Když frčely lilíky: Vlasový styling našich středověkých předků

Ač se to může zdát někomu překvapivé, i během pozdního středověku lidé věnovali značnou pozornost péči o vlasy – samozřejmě v první řadě šlechta a měšťané. Nedílnou součástí módy, součástí honosného oděvu, součástí nádhery, kterou stavěla středověká nobilita na odiv, byla i úprava tváře a především pak účesu. 

Dlouhovlasí muži

Podle Bible, konkrétně Prvního listu Korintským, si muž na rozdíl od ženy nemá zahalovat hlavu, neboť je obrazem a odleskem slávy boží a žena je odleskem slávy mužovy. V první polovině 15. století tak bylo u mužů módní nosit zvlněné či nakadeřené vlasy sahající lehce nad ramena či po jejich úroveň. Vlasy se stáčely do velice oblíbených lilíků, na rozžhaveném železu dělaných kadeří, které se zpevňovaly potíráním vaječnými bílky. Naopak se vůbec nenosily nakrátko sestřižené či oholené vlasy a také plešatící muži si ponechávali zbytky vlasů co nejdelší. Proti plešatosti se měl užívat popel ze spálené pijavice zředěný octem, nebo popel z kozího trusu smíšený s olivovým olejem. Ztrátu kštice se někteří snažili zamaskovat příčesky.

Kolem roku 1420 byly v Praze v kurzu delší pěstěné vousy. Pokud se nechaly růst pod nosem, nazývaly se podsebití; také vousy se mohly stáčet do lilíků. Mladíci, kterým ještě nenarostly, se nazývali holobrádci, což bylo obecné označení někoho nezralého, spíše ještě chlapce. Právě růst vousů býval spojován s projevem dospělosti.

Falešné copy

Na rozdíl od mužů ženské dlouhé vlasy středověcí mravokárci spojovali s hříšností, pokušením a rozumovou omezeností. Přesto ženy o své vlasy stejně jako dnes pečovaly a náležitě dbaly o jejich úpravu. Svědčí o tom řada nálezů kostěných či dřevěných hřebenů či vlasových jehlic, kterými se aranžovaly účesy, a v bohatším prostředí také zrcátek. Vlasy se někdy barvily a pro jejich zesvětlení se vystavovaly ostrým slunečním paprskům. Aby byly pevnější a hezčí, přelévaly se kopřivovým odvarem. 

Stejně jako muži, tak i ženy si natáčely kadeře v lilíky. Pokud žena nedisponovala dostatečným množstvím vlastních vlasů, mohla využít příčesků zhotovených z vlasů, nebo použila falešné copy. Jejich textilní základ se na povrchu pokryl barevnými pentlemi a naaranžovanými prameny vlasů, které většinou pocházely od zemřelých lidí. Nošení paruk a příčesků ale bylo ostře odsuzováno církevními představiteli.

Pod závojem či zavitím

Vdané ženy si obvykle vlasy zakrývaly po většinu dne závojem či zavitím, což byla jeho složitě naaranžovaná forma, která patrně pramenila ze starších antických zvyklostí. Zahalení chránilo vlasy při každodenních pracích před povětrnostními vlivy, ale mělo symbolizovat i počestnost a důstojnost. Po svatbě znamenalo důležitý přechodový rituál, kdy se z dívky stávala manželka a paní domácnosti. 

Ženy se obvykle vzdávaly vlasů, když vstupovaly do kláštera. Jejich ostříhání a odložení světského šatu bylo dalším významným přechodovým rituálem, který symbolizoval zproštění se světského života.

Ozdoby ženských hlav

Volně rozpuštěné rozčesané vlasy nosily ve středověku obvykle mladé dívky, které je také zdobily nejrůznějšími čelenkami a vínky, ty nejmajetnější dokonce diadémy. V písemných pramenech se setkáváme s různými podobami jejich označení jako schapel, chapel, corone, crinale, sertum. Ty nejluxusnější se zhotovovaly ze zlata a mohly být zdobeny perlami a drahokamy. Takovýto šperk bychom ale našli jen na hlavách paní a dívek na panovnickém dvoře či v domácnostech nejbohatších šlechticů. 

TIP: Gotická módní policie: Jaké kousky oblečení byly ve středověku nezbytností?

Podstatně prostší diadémy potom nosily měšťanské dcerky. Jednalo se patrně o jednodušší čelenky, které mohly být zdobeny perlami a podle nich se také nazývaly perlovce. Vyráběly se také ze skleněných korálků či polodrahokamů. Oblíbená byla také jednoduchá stužka nošená přes vlasy, která se nazývala pentlík. Řemeslníci, kteří dělali ozdoby na ženské hlavy, se nazývali věnečníci, ženy potom věnečnice.