Carter, který ovšem vstoupil do historie především jako objevitel místa posledního odpočinku faraona Tutanchamona. Stolek vyřezaný ze slonoviny, se zásuvkou na herní komponenty, dnes vystavuje newyorské Metropolitní muzeum umění. Známe však i starší kusy, a to v tisíce kilometrů vzdáleném Ázerbájdžánu, kde existuje herní deska vyrytá do skály příbytku. Je nejméně o dvě století starší než luxusní egyptský výrobek a zřejmě sloužila lidem mnohem nižšího sociálního postavení. Obliba zmíněné „deskovky“ se tedy zjevně rychle rozšířila po celém Blízkém východě i střední Asii.

Moderní název „psi a šakali“ vymyslel Carter podle tvaru hlav herních hůlek, patřících jednomu či druhému hráči. Je možné, že v historii byla hra známá spíše jako „58 děr“, což koresponduje s jejím cílem – posunout pět hůlek v dírkách tak, aby opustily herní plochu dřív než ty soupeřovy. Původní přesná pravidla však již zavál čas. (foto: Wikimedia Commons, Metropolitan Museum of ArtCC0 1.0)

Zajímavosti
Revue
Vesmír

Microsyops latidens nejspíš miloval ovoce, což mělo své následky na jeho chrupu.

Věda

Od svých afrických bratranců se lev asijský liší mimo jiné i poněkud méně bohatou hřívou, o jejímž pravém smyslu kolují četné dohady.

Příroda

Britské vojenské konzervy? Půlka mrkve, půlka brambory, dvě cibule, čtyři lžíce sádla, sůl a olej.  Vojenské konzervy značky Maconochie neměly nijak valnou reputaci.

Historie

Nové časopisy Extra Publishing

RSSInzerceO serveru (Redakce)Partnerské weby
© Extra Publishing, s. r. o. 2007–2011. ISSN 1804-9907