Jak se z divoké lišky stane mazlivý společník? Téměř 70 let trvající experiment odhaluje, jak se šlechtěním mění mozek zvířat

Ruští vědci už téměř 70 let sledují experiment, jehož cílem je vyšlechtit z lišek krotká zvířata podobná psům. Nový výzkum nyní odhalil konkrétní typ mozkových buněk, který může souviset se změnami jejich chování.

Základem společenského chování lišek by mohl být receptorový protein v takzvaném ventromediálním hypotalamu. Tato oblast mozku se podílí na regulaci agresivního chování a také na reakcích spojených se strachem a obranou. Právě zde vědci hledají biologický základ společenského chování lišek.

Výzkum se podle neurovědkyně Cheryl Rosenfeldové z Missourské univerzity dostává „k samotné podstatě toho, jak je naprogramován mozek zvířat“.

Podle Rosenfeldové by podobné poznatky mohly mít význam i pro jiné druhy včetně člověka. Změna hormonálního profilu nebo zastoupení určitých receptorů by totiž mohla ovlivnit vzorce chování, a to třeba i na celý život.

Sedmdesát let šlechtění lišek

Hlavní autorka studie Eirene Markenscoff-Papadimitriouová z Cornellovy univerzity se sama označuje za „náhodnou liščí vědkyni“. Původně se věnovala především neurovědeckému výzkumu myší, ale v roce 2023 se začala zajímat o experiment s domestikací stříbrných lišek.

Ten zahájila v roce 1959 skupina ruských vědců. Jejich cílem bylo selektivním šlechtěním získat co nejkrotší jedince. Už po několika generacích se začaly objevovat lišky s povislýma ušima, zatočenými ocasy a výraznou náklonností k lidem. Vyhledávaly jejich pozornost a kontakt. Experiment pokračuje dodnes a představuje ukázku možností selektivního šlechtění.

Markenscoff-Papadimitriouovou a její tým zajímalo, jaké změny se během tohoto procesu odehrávají v mozku zvířat. Vědci proto porovnali mozky tří skupin lišek chovaných na farmách: krotkých, agresivních a divokých. Zaměřili se především na ventromediální hypotalamus, který byl již dříve spojován s agresivním chováním u myší.

Předchozí výzkumy ukázaly, že aktivace receptorového proteinu označovaného jako estrogenový receptor alfa zvyšuje u myší agresivitu. Nová studie, zveřejněná v časopise Current Biology, nyní odhalila, že krotké lišky mají ve zmíněné oblasti mozku výrazně méně neuronů nesoucích tento receptor než agresivní nebo divoké lišky.

Vědci hledají odpověď i u psů a vlků

Výzkum Markenscoff-Papadimitriouovou přesvědčil, že by se neměla omezovat pouze na studium myší. „Ukázal mi, že bychom měli být ambiciózní, následovat svou zvědavost a využívat nástroje vyvinuté pro výzkum jednoho druhu také u jiných zvířat,“ říká neurovědkyně.

Ona i Cheryl Rosenfeldová nyní chtějí zjistit, zda stejný typ neuronů ovlivňuje společenské chování také u dalších zvířat, například psů a vlků.

U samotných lišek přitom zůstává řada otázek nezodpovězených. Vědci například zatím nevědí, jak genetické rozdíly mezi jednotlivými zvířaty vedou k odlišnému zastoupení buněčných typů v mozku a jak se tyto rozdíly utvářejí během vývoje. „Je to hádanka, kterou musíme vyřešit. Teď už ale víme, na co se zaměřit,“ uzavírá Markenscoff-Papadimitriouová.