O čem si povídají sloni? Vědci s pomocí umělé inteligence odhalili několik typů jejich komunikace

V únoru 2020 byl behaviorální ekolog Mickey Pardo v keňské rezervaci Samburu svědkem pozoruhodného setkání sloní rodiny. Samice Matisse právě přivedla na svět mládě a opakovaně na něj volala hlubokým dunivým hlasem, který Pardo přirovnává k motoru nákladního auta běžícímu na volnoběh. Z dálky se pak ozval další dospělý slon, pravděpodobně Matisseina sestra. Když se skupina nakonec sešla, zvířata si znovu vyměňovala podobné hluboké hlasy, jako by se navzájem zdravila.

Význam těchto hlubokých hlasů zůstával dlouho záhadou. Nová studie publikovaná v časopise Scientific Reports nyní přináší první vodítka k tomu, co mohou jednotlivé typy dunění znamenat. Pardo a jeho kolegové při výzkumu využili strojové učení a analyzovali stovky nahrávek afrických slonů z keňského národního parku Amboseli.

Několik typů dunění

Ukázalo se, že sloni používají hluboké dunění v několika různých situacích. Jedním typem jsou hlasy určené mláďatům, dalším „kontaktní“ dunění, kterým se zvířata ozývají na dálku, nebo hlasové projevy před společným přesunem skupiny. Jiné typy dunění zaznívají během odpočinku či krmení a vědci rozlišili také dva druhy hlasů spojených se vzájemným zdravením.

Na nahrávkách se navíc často překrývalo několik hlasů najednou. Výzkumníci takovým společným projevům říkají „sbory“. S charakteristickým sloním troubením ale nemají mnoho společného. Jde o velmi hluboké zvuky, které připomínají spíše vrčení nebo vzdálené hřmění.

Vědci potom nechali algoritmus z nahrávek odhadovat, co sloni právě dělají. Výsledky nebyly dokonale přesné, přesto dokázal model jejich chování předpovídat lépe než náhodně. Naznačuje to, že sloní hlasy mohou mít v podobných situacích podobné akustické vlastnosti.

Podle spoluautorky studie Sary Keenové je přitom zajímavé už samotný fakt, že model dokázal pracovat s celým „sborem“ a na jeho základě nabídnout určitou představu o tom, co se mezi slony odehrává.

Když se hlasy začnou sbližovat

V některých případech vědci zaznamenali ještě jeden pozoruhodný jev: různé hlasy se postupně začaly podobat jeden druhému. Tento proces označují jako „hlasovou konvergenci“. Podobné sbližování hlasových projevů bylo popsáno také u jiných společensky žijících a komunikativních zvířat, například papoušků a delfínů. Něco podobného je známé i u lidí, kteří mohou postupně přebírat některé jazykové vzorce svých protějšků.

U slonů se však hlasová konvergence objevovala pouze v situacích, kdy podle všeho koordinovala společné chování celé skupiny. Je možné, že by podobné sbližování hlasů mohlo vyjadřovat určitý druh souhlasu. Tuto možnost ale bude podle Keenové nutné ještě ověřit dalším výzkumem.

Samotné hlasy nestačí

Zoolog Arik Kershenbaum z Cambridgeské univerzity, který se na studii nepodílel, upozorňuje, že počítačovou analýzu hlasů je důležité spojovat s pozorováním skutečného chování zvířat ve volné přírodě. Zvířata totiž komunikací ovlivňují chování ostatních, a jejich zvuky proto nelze posuzovat zcela odděleně od situace, v níž zaznívají.

Keenová by podobný přístup ráda využila i při studiu komunikace dalších živočichů, například kosatek nebo vran. Řada druhů totiž podle ní vytváří určitou formu „sborů“, a mohla by proto být vhodná pro podobný výzkum.

Právě propojení podrobných záznamů o chování s výkonnými algoritmy strojového učení podle Kershenbauma otevírá cestu k lepšímu pochopení toho, co si zvířata prostřednictvím svých hlasů navzájem sdělují.