Konfrontace v Asii a v Pacifiku: Zbrojící Čína a hrozba 3. světové války
V prosinci 2024 zahájila Čína letové zkoušky stíhaček šesté generace, jež zdůraznily pokračující technologické soupeření s USA. Ekonomiky obou států jsou úzce provázané, ale současně se hovoří o obchodní válce mezi nimi. Jejich vztahy se někdy popisují i jako druhá studená válka a vyskytují se varování, že by napjatá situace mohla přerůst do ozbrojeného střetu.
Jihočínské moře, blízká budoucnost. Americký torpédoborec pluje okolo jednoho ze sporných atolů, který si nárokuje Čína, jež tam vybudovala i malé vojenské letiště. Z něj startuje dvojice bezpilotních letounů, které krouží nad torpédoborcem. Náhle dochází k poruše a jeden z dronů se po ztrátě ovládání řítí dolů. Nešťastnou náhodou ale zasáhne plavidlo, kde způsobí zranění několika mužů.
Americký kapitán se ovšem domnívá, že šlo o útok „sebevražedného“ prostředku, takže nařídí palbu na druhý dron. Velitel čínské základny nechá vyslat vyzbrojený vrtulník, zatímco kapitán US Navy žádá o pomoc americké stíhačky, které se pohybují poblíž. Záhy tak dochází ke konfrontaci, při které umírají desítky, možná i stovky mužů. Prezidenti obou mocností navážou kontakt, jenže kvůli napjaté atmosféře nedokážou racionálně komunikovat a jen se vzájemně obviňují. Právě tak by podle některých odborníků mohla začít nechtěná, ale nesmírně ničivá válka mezi Spojenými státy a Čínou.
Pekingské poučení z 90. let
Obrovský paradox vojenského vzestupu Čínské lidové republiky představuje skutečnost, že se řadu let realizoval za aktivní podpory USA. Počátkem 70. let se začaly dříve konfliktní vztahy Washingtonu a Pekingu zlepšovat, neboť Američané se rozhodli využít roztržky mezi Sovětským svazem a Čínskou lidovou republikou ve svůj prospěch. Nastal rozvoj ekonomických a následně i vojenských styků, díky nimž mohla Čína těžit ze západních technologií, kdežto Moskvě přibyl další velký problém.
Vztahy říše středu a západních států se takto rozvíjely i po konci studené války, ale Peking zároveň začal generálů a admirálů hodně projevila krize kolem Tchaj-wanu v letech 1995–1996, jež pro změnu předvedla masivně kupovat zbraně produkované ruským průmyslem, pro nějž v některých letech představoval vůbec největšího zákazníka. To vše pohánělo nejprve nenápadnou, avšak velmi cílevědomou modernizaci čínských ozbrojených sil. Na jejich velitele totiž ohromně zapůsobily výkony, jež předvedly západní armády proti Iráku a Srbsku v letech 1991 a 1999, protože tyto války velmi přesvědčivě ukázaly účinky moderních technologií, mimo jiné přesně naváděných zbraní. Vedle toho se ve smýšlení čínských generálů a admirálů hodně projevila krize kolem Tchaj-wanu v letech 1995–1996, jež pro změnu předvedla obrovský potenciál amerického námořnictva.
Číňané tak konečně pochopili, že jejich koncepce „lidové války“, kterou vytvořil Mao Ce-tung a díky níž komunisté porazili nacionalisty, beznadějně zastarala. Začala se rodit zcela nová doktrína „lokální války v podmínkách informatizace“, která klade důraz na moderní technologie. Právě podle těchto zásad od přelomu století postupuje působivý rozvoj čínské armády, která se postupně vyšplhala na úroveň sil globální velmoci, byť také nelze pominout, že ji trápí trvající korupce a nedostatek reálných bojových zkušeností.
Inovace u pozemních vojsk
Pro rozvoj čínské armády a její techniky je velice příznačné, že si bere inspiraci jak od Ruska, tak od západních zemí. Současně ale už dlouho neplatí, že by Číňané pouze kopírovali, jelikož v řadě případů se jedná o jejich rozvoj zahraničních myšlenek nebo o zcela originální inovace. Příklad západního vlivu reprezentuje přechod pozemních vojsk na brigádní strukturu, zatímco hlavní taktickou jednotkou je kombinovaný prapor. Čína ale posunula tuto koncepci ještě dále díky vytvoření několika typů kombinovaných brigád, počínaje těžkými a konče výsadkovými. Každá brigáda obsahuje čtyři shodné kombinované prapory a pět dalších praporů, jež zajišťují průzkum, palebnou podporu, protivzdušnou obranu (PVO), bojovou podporu a bojové zabezpečení.
Pokud jde o vývoj pozemní techniky, v něm sice Čína převzala některé povedené sovětské, respektive ruské vzory, ale rozvinula je vlastními cestami. Ilustruje to například nejmodernější tank ZTZ-99, ve kterém se uplatňuje část řešení z T-72, ovšem čínský vklad do konstrukce je tak rozsáhlý, že výsledné vozidlo spojuje s tím sovětským vlastně jen málo. Peking klade velký důraz také na využívání systémů elektronického boje a rozsáhle investuje do zbraní bez osádky, a proto čínské brigády běžně nasazují různé vzdušné i pozemní drony včetně „robotických psů“.
Obrovský rozvoj lze sledovat rovněž u protivzdušné obrany, jež zahrnuje spoustu hlavňových či raketových zbraní, například komplety dlouhého dosahu řady HQ-9, k nimž nově přibyly také laserové systémy. Dále je třeba zdůraznit, že Peking evidentně vybudoval skutečně integrovanou soustavu PVO, která funguje jako jednotná propojená síť senzorů a efektorů.
Letectvo na ruském základě
Trvající velký význam ruské techniky a zároveň snahu o jeho omezení zřejmě nejlépe ukazuje čínské letectvo. Peking zakoupil a poté v licenci vyrobil velký počet bojových letadel Su-27SK a Su-30MK, kromě toho pořídil i stroje Su-35 a dosud z velké části spoléhá na ruské proudové agregáty. Letadla Suchoj se potom stala základem pro typy J-11 a J-16, které sice zachovávají základní design, ale využívají domácí motory, přístrojové vybavení a výzbroj.
Čína velice dlouho nedokázala vytvořit kvalitní reaktivní motor, který by z hlediska životnosti mohl konkurovat ruským, ale aktuální zprávy o nových verzích motoru WS-10 a o agregátech WS-13 či WS-15 naznačují, že toto obtížné období se podařilo překonat a že Peking už zvládá proudový pohon na skutečně vyspělé úrovni.
Rovněž nové konstrukce letounů již reprezentují zejména produkty domácího vývoje. Přelomovým se v tomto smyslu stal jednomotorový stroj čtvrté generace J-10 a v minulé dekádě se dostal do služby letoun páté generace J-20, který se dá popsat jako odpověď na americký F-22 Raptor. V dohledné době by jej měl doplnit i menší J-35, u kterého už sám název napovídá, že má být protějškem stroje F-35 Lightning II.
Čínské vzdušné síly užívají rovněž strategické bombardéry H-6, což je hloubková evoluce sovětského letounu Tu-16, a připravují úplně nový „neviditelný“ bombardér H-20. Z dalších typů je nutné uvést například proudový dopravní letoun Y-20, bitevní vrtulník Z-10 či univerzální vrtulník Z-20, zjevně inspirovaný americkým strojem Black Hawk. Ve službě či ve zkouškách se nachází též spousta vyspěle působících dronů a čerstvé záběry testů stíhaček šesté generace napovídají, že čínské letectvo už hledí i do vzdálenější budoucnosti.
Největší vyzyvatel US Navy
Obrovský rozvoj prodělává také námořnictvo pod rudou vlajkou, které hodně těží z mimořádných kapacit tamního loďařského průmyslu. Čína v současnosti vlastní tři letadlové lodě. V případě nejstarší Liao-ning jde o modernizovaný sovětský nosič Varjag. Druhá loď Šan-tung byla postavena v Číně coby jeho vylepšená kopie, takže stále sází na start letadel ze „skokanského můstku“. Teprve nejnovější nosič Fu-ťien dostal startovací katapulty, a to rovnou elektromagnetické, čímž ČLR úplně „přeskočila“ ty parní.
Základním typem palubního stíhače je J-15, jak se označuje derivát sovětského Su-33, k němuž by měla již záhy přibýt námořní modifikace výše zmíněného stroje páté generace J-35. Kromě nosičů pro stroje s pevným křídlem slouží pod rudou vlajkou rovněž několik velkých výsadkových plavidel pro činnost vrtulníků, zejména lodě třídy Typ 075, k nimž v prosinci 2024 přibylo i první plavidlo Typ 076, jež dokonce nese i katapult.
Dramatickým tempem přibývá čínských torpédoborců a fregat, protože zmíněné schopnosti tamních loděnic umožňují rychle snižovat početní převahu US Navy. Kromě raketových fregat Typ 054A a raketových torpédoborců Typ 052D se stavějí i lodě Typ 055, jež ČLR také označuje za torpédoborce, ovšem díky jejich plnému výtlaku přes 12 000 tun je většina expertů pokládá spíše za křižníky. Rychle se zvyšuje též počet ponorek, jelikož ČLR vedle těch jaderných pořád staví i dieselelektrické, které se více hodí pro operace u pobřeží. Často zní varování, že nová generace čínských ponorek se z hlediska redukce hluku vyrovná třídám US Navy. Námořnictvo zahrnuje i námořní pěchotu, jež (opět dle vzoru USA) představuje důležitou složku pro expediční operace.
Čína v posledních letech kromě pozemních vojsk, letectva i námořnictva posiluje také svůj raketový arzenál. Do sestavy čínského loďstva spadá také několik ponorek s balistickými raketami, ovšem páteř odstrašujícího potenciálu Pekingu představují raketová vojska. Postavení nezávislé ozbrojené složky získala teprve 1. ledna 2016, neboť do té doby nesla název „Druhý dělostřelecký sbor“. Odhaduje se, že v současnosti vlastní kolem 730 balistických a křižujících raket, ale výhradně jako nosiče nukleárních hlavic slouží jen asi 140 mezikontinentálních balistických DF-5, DF-31 a DF-41. Přes 240 raket středního doletu DF-21, DF-26 a DF-17 může nosit konvenční nebo jaderné hlavice, kdežto balistické rakety krátkého dosahu DF-11, DF-15 a DF-16 a střely s plochou dráhou letu DF-10 (alias CJ-10) a DF-100 (neboli CJ-100) slouží jen pro konvenční náplně.
Ze všech výše uvedených typů si zasluhují bližší zmínku alespoň dva. Střela DF-41 má schopnost nést více samostatně naváděných jaderných hlavic a zřejmě existuje nejen v podobě pro podzemní sila a pro samohybná terénní odpalovací zařízení, ale též ve verzi pro železniční podvozky, jež využívají bouřlivě se rozvíjející čínskou kolejovou síť. Střela DF-17 se pak řadí do hypersonické kategorie, jelikož nese manévrující hypersonický kluzák.
S tímto rozmachem raketových zbraní pak zákonitě souvisí také vesmírné kapacity Číny, jež v roce 2024 vytvořila samostatná Aerokosmická vojska, po americké složce US Space Force teprve druhá taková na světě. Odhaduje se, že ovládají nejméně 245 satelitů s nejrůznějšími účely včetně špionážních. Čína je zpravidla vypouští prostřednictvím nosných raket ze série Long March (Chang Zheng) a zahájila testy bezpilotních vojenských raketoplánů.
Čínští vojáci za hranicemi
Podle některých expertů patří do portfolia Aerokosmických sil i obrovské výškové balony, jež se v uplynulých letech objevily nad řadou zemí včetně USA. Ačkoli se oficiálně označují jako meteorologické, zřejmě málokdo pochybuje, že ve skutečnosti jde o špionážní nástroje. Snaha Číny aktivně získávat informace o pravděpodobných protivnících v hypotetických konfliktech se dá pokládat za další projev jejího mocenského vzestupu a stále více asertivní politiky. Peking však dává najevo, že s větší vojenskou silou musí jít ruku v ruce i větší zodpovědnost, která se odráží rovněž v jeho rostoucí angažovanosti v mírových misích OSN, a to zvláště v Africe a na Blízkém východě. Vojáci Lidové osvobozenecké armády, jak zní oficiální název ozbrojených sil ČLR, se tak ve funkci „Modrých přileb“ nalézají mimo jiné v Demokratickém Kongu (231 mužů), Libanonu (418), Súdánu (152) nebo Jižním Súdánu (1 050). Navíc se nesmí zapomenout na první stálou základnu ČLR v zahraničí, jež funguje od léta 2017 v Džibutsku a slouží mimo jiné jako přístav pro čínské lodě v rámci působení proti pirátům.
Podobně jako angažmá čínských „Modrých přileb“ ale pochopitelně plní i funkci nástroje, který pomáhá prosazovat a chránit čínské zájmy v těchto regionech. Z Pekingu totiž do Afriky směřují obrovské investice do infrastruktury či vojenská pomoc tamním armádám, zatímco zisk představuje možnost těžit nerostné zdroje a dodávat výrobky na africké trhy. Čínský vliv na černém kontinentě tudíž za poslední roky ohromně zesílil, což kromě gradujícího soupeření se zájmy západních zemí začíná vyvolávat i rostoucí kritiku pekingského „nového kolonialismu“.
Riskantní situace u ostrovů
Pokud se však mocenské soupeření v Africe odehrává převážně v ekonomické či diplomatické rovině, v jiných oblastech světa nabírá mnohdy nebezpečně „horkou“ podobu, jelikož se jedná o soupeření jednoznačně vojenské povahy. Na prvním místě jde o Tchaj-wan, na který směřuje nepochybně největší pozornost čínských stranických a vládních vůdců, generálů a admirálů. Fakticky samostatný (byť jako takový formálně uznávaný jen malým počtem zemí světa) ostrov musí čelit vzrůstajícímu tlaku čínského letectva a námořnictva, jež v okolí běžně pořádají cvičení. Často se spekuluje o možné invazi či blokádě ostrova s cílem přinutit jej, aby se podřídil vládě v Pekingu, nicméně je nutné zdůraznit, že z hlediska ČLR by šlo o mimořádně riskantní podnik s nejistým výsledkem.
Vedle Tchaj-wanu ale existuje i řada dalších sporných bodů, mimo jiné souostroví Senkaku, právně náležející Japonsku, jež si však nárokuje i ČLR, která jej označuje jako Diaoyudao. Nejčastější oblast incidentů ovšem představuje Jihočínské moře, respektive dvě tamní souostroví: Paracelské a Spratlyovy ostrovy. Ty první reálně ovládá Čína, byť si je nárokuje i Tchaj-wan a Vietnam, ve zprávách se ale vyskytují spíše Spratlyovy ostrovy, na něž si dělá nároky dokonce pět zemí, kromě ČLR, Tchaj-wanu a Vietnamu ještě Malajsie a Filipíny. Z právního hlediska mají zřejmě nejsilnější pozici Filipíny, avšak Čína některé tamní atoly rozšířila a vybudovala na nich základny včetně vojenských letišť. V okolí těchto ostrovů se mnohdy odehrávají četné incidenty mezi loděmi a letadly různých zemí včetně USA, neboť Washington podporuje nároky Filipín. Ty kvůli obavám z Pekingu nedávno oznámily plán koupit americký raketový systém středního dosahu Typhon.
Varování před konfliktem
Pro úplnost se ještě hodí dodat, že vedle sporných ostrovů existují nedořešené záležitosti mezi Pekingem a jeho sousedy na souši. Jde především o Indii, protože dosud není ujasněný průběh hranice v některých oblastech Himálaje, kde koneckonců také došlo k ozbrojeným incidentům. A navzdory všem proklamacím o „přátelství bez limitů“ a ekonomické kooperaci s Ruskem se nesmí zapomínat, že Čína opakovaně vznášela i nároky na některé části ruského území.
Pokud se ale dnes mluví o válečném konfliktu s účastí ČLR, téměř vždy jde o scénář střetnutí se Spojenými státy. Část odborníků dokonce považuje nějaký čínsko-americký vojenský střet v oblasti Pacifiku za takřka nevyhnutelný. S odkazem na historickou peloponéskou válku (431–404 př. n. l.) se mnohdy zmiňuje i takzvaná Thúkydidova past neboli scénář konfrontace slábnoucího stávajícího hegemona (USA) a „nové“ sílící mocnosti (Číny).
Proti tomu však stojí teze, že ona slabost Ameriky je jen zdánlivá či dočasná, kdežto ČLR má obrovské množství vnitřních strukturálních problémů, které se týkají její ekonomiky či demografie. Z toho ovšem současně plyne varování, že právě tyto problémy by mohly zvyšovat riziko propuknutí konfliktu, a to zejména právě za situace, kdy v Pekingu i ve Washingtonu vládnou ambiciózní a silným egem vybavení vůdci, jako jsou Si Ťin-pching a Donald Trump. Současnost se však od dřívějších aplikací konceptu „Thúkydidovy pasti“ (čili střetů „staré“ a „nové“ mocnosti) zásadně liší existencí jaderných zbraní, takže i malý incident (jako ten popsaný v úvodu článku) by mohl velmi rychle přerůst do úrovně nesmírně ničivého světového konfliktu. Musíme tudíž doufat, že ani „druhá studená válka“, jak se nynější vztahy USA a Číny někdy popisují, nepřeroste do „horké“.
