Když mrtví učí živé: Jak se v dějinách měnila pravidla pitvy?

Byť jsou dějiny obdukce, pitvy či sekce plné smrti, krve, bolesti a utrpení, stojí za to se na ně podívat blíže. Budování poznání, které vyvěrá z těla vnitřního, „neviditelného“, totiž leccos vypovídá o své době, o vztahu k tělu a v případě poznání lékařského i o (západní) medicíně jako takové. Chceme-li pochopit, co vlastně znamenala pitva, jaký mohla mít účel a zda s sebou nesla nějaká tabu, měli bychom se nejprve zastavit u těla samotného. To totiž nelze – ať již živé, nebo mrtvé – považovat za neměnnou kategorii.

Každá doba vnímala tělo jinak – například ve středověku, v němž měla pitva navzdory rozšířeným představám také své místo, se k tělu přistupovalo z dosti protichůdných pozic. Na jedné straně jej lidé považovali za hříšné a nehodné úcty, na straně druhé jej mnozí učenci té doby glorifikovali a oslavovali s argumenty, že Kristus na kříži tělo vykoupil, a ono je tedy chrámem Ducha svatého. Podobně bylo mrtvé tělo na jedné straně výsledkem prvotního hříchu (mrtvoly páchnou a rozpadají se), na straně druhé se ostatky uctívaly a skrze relikvie světců a víře zcela odevzdaných věřících mohlo docházet k zázrakům.

Už staří Řekové…

Přestože mnohé náboženské, sociální a lékařské námitky bránily pitvám lidského těla po většinu období starověku, jsou mnohé z tehdejších anatomických poznatků, popisů i názorů na jeho fungování, které se nám dochovaly, naprosto fascinující, jakkoli někdy bizarní. Získávání nových znalostí, zejména z oboru anatomie, bylo možné zejména díky pitvám zvířat. Lékaři a filozofové se pak často uchylovali k extrapolaci těchto poznatků na člověka. Ten totiž, ač stál na jejím vrcholu, tvořil nedílnou součást říše živého a jako k takovému k němu antičtí učenci přistupovali. Aristotelovy „biologické“ spisy ze 4. století př. n. l. jsou protkány neuvěřitelným množstvím pozorování i anatomických popisů živočichů nejroztodivnějších druhů – od mořských měkkýšů přes cikády, žraloka, domestikovaná zvířata až k člověku.

Na konci 4. století př. n. l. (tedy ještě za Aristotelova života) nastalo v severoafrické Alexandrii jediné starověké období, kdy bylo možné bez obav provádět i pitvu člověka. Dochované záznamy z tohoto dějinného úseku jsou však velmi kusé, většina informací pochází až z pozdějších zpráv. Našimi „informátory“ se tak stali například filozof a lékař Celsus (cca 25 př. n. l. až cca 50 n. l.), který zanechal zmínku o možné vivisekci praktikované na odsouzencích, a především lékař Galén, netající se obdivem k anatomickému umění, jež vzniklo pod rukama jeho předchůdců Herofila (335 až 280 př. n. l.) a o generaci mladšího Erasistrata (304–250 př. n. l.).

Pro Galéna stála pitva v základu jeho poznání – neviděl totiž jinou možnost, jak poznat vnitřní fungování těla. Zákaz jejího provádění na lidech Galén kompenzoval nespočetnými pitvami zvířat (především opic), a také experimenty na živých tvorech. Galén byl brilantní syntetizátor vědění, v jehož díle se snoubí přístup k tělu (a nemoci), jaký zastávali hippokratovští autoři, Aristotelova filozofie i poznatky a přístupy alexandrijských lékařů. I díky tomu se Galén stal vůdčí autoritou lékařské vědy na mnoho dalších staletí.

Na užitečnosti pitvy či obecněji anatomie pro poznání a lékařské umění ale rozhodně nepanoval ve starověkém světě konsensus. Některé lékařské směry pitvu zavrhovaly z toho důvodu, že tělo se po smrti mění, a tudíž z ní nelze dělat závěry o fungování živého jedince. Podobný názor o mnoho století později zastávali též někteří známí renesanční a barokní lékaři, jakými byli například Paracelsus (1493–1541) nebo „anglický Hippokrates“ Thomas Sydenham (1624–1689).

K ochraně lidského zdraví

Po Galénovi a jeho mladších současnících pitva za účelem poznání z repertoáru lékařů na nějakou dobu téměř vymizela. Neznamená to ale, že by se z otevírání lidských těl stalo tabu. Poměrně obvyklá byla balzamovací a pohřební praxe spojená s vynětím orgánů (zejména srdce) za účelem jeho samostatného pohřbu, rovněž běžným zvykem se stalo převážet ostatky významných padlých (většinou jejich kosti) z bitev, často na dlouhé vzdálenosti. Od 13. století se v pramenech začaly objevovat záznamy a případy pitev konaných za účelem do té doby nevídaným – šlo o vyšetřování trestné činnosti a zároveň ochranu „veřejného zdraví“. Když například v osmdesátých letech 13. století začalo v oblastech v okolí Parmy docházet k podezřele velkému počtu úmrtí lidí a drůbeže, provedl podle františkánského kronikáře Salimbena místní lékař pitvu několika pošlých zvířat a těla jednoho muže. Jak u slepic, tak u člověka našel shodně absces na srdci, což vedlo k vydání zprávy varující před konzumací kuřecího masa a vajec.

Soudní ohledání těl má historii ještě o něco starší. O prvních evropských případech zjišťování příčin úmrtí v rámci řízení před tribunálem máme dochované prameny z kolébky univerzitní medicíny v italské Boloni. V polovině 13. století zde představení města poprvé jmenovali skupinu místních lékařů, kteří mohli být předvoláni k soudu, aby svědčili v případech násilných a podezřelých úmrtí. Primárně mělo jít o vnější ohledání těla, nicméně po roce 1300 se začaly množit i případy, kdy lékaři přistupovali k otevírání těl – především u náhlých úmrtí, u nichž panovalo podezření na otravu.

Veřejné demonstrace

S rozvojem univerzit ve 14. a 15. století došlo k renesanci lékařského umění, a tedy i návratu k pitvám, jejich účastníky se postupně stávali i církevní hodnostáři. Sekce navíc začaly být prováděny veřejně před širším publikem. První dochovaný záznam z takové události máme z roku 1315, kdy ji profesor Mondino de Luzzi (latinsky zvaný Mundinus) uspořádal v italské Boloni na popraveném zločinci. Následovaly další veřejné demonstrace jako ta ve španělské Leridě roku 1391, v německy mluvících oblastech nese primát pravděpodobně Vídeň (1404).

Mundinova anatomická učebnice se následně stala kánonem pro demonstrace a výuku anatomie až do poloviny 16. století. Mundinovská tradice pitvy vycházela z galénovského učení a platónského rozdělení duše. Prosektor, zpravidla chirurg, nejprve otevřel břišní dutinu (místo působení nejnižší části duše). Ta je bránicí oddělena od oblasti působení vyšší složky duše – hrudníku. Ten býval otevřen jako druhý a jako poslední přišla na řadu hlava, místo spojované s rozumovou složkou duše. Teprve následně přistupovali lékaři a chirurgové k pitvě svalů, cév, nervů a kostí. Jistě to mělo i praktické důvody – postupovalo se od částí, které nejsnáze podléhají zkáze.

Poznej sám sebe

Velký zlom nastal v první polovině 16. století v souvislosti s mnoha společenskými i náboženskými změnami v podobě reformace či migrace intelektuálů po pádu Konstantinopole. Éra humanismu poskytovala příznivé zázemí k novým překladům zavedených antických autorit, jako byl Hippokrates, Galén či Aristoteles.

Lékaře okouzlilo starověké vědění, což všem odvětvím jejich zájmu (zejména anatomii) umožnilo nebývalý rozkvět, v němž se snoubila touha po antické učenosti a středověká univerzitní tradice. Poznání lidského těla se stalo jednak poznáním sebe sama, jednak ukázkou božího stvoření a poznání duše. Pitva měla právě tento zázrak vyjevit, veřejné demonstrace v anatomických theatrech se tak v jistém slova smyslu stávaly posvátným rituálem, který měl vlastní pravidla a řád. Veřejné anatomické demonstrace se například často stávaly součástí karnevalů.

V důsledku okouzlení tělem a starověkým lékařským věděním došlo k mnoha novým objevům (či znovuobjevením) a proměně lékařské praxe. Byť například Andreas Vesalius opravoval „chyby“, jichž se dopustil Galén, byl to právě tento starověký lékař, který Vesaliovi ukázal novou cestu poznání – ostatně Vesalius sám se považoval za završitele galénovského „projektu poznání“.  Stejně tak Realdo Colombo (objevitel malého plicního oběhu) následoval učení Alexandrijců, zatímco Hieronymus Fabricius a William Harvey (objevitel krevního oběhu) stavěli na poznatcích od Aristotela.

TIP: Mezi magií a vědou: Omyly antické medicíny dokázal vyvrátit až novověk

Od poloviny 17. století pak začala po Evropě vznikat významná anatomická centra (Paříž, Leiden, Edinburgh) a studiu této vědy se oddávaly celé generace lékařských rodin (Bartholinové v Dánsku, Albinové v Nizozemí, Hunterové v Anglii). Anatomie založená na pitvě lidského těla se tak stala královnou lékařského vědění.