Kopí, meč a štít: Základní výbava středověkého rytíře
Základní bojovou silou středověku byli těžce obrnění rytíři na válečných ořích. Bez čeho se neobešli?
Pro rytíře představovala bitva vlastně takový veliký turnaj a podle toho k ní také přistupoval. Většina rytířů začínala boj s takzvanou dřevcovou zbraní (měla dřevěné ratiště), což bylo obvykle kopí o délce přes tři metry. Byla to vlastně dlouhá zbarvená dřevěná tyč s kovovým zakončením. Kopí se však dalo použít jen při rozjezdu na první útok, kdy bylo možné protivníka vyhodit ze sedla, případně i dost nepříjemně zranit.
Do boje s mečem
Zůstal-li pak rytíř uvíznutý v bojové vřavě, musel kopí odhodit a vytasit poboční zbraň, typicky jednoruční meč o délce čepele 85–100 cm. Čepel byla z obou stran nabroušená, na konci ukončená krátkým hrotem, někdy zaobleným. Nad čepelí byla jednoduchá kovová záštita, do níž se při obraně zachytil protivníkův sek. Nad záštitou pak byla rukojeť a úplně na konci pak hlavice, která musela být správně těžká, aby vyvážila váhu čepele. Existovalo mnoho typů mečů – lišily se tvarem hlavice (kruh, korunka, či takzvaný paraořech…) či záštity (rovná, půlkruhová, se zdobením…), ale v zásadě se všemi se zacházelo stejně. Daly se použít i k bodu, ale v drtivé většině fungoval meč jako sečná zbraň. Zvláště ze sedla koně měl meč neuvěřitelnou pádnost a případný pěšák (nebo shozený jezdec), který by se připletl do cesty, by měl pocit, že stojí tváří v tvář bojovému stroji.
Na druhé ruce (přesněji na předloktí) měl rytíř navlečený gotický štít o šířce zhruba 50 cm a šířce do 1,5 cm. I štít, stejně jako varkoč, býval opatřen heraldickým znamením, tedy erbem nebo aspoň patřičnými barvami. Štít byl dřevěný, většinou na okraji pobitý plechem, ale počítalo se s ním, jako se „spotřebním zbožím“, to znamená, že po nějaké době se zničil a služebník většinou podal rytíři nový.
