Operace Jugoslávského královského námořnictva jsou v kontextu druhé světové války malou a takřka zapomenutou kapitolou, což ovšem neznamená, že by nestály za povšimnutí. Zvlášť když se na budování flotily významnou měrou podílely československé firmy
Vznik jugoslávské válečné flotily se datuje k posledním hodinám existence Rakouska-Uherska, kdy císař Karel všechny své lodě jedním z posledních rozkazů předal do rukou jihoslovanské Národní rady v Záhřebu. Rakousko-uherské dědictví však Jihoslovanům zůstalo jen několik hodin, než si flotilu rozebraly vítězné mocnosti, a novému státu zbylo jen dvanáct torpédovek tříd Kaiman, Tb74T a Tb82F.
Dále si Itálie přisvojila chorvatské pobřeží od Terstu po Zadar, čímž Jihoslované přišli o tradiční loděnice v Terstu, Monfalcone, Pule a Rijece. O poznání lépe Jugoslávie dopadla na Dunaji, kde po monarchii zdědila monitory Vardar, Sava, Drava a Morava s hlídkovou lodí Bregalnica, což v podstatě stačilo na statut lokální dunajské velmoci.
V polovině dvacátých let se na veřejnosti začaly probírat názory veteránských spolků, které žádaly existenci opravdové válečné flotily, a hlas lidu byl tak silný, že v roce 1925 parlament schválil zákon o ochraně pobřeží Jaderského moře. K 1. květnu 1925 vzniklo velení námořnictva a pod vedením ministra obrany Dušana Trofimoviće vypracovalo základní strategické plány, které parlament schválil v březnu 1926.
Personální jádro nové flotily tvořili ostřílení veteráni ještě z dob císaře pána; konkrétně 56 důstojníků, 70 poddůstojníků a 111 námořních specialistů, jimž připadl úkol vycvičit dorost. Základnami nové flotily se staly Kotor, Šibenik a Split, námořní akademie byla otevřena v Dubrovníku.
Chudé království si samozřejmě nemohlo dovolit držet eskadry velkých lodí, a tak strategické cíle nebyly nijak velikášské. V případné válce mělo námořnictvo bránit pobřeží minovými poli a pobřežním dělostřelectvem, o aktivní práci na moři se měly dělit ponorky, námořní letectvo a výpady torpédoborců. Mussoliniho Itálii se ale jihoslovanské aktivity podle očekávání příliš nezamlouvaly.
Čest stát se vlajkovou lodí nové flotily připadla korábu, který měl jít vlastně do šrotu. Německo totiž v polovině dvacátých let vyřadilo chráněný křižník Niobe třídy Gazelle z roku 1899, a právě Jugoslávie o jeho koupi projevila vážný zájem. Jistě, do boje se tak stará loď už dávno nehodila, ale dala se koupit za cenu starého železa a na výcvik rekrutů pořád ještě stačila, a tak byl starý křižník pod jménem Dalmacija 7. srpna 1926 zařazený do služby.
Zpočátku nenesl žádnou výzbroj, ale už v roce 1928 dostal šest protiletadlových kanónů Škoda vz. 22 ráže 83,5 mm, čtyři rychlopalné 47mm kanónky od téhož výrobce a vyzbrojení zakončila Zbrojovka Uherský Brod dodávkou dvou velkorážných protileteckých kulometů. Příběh Dalmacije do určité míry předznamenal, jakým způsobem Jihoslované svou flotilu budovali. Z finančních důvodů své námořnictvo lepili doslova jako vlaštovky hnízdo: kvůli poměru ceny a užitné hodnoty nakupovali v Německu, Francii, Velké Británii, USA a k tendru na ponorky vyzvali dokonce i Japonsko.
Časem se však poučili a některé lodě si v loděnici v Tivatu začali stavět sami. Na druhou stranu se přes různorodost konstrukcí snažili udržet unifikovanou výzbroj, která až na pár výjimek pocházela z Československa. Dá se říci, že se dílo celkem dařilo, protože na sklonku třicátých let už bylo námořnictvo čtrnáctimilionové Jugoslávie zhruba stejně silné jako třeba námořní síly čtyřicetimilionového Polska. Jádro flotily tvořila čtveřice torpédoborců Dubrovnik, Beograd, Zagreb a Ljubjana, které vycházely z francouzských projektů a ve své době patřily ke světové špičce.
Kromě toho měli Jihoslované čtyři ponorky, tři eskadry torpédovek a torpédových člunů, čtyři dělové čluny, tucet lodí pro minovou práci, hydroplánový tendr a jiné jednotky. Námořní letectvo čítalo stovku strojů a nechybělo ani pobřežní dělostřelectvo. Zdálo se, že Jugoslávie má mořskou hranici bytelně zajištěnou, zvlášť když diplomaté dokázali v prvních měsících války udržet výborné vztahy se všemi mocnostmi včetně Německa a SSSR; jedinou výjimku v tomto ohledu tvořila dlouhodobě nepřátelská Itálie.
Nepřítel číhal spíš doma v podobě národnostních a politických rozporů, které se nakonec staly královské Jugoslávii osudnými. Za počátek konce lze považovat 27. březen 1941, kdy vojenská klika kolem generála Simoviće provedla menší státní převrat; přesněji řečeno zplnoletila sedmnáctiletého krále Petra II., čímž svrhla vládu jeho strýce prince Pavla.
TIP: Vůdce chorvatského státu Ante Pavelić
V zahraniční politice to znamenalo konec tance mezi vejci a jednoznačný příklon k Velké Británii. A to si Hitler nenechal líbit. Nařídil Jugoslávii zahrnout do cílů balkánského tažení, které štáby pod názvem operace Marita připravovaly už od prosince 1940, a za několik dní nepřipravenému království uštědřil lekci z německého blitzkriegu.
Pokračování v pátek 2. března
II. světová