Psi používají překvapivý způsob, jak porozumět lidské řeči, naznačuje nová studie

Lidské schopnosti porozumět řeči jsou mimořádně vyspělé a možná jedinečné. Ukazuje se však, že i psi si osvojili některé podobné způsoby, jak lidskou řeč vnímat.

V novém výzkumu maďarských vědců, který minulý týden vyšel v časopise Science, vědci zjistili, že psi při rozpoznávání jednotlivých slov v souvislé řeči používají stejnou strategii jako lidská miminka. Naslouchají souhláskám a podle nich dokážou určit, kde jedno slovo končí a další začíná.

„Říkáme tomu upřednostňování souhlásek,“ vysvětluje Attila Andics, kognitivní neurovědec z Univerzity Loránda Eötvöse v Budapešti a jeden z autorů nové studie. „V zásadě jsme nyní ukázali, že psi v tomto ohledu nejsou jako ostatní savci. Dělají totiž totéž co lidé – při zpracování řeči dávají větší váhu souhláskám.“

Vědci při experimentu přivedli do laboratoře 20 psů a 20 lidí a pustili jim sled nesmyslných slov. Některá měla charakteristické vzorce souhlásek, jiná vzorce samohlásek a další žádný podobný vzorec neměla. Pomocí elektroencefalografie (EEG) přitom zaznamenávali mozkovou aktivitu.

Někteří psi žili od narození v rodinách, jiní se jako štěňata ocitli v útulcích nebo na ulici. Vědci tak mohli zjistit, zda je raný kontakt s lidskou řečí zásadní pro to, aby si psi osvojili schopnost rozlišovat jednotlivá slova v souvislé řeči podle souhlásek. Výsledky ukázaly, že u psů i lidí vedly vzorce souhlásek ke zvýšené mozkové aktivitě. Platilo to dokonce i u psů, kteří se s lidskou řečí setkali až později.

„Přináší to nový pohled na to, co víme o vývoji jazyka,“ říká Andics. „A naznačuje to, že řeč může formovat mozek i u zvířat, která nemají tak složité a specificky lidské jazykové schopnosti.“

Psi dokážou rozpoznávat slova podobně jako lidé

Studie rozšiřuje poznatky z řady předchozích výzkumů, podle nichž psi vnímají lidskou řeč způsobem, který se v některých ohledech podobá tomu, jak jí rozumějí malé děti.

„Miminka mají před sebou jedinečně obtížný úkol,“ říká Francys Subiaulová, kognitivní vědkyně a docentka na Univerzitě George Washingtona, která se na studii nepodílela. „Musí se naučit rozumět nesmírně složitému proudu řeči. Muži a ženy mluví jinak, starší a mladší lidé také, a přesto v tom všem musíme rozpoznat to podstatné: jednotlivá slova a jejich význam.“

Subiaulová v této schopnosti psů vidí další důkaz toho, jak pozorně vnímají člověka. „Naslouchají nám, dávají pozor,“ říká. „A tyto zkušenosti ovlivňují jejich mozek způsobem, který se do značné míry podobá tomu, jak stejné zkušenosti ovlivňují mozek našich dětí.“

Velkou otázkou zůstává, zda je tato schopnost důsledkem toho, jak se psi během zhruba 15 000 let domestikace vyvíjeli, nebo zda ji měli už od počátku. „Abychom na tuto otázku mohli odpovědět, potřebujeme vhodné srovnání,“ říká Subiaulová. „Potřebujeme vlky.“

Vědci by podle ní mohli provést výzkum, při němž by vlky odchovávali v prostředí bohatém na lidskou řeč a sledovali, zda si osvojí stejné schopnosti. Subiaulová nicméně předpokládá, že nikoli. Jiný výzkum totiž podle ní ukazuje, jak výrazně domestikace přispěla k tomu, že psi a lidé se navzájem tak dobře vnímají.

Předchozí studie například ukázaly, že kontakt mezi psy a lidmi vede u obou ke zvýšení hladiny oxytocinu, hormonu spojovaného s vytvářením citového pouta, jehož hladina prudce stoupá u rodičů a miminek. „To lze vysvětlit jedině domestikací,“ tvrdí Subiaulová.

Subiaulová se rozsáhle zabývala také výzkumem primátů a domnívá se, že ani oni by si navzdory své inteligenci v těchto testech nevedli tak dobře jako psi. „Zdá se, že psi jsou k lidem citově vnímavější. Jsou také mnohem citlivější k lidským společenským podnětům,“ říká vědkyně. „Citlivěji reagují na směr pohledu. Lépe než primáti vnímají také gesta ukazování. To všechno souvisí s domestikací.“

Nová studie byla poměrně malá a k potvrzení výsledků i úplnému pochopení toho, jak si psi tuto schopnost mohli osvojit, bude zapotřebí další výzkum. Podle vědců ale výsledky pomáhají lépe pochopit, jak pevné pouto mezi lidmi a psy během tisíců let vzniklo a vyvíjelo se. 

„Ukazuje to, jak dlouhou a důležitou společnou historii máme,“ řekla Amritha Mallikarjunová, postdoktorandka z Harvardovy univerzity, která se také na studii nepodílela. „To, co jsme společně prožili během domestikace psů, ovlivnilo jejich i naše vlastní mozky a odráží se to ve výzkumu psího jazyka i společenského chování psů. Myslím, že tato studie přidává další dílek do příběhu o psech a jejich vztahu k nám.“