Když se poušť nadechne: Skrytý život vyprahlých pouští

Z vlastních zkušeností víme, že představa pouště coby věčně vyprahlého místa se někdy velmi liší od skutečnosti. Již několikrát se nám při cestě napříč pouští stalo, že se najednou odněkud přihnaly mraky a na dlouhou dobu bylo po slunci. Někdy vydatně pršelo třeba celý den, v parku Grand Staircase-Escalante nám dokonce napadl sníh. Sněhová přeháňka je celkem běžná také v arizonské Sonorské poušti. Zdejší časté přízemní mrazíky dávají zabrat veškeré vegetaci. Proto jsou také citlivé semenáčky kaktusů saguáro životaschopné jen na chráněných místech – mezi jinou odolnější vegetací, pod keříky a podobně.

Poušť bez slunce

Jednou jsme měli po téměř celou naši cestu severoamerickým kontinentem tak často zataženo, že jsme úplně změnili plán a vydali jsme se na jih Arizony – do kaktusové sonorské pouště. Plánovali jsme dlouhé túry napříč saguárovým „lesem“ a těšili jsme se, že konečně jen tak polehku vyrazíme do terénu a budeme nasávat vytoužené teplo.

Ani tady se ale na nás slunce neusmálo. Modré nebe zahalily temně šedé těžké mraky a ještě než jsme vyrazili mezi kaktusy, začalo pršet. Zklamaně jsme hleděli do pošmourné, mírně zvlněné krajiny, ze které jako svíce vyčnívala vysoká saguára. Rozpršelo se pořádně a z výšlapu mezi kaktusové velikány nebylo nic. Nezbylo než čekat, až se nebe vyřádí. Mraky se roztrhly teprve druhý den.

Zelený nádech

Za nějakou dobu přece jen pršet přestává, i když je stále pošmourno. Venku je poměrně chladno a my koukáme do promáčené pouště. Větvičky keříků zdobí lesklé třpytivé kapky vody, a co chvíli se nějaká „utrhne“. Všímáme si, že je vegetace jaksi zelenější a svěžejší, než byla předchozího dne. Kaktusy jsou nasáklé vodou, až skoro praskají. Změna je patrná i na kmenech saguár – nahoře jsou sice ještě scvrklé a zvrásněné do varhan, ale u kořene se nafukují vodou.

Na druhý den se mraky konečně trhají a krajinu plnou vláhy opět zalije spalující slunce. Přes kamenitou zem rychle přeběhne velká chlupatá tarantule a nad hlavou nám se zvukem obrovského čmeláka přelétá kovově lesklý barevný kolibřík.

Chyceni bouří

Když jste v terénu a přijde skutečná bouřka, najednou cítíte nesmírnou sílu přírody. Jsme právě někde uprostřed parku Escalante a počasí se nám zase jednou začíná kazit. Raději se tedy vracíme zpátky k autu, nasedáme a pokračujeme dál po hrbolaté cestě.

Netrvá dlouho a barvy nebe se mění jako duhová kulička. Modrá, fialová, šedivá a nakonec černá se nám klenou vysoko nad hlavou. Kotouč pouštního slunce se snaží prodrat z mraků ven, ale moc se mu to nedaří. Bouřku slyšíme čím dál blíž a najednou je to tady – z nebe cedí jako z konve a blesk stíhá blesk. Všímáme si, že tady uprostřed nekonečných dálek, rozlehlých plání, kopců a mohutných skal duní hromy jaksi jinak. Tmavě šedé bouřkové nebe pohltí pozvolna a zcela nenápadně černočerná tma. Po několika kilometrech zůstáváme nakonec stát. Z poloviny zavrtaní do spacáku přihlížíme přes zarosená okna bouřkovému běsnění. Udeřilo docela blízko. A pak druhý blesk a další. Bouře se po čase vzdaluje a s kapkami bubnujícími do kapoty auta se nám usíná docela dobře.

Koberec pestrých květů

Jeden rok, kdy jsme byli na americkém jihozápadě, pršelo tak vydatně, že rozkvetlo dokonce i vyprahlé Údolí smrti. Tentokrát sem přijíždíme bohužel až po odkvětu a zem zase praská suchem. Sem tam je vidět stvol uvadlého žlutého květu. Trvalejší připomínkou dřívějších prudkých dešťů jsou cesty, jež jsou dosud uzavřené. Dozvídáme se, že se celým údolím prohnala ohromná „blesková povodeň“, která strhla celé kusy silnic, vyhloubila neprůjezdná koryta a spolu s hromadou naplavenin odnesla i několik aut.

Pokračujeme v naší cestě dál na východ. S údivem sledujeme, jak se najednou poušť, kterou jsme vídávali většinou prašnou, vyprahlou a šedivou, pokryla záplavou pestrých květů – bílých, žlutých, růžových, oranžových, červených i fialových. Kvetou i kaktusy těch nejrůznějších druhů. Na severovýchodě Utahu, mezi pustinami a ostrůvky zelené trávy, vidíme stádo divokých mustangů s několika hříbaty. Jejich kopyta se topí v záplavě křehkých bílých květů. V bezpečném odstupu nás okukují tři přežvykující vidlorozi, velmi rychlé americké antilopy. Jinde si zase vyhrabává myška pilně svou díru nebo přeběhne zajíc s velkýma ušima. Poušť rozkvetla jindy utajenými zárodky života.

Poušť porostlá lišejníkem

Při cestě napříč Chile jsme měli možnost poznat i Atacamu, nejsušší poušť na světě. Prašná a pustá oblast leží mezi Tichým oceánem a vysokými Andami. V prostoru mezi sopečnými kužely a mořem najdete rozmanité typy krajiny. Rozlehlá vyschlá jezera, tyrkysově modré laguny, písečné duny i vodní toky lemující zelené oázy. Je až neuvěřitelné, že místo s nejnižším množstvím srážek na světě přímo pulsuje životem. Laguny s oblibou vyhledávají hejna růžových plameňáků, na vysoko položených mokřinách se pasou lamy a kupy kamení jsou rejdištěm bojácných činčil. I na těch nejpustších místech je možné vidět pouštní lišky.

Na západní straně se Atacama setkává s mořem. Tady na pobřeží chrání poušť před slunečním žárem camanchaca – mlha přinášející život. V přímořském národním parku Pan de Azucar najdete skryté zátoky, skalnaté útesy, bělostné pláže. Ze zvířat nejčastěji mořské vydry, lachtany, delfíny, z ptáků pak tučňáky Humboldtovy, pelikány, racky a různé druhy kormoránů. Pobřežní poušť se pyšní více než dvaceti druhy kaktusů a sukulentů. Nejvýraznějšími jsou vzrostlé ramenaté kaktusy Eulichnie. Na souši pozorujeme opět legrační pouštní lišky a z dálky po nás pokukuje lama huanaco.

Jak se čím dál víc přibližujeme k pobřeží, přibývají kaktusy Eulichnie, které jsou porostlé cáry lišejníku. Kombinace kaktusu a lišejníku je pro nás velmi nezvyklá a zvláštní. Kousek od strmého břehu je napnuta obrovská síť, kterou správa parku Conaf chytá vodu a svádí ji do velkých kádí. Dochází nám, jaké velké množství vláhy den co den přichází od moře – proto se tady daří i vodomilnému lišejníku.

Pobřeží koster žije

Když už jsme zabloudili do jižní Ameriky, přeskočme oceán a podívejme se ještě na skok do Afriky. Namibie je v podstatě jednou ohromnou pouští. V její jižní části se rozkládá Namibijská poušť proslulá svými červenými dunami, směrem na sever se pak táhne pouštní území nevalné pověsti – Pobřeží koster.

Své jméno si „zasloužilo“ nejen velkým množství lodních vraků připomínajících skelety, ale také sluncem vysušenými ostatky utonulých či v poušti zahynulých námořníků. A přece i tady pobřežní mlha dodává vláhu rozmanitým rostlinám a živočichům. Tak třeba rostlina Welwitschia mirabilis, žijící fosilie, přežívá skučně jen díky mlze. Dál směrem do vnitrozemí není nic než holá poušť.

Uprostřed bouřky

V jihoafrické poušti Richtersveld, kde je ohromné množství nejrůznějších sukulentů, zažíváme nesnesitelné vedro. Ani vítr neosvěžuje, ale pálí. Jenže během několika málo hodin obloha zešedne a na zem padají první kapky. Přes nebe se klene krásná duha.

Jedeme dál a blížíme se do pouště Kalahari. Jsme tady v únoru, v období dešťů a po celé dny je v dálce vidět bouřku. Kalahari kvete. Keře a stromy jsou zelené, zem je porostlá svěží trávou, na níž se pasou stáda antilop a pakoňů, v dálce je vidět buvoly. Místy je zem zaplavená žlutými květy. Jindy suchá krajina, s nízkými, suchou trávou porostlými červenými dunami, vypadá teď mnohem veseleji. Ještě několikrát se objeví na obzoru duha a navečer se nebe barví těmi nejpestřejšími odstíny.

TIP: Cesta na Sokotru, „africkou“ část Jemenu aneb Ostrov dračích stromů

Jednoho večera se při cestě napříč červenou Kalahari ocitáme v prudkém dešti, uprostřed tří bouřek. Jedna přichází od bílých dun, druhá od hor a třetí od západu. Blesk stíhá blesk, hromy nám duní přímo nad hlavou. V křoví se mihne vylekaná antilopa. Najednou udeří asi tři sta metrů od nás. Blesk projíždí zemí, zem zapraská, auto sebou zatřese. Musím přiznat, že z téhle africké bouřky máme dost nahnáno. Letní bouřka odchází až po několika hodinách. Na druhý den se nebe tváří, jakoby se nic nedělo. Kolem květů poletují velcí motýli a mezi stébly cvrlikají červenočerní snovači. A pak že je poušť vyprahlá na troud.