Kragujevacký masakr 1941: Za každého zabitého Němce mělo být popraveno 100 osob

13.05.2017 - Lenka Šteflová

Stačilo jen sedm hodin na to, aby tisíce lidí v Kragujevaci zaplatily životem za jednu z akcí partyzánského a četnického odboje

<p>Vojáci Wehrmachtu odvádějí obyvatele Kragujevace a okolí na popravu</p>

Vojáci Wehrmachtu odvádějí obyvatele Kragujevace a okolí na popravu


Reklama

Situace v srbském Kragujevaci byla zpočátku války, co se týče odbojových akcí i represí, spíše klidná. Vše se ale změnilo 29. září, když partyzánské a četnické oddíly z okolí Kragujevace společnými silami zaútočily a osvobodily obec Horní Milanovac, nacházející se asi 50 kilometrů od Kragujevace. Tento akt odporu nemohl zůstat nepotrestán. 18. října začalo hromadné zatýkání podle seznamu, který ten den vedení městské policie obdrželo z bělehradské centrály. Prioritu měli Židé, po nich nacionalisté, komunisté, členové jejich rodin a sympatizanti.

Předchozí část: Kragujevacký masakr 1941: Předvečer krvavých událostí v srbském městě

Výsledkem bylo nakonec kolem 65 zajištěných. K tomu je třeba připočíst také 53 osob v místním vězení, 150 zajatců, kteří byli zadrženi již 13. října před útokem na Horní Milanovac, 125 zajatých přímo na místě a několik sedláků z vedlejší vesnice. To však stále nestačilo, aby se dostálo nařízení generála Böhma. První stovky obětí padly už 19. října pod výstřely příslušníků 1. praporu 724. pluku v Grošnici a 3. praporu 749. pluku v Maršići a Mečkovaci (dnes Ilićevo). Kýženého počtu 2 300 tím ale stále nebylo dosaženo, a proto přišel na řadu Kragujevac.

Dva tisíce tři sta

Téhož dne večer bylo město uzavřeno a na všech přístupových cestách se objevily německé stráže. Nikdo sice nesměl z města ven, ale vcházet se bohužel mohlo. Následující den ráno začalo zatýkání – v domácnostech, v továrnách a dílnách, ale i na ulici. Dělníci museli opustit svá pracovní místa, kněží kostely. Dva němečtí důstojníci, Paul König, civilním povoláním profesor teologie, a Fritz Fiedler, bývalý ředitel školy, se dokonce zaměřili na kragujevacké školy, odkud během vyučování vyvedli žáky i jejich učitele.

Cílovou skupinou se stali také místní Romové. Nakonec počet zatčených, z nichž většina byla zavřena do baráků v nedalekých lesích, převyšoval kvótu vypočítanou podle vyhlášky.

21. říjen byl jasný a slunečný den. Už od brzkých ranních hodin vyváděli němečtí vojáci zatčené z baráků ven. Začala selekce. Oddělovali se mladí od starých, lidé jiné národnosti než srbské, Chorvati, Bulhaři, Rumuni nebo muslimové, stejně jako ti, jejichž zaměstnání bylo nezbytné pro fungování okupantské správy.

Milost přednostně dostávali rovněž lidé, kteří se prokázali legitimací nějaké nacistické organizace či profašistického ljotićevského hnutí. Díky dobré vůli některých německých vojáků se ale jedinci mohli zachránit. Třeba Miroslav Radulović unikl smrti poté, co mu německý voják řekl, že je příliš mlád a že je ho pro smrt škoda. Nato jej poslal ke skupině, která byla z masakru vyloučena.

Krvavá pomsta

Obdobné štěstí měl i student Miodrag Božić. Německý voják mu ukázal fotku svých dětí a poslal ho na „stranu života“. Rom Milorad Pantić pro změnu do skupiny vyvolených přeběhl v nestřeženém okamžiku. Sice jej někteří ze strážců viděli a dožadovali se jeho návratu na „správnou stranu“, ale jeden z vojáků se ho zastal.

Ne všichni však milost a pomoc vojáků přijali. Jedním z nich byl i bývalý ředitel Druhého mužského gymnázia Lazar Pantelić. Nemohl přenést přes srdce, že není v jeho silách zachránit žáky a že by je měl všechny přežít. Přišel k jednomu německému vojákovi a zeptal se ho:

„Kam půjdou ty děti? Já jsem jejich ředitel. Prosím vás, pusťte je a vezměte si mě.“ Voják mu odpověděl, že to není možné. „V tom případě moje místo není tady. Moje místo je mezi mými žáky,“ rozhodl se Pantelić a odešel vstříc smrti v objetí svých žáků, zatímco doma zůstalo pět jeho vlastních dětí.

Mezi zastřelenými byl i Nikola Mačkić, uprchlík z Chorvatska. Radili mu, aby se hlásil jako Chorvat, ale to on odmítl. Stejně jako jeho čekala smrt i na ruského emigranta Georga Kovbaska a další, kteří se rozhodli sdílet osud s ostatními Srby. Někteří ze zatčených se do poslední chvíle nevzdávali naděje, že je partyzáni osvobodí, ale osudného rána už bylo jasné, že se tak nestane.

„Naši nedojdou, aby nás osvobodili…, ať tedy alespoň zemřeme statečně!“ To byla slova jednoho ze zatčených, Svetozara Dragoviće. Jakmile ale šel s druhými na smrt, vsadil na poslední kartu. „Utíkejte, chlapi!“ zakřičel zčistajasna a ti, co jen čekali na podobný signál, se rozběhli na všechny strany. Věděli, co je čeká, ale v útěku spatřovali svou poslední naději. Strážci po nich začali střílet hlava nehlava, takže se k jejich nemilému překvapení mezi oběťmi objevili i dva vojáci z jejich řad.

Tento projev nepoddajnosti sice některým život zachránil, ne však samotnému Dragovićovi. Ostatní vodili Němci po skupinkách na různá místa. Tam jeden z vojáků zapsal osobní data budoucích obětí, někdy jim byl přečten rozsudek smrti, někdy ani na to nebyl čas. Pak se měli otočit a začalo střílení. Stávalo se, že skupina, která byla na řadě, musela přihlížet popravě předchozí skupiny. V jedné skupině bylo i několik kněží, kteří se snažili zachránit sebe i ostatní slovy: „Nezabíjejte nás, není to naše vina!“ Jiní už rezignovali. „Co je s váma, lidi? Co musí být, ať se stane.“ Výstřely utichly až ve 14.00.

Dokončení: Kragujevacký masakr 1941: Odkaz krvavého řádění

Mezi mrtvými bylo také 15 dětí, tzv. malých čističů bot, pět Srbů a deset Romů, kteří si v době války vydělávali čištěním bot. Vojáky z nacistického tábora ale odmítli obsloužit, čímž si zpečetili svůj osud. Několik stovek lidí bylo po vykonání krvavého rozkazu vzato jako rukojmí pro případ, že by se objevil důvod v zabíjení pokračovat. Zbylí byli propuštěni a mohli se vrátit domů.

Reklama




Další články v sekci

Reklama

Reklama

Aktuální články

Kolorovaná fotografie přibližuje, jak přesně vakovlci vypadali. Osudným se jim stal strach farmářů o stáda dobytka. (foto: Profimedia)

Zajímavosti
Zajímavosti
Věda

Americké bombardéry B-29 shazují bomby kdesi nad Koreou. Počítalo se s nimi také pro případný nukleární úder. (foto: Shutterstock)

Válka

Alice Sasko-Koburská (1843–1878) byla prababičkou prince Phillipa, nedávno zemřelého manžela královny Alžběty II. (foto: Wikimedia Commons, CC0)

Historie

Základ Algolova systému, vzdáleného devadesát světelných roků, tvoří velmi těsná spektroskopická dvojhvězda: Stálici hlavní posloupnosti třikrát hmotnější než Slunce doprovází ve vzdálenosti pouhých devíti milionů kilometrů podobr s 0,7 sluneční hmotnosti. Zmíněnou dvojici pak jednou za 681 dní obkrouží ještě třetí hvězda, mírně hmotnější než Slunce. (ilustrace: ESO, L. CalçadaCC BY-SA 4.0)

Vesmír

Nové časopisy Extra Publishing

RSSInzerceO serveru (Redakce)Partnerské weby
© Extra Publishing, s. r. o. 2007–2011. ISSN 1804-9907