Kroisův nezvratný osud: Pověrčivost lýdského vládce vedla ke konci jeho říše

11.08.2022 - Tomáš Štěpánek

„Vytáhneš-li do boje proti Peršanům, zničíš velkou říši,“ předpověděla delfská věštkyně lýdskému králi Kroisovi. Že by mohlo jít o říši jeho vlastní si monarcha ani na chvíli nepřipustil, a tak roku 547 př. n. l. bez váhání vytáhl proti Persii

<p>Lýdský král Kroisos ukazuje své pohádkové bohatství, autor Gaspar van den Hoecke (kolem 1630) <em>(ilustrace: Wikimedia Commons, Národní muzeum ve Varšavě, CC0)</em></p>

Lýdský král Kroisos ukazuje své pohádkové bohatství, autor Gaspar van den Hoecke (kolem 1630) (ilustrace: Wikimedia Commons, Národní muzeum ve Varšavě, CC0)


Reklama

Lidé ve starověku obecně věřili, že bohové mohou zasahovat do lidských životů a zjevovat svoji vůli, již lze ovlivnit prostřednictvím vhodných obětin. Ani Kroisos, smutný hrdina našeho příběhu, nebyl jiný. To jej stálo nejen říši, ale pravděpodobně i život. 

Rivalové z východu

Lýdie vděčila za své významné postavení ideální poloze mezi Evropou a Asií, a především zlatonosným řekám, jež byly zdrojem moci tamějších králů. I přesto, že se prvopočátky Lýdů datují do konce doby bronzové (asi 1 400 př. n. l.), většího významu nabyla tato oblast až za vlády polomytického krále Gýga okolo 7. století př. n. l. On i jeho následovníci museli téměř sto let kromě konsolidace říše odrážet útoky Kimmeriů, kočovného národa pronikajícího do Anatolie z asijských stepí. Definitivně s nimi zúčtoval až Alyattés II. (otec Kroisa), načež upřel svoji pozornost na dobývání maloasijských řeckých měst na západě a poměřování sil s Médií na východě.

Na konci 7. století př. n. l. pomohli Médové Novobabyloncům skolit blízkovýchodního hegemona – Asyřany, čímž sami získali rozsáhlá území. Avšak jejich říše rozkládající se od Afganistánu až k řece Halys (dnes Kızılırmak v Turecku) měla velmi krátké trvání.

Již v roce 553 př. n. l. povstal proti médskému králi Astyagovi lokální vazal Kýros II. (později známý pod přízviskem Veliký) v daleké Persii a během tří let bojů získal na svoji stranu rozhodnou většinu médských šlechticů, kteří zajali svého vládce a předali jej Peršanům. Tak se původně nomádský kmen pastevců kontrolující vzdálené, nevýznamné a chudé území vyšvihl na vládnoucí dynastii kontrolující největší říši dosavadních dějin.

Kýros a jeho Peršané absorbovali velkou část médské kultury a dvorních obyčejů, přičemž samotní Médové i nadále hráli ve správě země klíčovou roli. Jednu věc ovšem Peršané od Médů převzít nemohli, a tou byly korektní sousedské vztahy.

Nebezpeční sousedé

Brzy po nastolení nové vlády se mnoho (původně médských) vazalů snažilo využít situace a osamostatnit se. Neúspěšně se o to pokoušela Baktrie, oblast při hranicích s Indií, ale také nomádské kmeny Saků ze střední Asie. Jejich odpor byl marný, Peršané se s ním velice rychle vypořádali. Nebezpečnější situace se pro Persii ovšem rýsovala při západní a jižní hranici země. Na jihu se rozkládala Novobabylonská říše, na západě se nacházela Lýdie v čele s ambiciózním Kroisem, který si krátce před tím podrobil řecká maloasijská města.

Situace byla pro Peršany o to složitější, že Kroisa pojil příbuzenský svazek se sesazeným médským králem. Sňatek jeho sestry s Astyagem zpečetil mír po poslední velké válce, k níž došlo třicet pět let před Kýrovým povstáním. Ještě o něco dříve se zrodilo spojenectví Médie a Novobabylonské říše. Ty na konci 7. století př. n. l. úspěšně bojovaly proti Asyřanům, načež novobabylonský král Nebukadnesar II. pojal za manželku médskou princeznu Amytis, pro kterou dal postavit známé visuté zahrady (dnes nesprávně připisované královně Semiramis žijící snad o 200 let dříve).

Po smrti Nebukadnesara II. se sice Novobabylonská říše zmítala ve vnitřní krizi, ale její vztahy s Médií tím nijak neutrpěly. A tak přestože se po uchopení moci Kýros rychle vypořádal s pokusy o osamostatnění méně významných a okrajových částí své říše, skutečná zkouška jej teprve čekala, neboť se do boje proti němu připravovali jak Novobabylonci, tak Lýdové.

Podceněný soupeř

Jako první se sebevědomě do boje vrhl lýdský král, který se tím snad snažil předejít perskému útoku, případně měl v plánu znovu nastolit na trůn Astyaga. Kroisos spoléhal na sílu zlata, za které najímal žoldnéře, financoval náklonnost delfské Apollonovy věštírny a své spojence. Mezi ně patřili Sparťané z pevninského Řecka, egyptský faraon Ahmos II. a novobabylonský panovník Nabonidus. Po krátkých přípravách se Lýdové roku 547 př. n. l. přebrodili přes hraniční řeku Halys a vpadli na perské území. Podařilo se jim ovládnout pevnost Pterii, kterou vyplenili a obyvatele zotročili. Perské oddíly v čele s Kýrem II. Velikým brzy přispěchaly pevnosti na pomoc a nedaleko od ní svedly s Kroisem nerozhodnou bitvu. Lýdský král se strategicky stáhl a rozhodl se v dalším boji vyčkat na své spojence.

Ačkoliv utrpěly obě armády přibližně stejné ztráty, Kroisos špatně vyhodnotil situaci. Předpokládal, že Kýros nebude schopen tuto bojovou sezonu pokračovat ve vojenských operacích, a tak po návratu na své území propustil velkou část žoldnéřů. Nadcházelo zimní období, kdy se většinou nebojovalo, a vydržovat si nic nedělající vojáky přišlo králi neekonomické. To ovšem podcenil strategické schopnosti a houževnatost perských pastevců.

Nečekaný postup

Kýros několik dní vyčkával a poté se vydal na lýdské území. Těžko říct, jestli předvídal Kroisovy další kroky vedoucí k rozpuštění části vojska, nebo měl prostě štěstí. Lýdský panovník si až příliš pozdě uvědomil své chybné rozhodnutí a snažil se jej napravit naverbováním velkého množství narychlo sehnaných branců.

Při rozhodujícím střetu na planině severně od lýdského sídelního města stálo na jeho straně dle zpráv řeckého historika a vojevůdce Xenofonta až 420 000 vojáků z nejrůznějších koutů Blízkého východu. V narychlo vyzbrojené a složené armádě se měli nacházet Babylonci, Frýgové, branci z Kappadokie, ale také 120 000 vojáků z Egypta včetně 300 bojových vozů. Samotný Kroisos údajně disponoval až 60 000 jezdci. Xenofon uvádí, že na perské straně stálo vojsko čítající „pouze“ 196 000 mužů, taktéž tvořených nejrůznějšími národnostmi: Araby, Armény, Médy a Peršany. Kýros rovněž disponoval 300 bojovými vozy a nadto stejným množstvím velbloudí kavalerie a 6 obléhacími věžemi.

Vzhledem k tomu, že Xenofon popisuje události, jež se staly více než sto let před jeho narozením, je potřeba uvedené počty brát s velkou rezervou. Na základě nepsaného pravidla dělit jakékoliv počty starověkých armád zaznamenaných v dílech antických autorů deseti dostaneme množství rovnající se 42 000 na lýdské a 19 600 na perské straně, což zní daleko reálněji. 

Pod kopyty koní

V prosinci roku 547 př. n. l. se tedy u Thymbry střetlo dvojnásobně silné lýdské vojsko s tím perským. Řečtí historici Hérodotos a Xenofon se shodují v informacích o průběhu bitvy: Kýros měl umístit své jednotky ve formaci širokého a obráceného písmene V s obléhacími věžemi uprostřed, přičemž křídla kryla zpovzdálí jízda a bojové vozy. Kroisos zaútočil se svojí jízdou na boky perské armády, ale byl odražen díky překvapivému tahu. Tím byla jednotka velbloudů umístěná po větru, aby svým nezvyklým pachem vystrašila lýdské koně. Ti se, zatímco se vzpouzeli povelům svých jezdců, stali snadným cílem perských lučištníků.

Neorganizovaní lýdští jezdci se ještě snažili zvrátit vojenské štěstí na svoji stranu, ale při útoku na perské jednotky se v jejich řadách utvořily příliš velké mezery. Toho opět mistrně využil Kýros, který lýdský jízdní výkvět zadupal kopyty koní a koly bojových vozů do země. Nechráněná lýdská pěchota se pak stala pro perskou armádu pomyslnou třešničkou na dortu. Po chvilkovém odporu se většina lýdského vojska vzdala a pouze malé části s Kroisem v čele se podařilo ustoupit směrem k Sardům.

Liknavé spojenectví

Kýros nemínil v žádném případě zahálet a okamžitě se vydal k sídlu lýdského krále. Narazil na zavřené brány a město dobře připravené na dlouhé obléhání. Kroisos si byl uvnitř hradeb jist svými šancemi, protože dle pověsti měly být sardské zdi pro smrtelníky nepřekonatelné – v rámci posvátného rituálu je Kroisův prapředek obcházel se lvem, což jim mělo zajistit sílu a neproniknutelnost. 

Lýdský král bez otálení informoval své spojence ve Spartě, Egyptě i Babylonu o nastalé situaci. Ve zprávě je pravděpodobně žádal o vojenskou pomoc, která by sice vzhledem ke vzdálenosti nedorazila hned, nicméně hradby měly podle Kroisa Peršany zadržet na dostatečně dlouhou dobu. Spojenci se však k vysílání vojsk do Lýdie stavěli liknavě, a i kdyby posily poslali, zcela jistě by nedorazily včas.

Kýros mezitím své vyčerpané vojáky motivoval velkými odměnami, pokud se jim podaří uchytit se na sardském cimbuří. Každý perský útok byl ale s velkými ztrátami odražen. Teprve po čtrnácti dnech marných bojů se Kýrovým vojákům podařilo nalézt slabé místo u hradeb nad strmým svahem, jež nechránil posvátný rituál ani dostatečná vojenská posádka. Objevil ho perský voják Hyroeades, který si všiml jednoho z lýdských, jak v této části sešplhává z hradeb pro upadlou přilbu. Touto cestou konečně Peršané pronikli na cimbuří.

Začátkem roku 546 př. n. l. nedobytné lýdské Sardy padly a Kýrovi se do tak do rukou dostalo nejen nesmírné bohatství zlatonosných řek, ale také řecká maloasijská města. Kdyby tušil, že o necelých padesát let později řecká města povstanou, vypálí Sardy a jeho dva následovníci si vylámou zuby na řeckých falangách v bitvě u Marathónu (490 př. n. l.) a u Thermopyl (480 př. n. l.), přičemž jím založená říše podlehne nejslavnějšímu z Řeků – Alexandrovi Velikému, možná by se do bitvy s Kroisem vůbec nepouštěl.

Konec v plamenech

A jaký byl osud poraženého lýdského krále? Nejrozšířenější příběh o tom, co se odehrálo po vpádu perských vojsk do Sard, říká, že se Kroisos dostal do Kýrova zajetí. Perský král s ním neměl slitování a dal rozkaz upálit ho. Další výklad událostí se různí. Podle jedné verze Kroisa i jeho rodinu před plameny zachránil sám bůh Apollon, který je odnesl do bájné země Hyperborejců. Podle jiné lýdský panovník na hranici hlasitě volal athénského filozofa a státníka Solóna, jenž Kroisa varoval před vrtkavou štěstěnou, která může kdykoliv srazit i nejbohatšího muže.

TIP: Pokořitelé faraonů: Kdo byli Hyksósové, kteří na sto let ovládli starověký Egypt?

Když si Kýros nechal vyložit slova lýdského krále, zželelo se mu jej a poručil ho zachránit. Plameny už se ale příliš rozhořely a nebylo možné je zadusit. V tu chvíli se Kroisos začal modlit k Apollonovi, jenž jeho modlitby vyslyšel a v jasný den se nad hranicí rozpoutal déšť, který oheň uhasil. Kýros pohnutý tímto zázrakem a lítostí nad osudem nejbohatšího muže světa z Kroisa udělal svého rádce. Někdejší vládce Lýdie tedy v této verzi příběhu v klidu dožil na dvoře perského krále. 

Existují ovšem i jiné varianty osudu Kroisa. Uvádí například, že chtěl spáchat sebevraždu upálením, přičemž se jej Kýros zmocnil dříve, než svůj plán stihl realizovat, a nechybí ani verze, že smrt našel skutečně na hranici, ať už ze své vlastní či Kýrovy vůle.

Reklama




Další články v sekci

Reklama

Reklama

Aktuální články

100 dnů starý vlčí klon Maya. (foto: Sinogene Biotechnologies, CC0)

Věda

Miniaturní nenasytové

Kolibříci jsou nejmenšími zástupci ptáků na světě. Druh kalypta nejmenší (Mellisuga helenae), známý z Kuby, dosahuje délky pouze kolem 6 centimetrů a hmotnosti asi 2 gramy. Je tak jen asi dvakrát těžší než největší druh čmeláka. Srdce kolibříků (čeleď Trochilidae) tluče zhruba dvacetkrát za sekundu a jejich křídla mávnou za stejnou dobu dokonce osmdesátkrát. Aby malí opeřenci zvládli takový fantastický výkon, musí také hodně jíst – alespoň na poměry své velikosti. Každý den proto spořádají nektar v množství rovnajícím se až dvojnásobku vlastní hmotnosti! To z nich činí nejen největší jedlíky mezi ptáky, ale dokonce i jedny z největších nenasytů mezi všemi obratlovci.

Kolibříci mají neuvěřitelně výkonný metabolismus. Bylo změřeno, že srdeční rytmus může dosáhnout až 1 260 úderů za minutu a i v klidu se některé druhy nadechnou 250krát za minutu. Spotřeba kyslíku na gram svalové tkáně je u nich desetkrát vyšší než u elitních lidských atletů. (foto: Shutterstock)

Příroda
Vesmír

Nejstarší dosavadní doklad o užívání opia pochází z Mezopotámie - 3400 let př. n. l. Sumerové označovali mák setý, z něhož se opium získává, jako „radostnou rostlinu“. Samotný název „opium“  pochází ze starověké řečtiny (ópion) a znamená „šťáva z rostliny“. (foto: Unsplash, Tim Cooper, CC0)

Věda
Zajímavosti

O psy po zesnulé královně Alžbětě II. se podle britských médií bude starat její syn Andrew. (foto: Profimedia)

Revue

Nové časopisy Extra Publishing

RSSInzerceO serveru (Redakce)Partnerské weby
© Extra Publishing, s. r. o. 2007–2011. ISSN 1804-9907