Když krása bolí: Děsivé módní trendy minulosti, které mrzačily těla a často končily i smrtí
Asi každý už někdy slyšel otřepané moudro, že „pro krásu se musí trpět“. Některé historické módní trendy však tento princip dotáhly až do absurdních rozměrů a své vyznavačky a vyznavače mrzačily nebo přímo způsobovaly jejich smrt. Podívejte se s námi na ty nejšílenější z nich.
Čínská žena se zdeformovaným chodidlem, 1870. (ilustrace: Wikimedia Commons, Roland Belgrave Vintage Photography, PDM 1.0)
Dámy s drobnýma nohama
- Svazování chodidel
Jedním z nejextrémnějších módních trendů v dějinách byla čínská tradice svazování chodidel, která se zrodila již někdy v 10. století. Extrémně malé nohy byly považovány za vrchol ženské elegance, a proto docházelo už od dětství k jejich tvarování. Dívkám se nejprve namočily nohy do horké bylinné lázně, poté se jim zlomily prsty a pevně přitiskly pod chodidlo. Následovalo těsné obvázání, které se pravidelně utahovalo, dokud se noha nedeformovala do požadovaného tvaru.
Bolest byla nesnesitelná, rány se hojily měsíce a často docházelo k infekcím, odumírání tkáně či trvalému postižení. Navzdory všemu utrpení se ale tradice udržela po staletí – malé nohy symbolizovaly, že žena pochází z bohaté rodiny – takové, která si mohla dovolit dceru, jež nebude muset pracovat. Krátký, kolébavý krok způsobený znetvořením chodidel byl vnímán jako půvabný a smyslný.
Teprve počátkem 20. století začali čínští reformisté a misionáři otevřeně upozorňovat na krutost a nesmyslnost této praxe. Roku 1912 bylo svazování nohou oficiálně zakázáno, přesto z venkovských oblastí zcela vymizelo až v polovině 20. století.
Vysoce hořlavý trend
- Krinolíny
První polovina 19. století přinesla módu krinolín – výztuží ze železných nebo velrybích obručí, které se nosily pod sukněmi, aby jim dodaly výrazný zvonovitý tvar. Rozměrné konstrukce ale proměnily každodenní pohyb v riskantní podnik. Největší nebezpečí představovala jejich mimořádná hořlavost. Podle odhadů Florence Nightingalové zemřelo v letech 1863–1864 nejméně 630 žen poté, co jim oblečení vzplanulo.
Příběhy o tragických nehodách plnily dobový tisk: čtrnáctiletá služebná Margaret Davey zemřela poté, co se její krinolína vznítila od ohně v krbu, podobně dopadla i šestnáctiletá Emma Musson, když se jí na sukni skutálel žhavý kousek koksu. K nejhorším tragédiím patřil požár v kostele v Santiagu de Chile roku 1863, při němž zahynuly stovky žen – jejich široké, vysoce hořlavé sukně ztěžovaly únik i záchranu. Oheň si vyžádal i životy dvou dcer slavného spisovatele Williama Wildea, které uhořely poté, co se jejich šaty vzňaly. Krinolíny navíc představovaly i jiná rizika: zachytávaly se o nábytek, kola povozů nebo stroje v továrnách – jeden takový dokonce vtáhl krinolínu dělnice do rotační hřídele a způsobil tak její smrt.
Od rozšířených zornic ke slepotě
- Rulíkové kapky
Rulík zlomocný patří k nejjedovatějším evropským rostlinám a člověk by řekl, že od jeho užívání musí odradit už hrozivý název. V latině však nese jiné jméno Atropa belladonna – přičemž jeho první část odkazuje na sudičku z antické mytologie, druhá v překladu znamená „krásná dáma“.
Od období renesance se totiž tato prudce jedovatá bylina používala v kosmetice při péči o pleť a později také ve formě očních kapek pro rozšíření zornic, které mělo působit svůdným dojmem. Některé ženy pro tento efekt raději využívaly různé citrusové šťávy, ale účinky rulíku vydržely zdaleka nejdéle.
Kapání jedu do očí však mohlo mít i dosti závažné vedlejší účinky. Mezi ty mírnější patřilo sucho v ústech, nezřetelná řeč, citlivost na světlo a zarudlá kůže, k těm horším pak halucinace, výpadky paměti, slepota a v nejhorším případě i smrt.
Otcovrahové
- Škrobené límce
Odnímatelné škrobené límce vyztužené plastem vypadaly na první pohled jako geniální vynález, protože si díky nim muži nemuseli denně měnit košile. Záhy se ale ukázala i jejich odvrácená strana. Stačilo, aby si gentleman vypil několik skleniček a pak usnul v křesle, a mohlo být zle – tvrdý límec přerušil krční tepnu a nešťastník se již neprobudil.
O tom, že k takovým případům skutečně docházelo, svědčí i dobový tisk. New York Times například roku 1888 přinesl příběh mrtvého muže nalezeného v parku – podle koronera ohledávajícího tělo se opilý posadil na lavičku a upadl do spánku. Límec poté přerušil přívod krve do mozku a muž zemřel. Podobné případy pak jde najít i v dalších zemích. Němci dokonce tomuto módnímu trendu vymysleli přezdívku „Vatermörder“ – tedy „otcovrah“.
Vosí pasy
- Korzety
Jen málo módních doplňků vyvolává tolik rozporů jako korzet. Od 17. až do počátku 20. století tvořil nepostradatelnou součást ženského oděvu – znak elegance, cudnosti a společenského postavení. Vyráběl se z pevných materiálů, původně ze dřeva, rybích kostí či velryboviny, později z oceli. Jeho úkolem bylo vytvarovat postavu do úzkého pasu a tvaru přesýpacích hodin, který se považoval za ideál krásy. Od dam se také očekávalo, že budou působit křehce, spořádaně a zdrženlivě a pevně utažený korzet jim měl pomáhat „držet se zpříma“ nejen fyzicky, ale i morálně. Ženy, které se odvážily chodit bez něj, byly často považovány za výstřední, neuctivé, či dokonce nemravné.
Za elegantním vzhledem se však skrývalo utrpení. Příliš těsné šněrování způsobovalo potíže s dýcháním, mdloby a ztrátu rovnováhy. Dlouhodobé nošení deformovalo žebra, posouvalo vnitřní orgány a omezovalo krevní oběh. Lékaři 19. století opakovaně varovali před zdravotními riziky, ale společenský tlak byl silnější. Mnoho žen omdlévalo na plesech či společenských setkáních – tehdejší etiketa to dokonce romantizovala jako projev ženské křehkosti.
V dobovém tisku se také objevila zpráva o ženě, která po náhlém kolapsu zemřela – při pitvě lékaři zjistili, že její srdce bylo propíchnuto úlomky kovové výztuže z korzetu. Ačkoli šlo o ojedinělý případ, stal se mementem posedlosti tělesnou dokonalostí, která mohla doslova zabíjet.
Až příliš zářivá móda
- Radioaktivní kosmetika
Po objevu radia Marií Curie-Skłodowskou a jejím manželem Pierrem v roce 1898 se svět ocitl ve víru nadšení pro tento záhadný a zdánlivě zázračný prvek. Radioaktivita byla považována za symbol pokroku, energie a zdraví, a brzy se objevily pokusy využít ji i v každodenním životě – dokonce i v kosmetice.
Na počátku 20. století se zejména ve Francii a Spojených státech rozšířila móda takzvané „radioaktivní krásy“. Různí výrobci nabízeli krémy, pudry, parfémy, a dokonce i zubní pasty či mýdla, které měly obsahovat radium nebo thorium. Tyto produkty měly pleti dodat „zářivý“ vzhled, omlazovat buňky a podporovat vitalitu. Postupem času se ale začaly objevovat první případy zdravotních potíží spojených s používáním těchto přípravků. Místo omlazení pleti docházelo k podráždění kůže, nevolnosti, krvácení i vážným poškozením vnitřních orgánů.
Tragickým symbolem této éry se stal americký podnikatel a amatérský golfista Eben Byers. Tomu lékař doporučil tonikum Radithor – vodu obohacenou o radium – a on sám začal věřit, že mu nápoj dodává sílu a energii. Po několika letech pravidelné konzumace však utrpěl vážné následky: přišel o zuby, čelist a nakonec zemřel roku 1932 na následky rozsáhlého ozáření organismu. Případy jako ten jeho vedly k zásadnímu přehodnocení postoje k radioaktivitě a ve 30. letech 20. století začaly vlády zavádět přísnější regulace a většina „radioaktivní kosmetiky“ byla postupně stažena z trhu.
