Kronika cesty na konec světa: Ruská expedice, která objevila Antarktidu
Na dosah ledovému světadílu poprvé patrně připlul baltský Němec v ruských službách, Fabian Gottlieb Benjamin von Bellingshausen. Navzdory nespornému úspěchu jeho expedice do antarktických vod zůstávaly její objevy i průběh dlouho neznámé.
„Když jsme viděli ledové ostrovy, které (…) byly podobné povrchu a okrajům velkého ledu (…), dospěli jsme k závěru, že tyto ledové masy a všechen podobný led se svou gravitací nebo jinými fyzikálními důvody oddělil od pobřeží pokrytého ledem, unášen větry, plující nad prostorem Jižního ledového oceánu,“ prohlásil objevitel Antarktidy 5. února 1820.
Cesta kolem světa
Kariéra ruského admirála, cestovatele a kartografa Fabiana Gottlieba Benjamina von Bellingshausen byla poměrně přímočará – od počátku směřovala k moři. Fabian se narodil 18. srpna 1779 v rodině baltských Němců na statku Lahetaguse na estonském ostrově Saaremaa (německy Ösel). Ten tehdy patřil k Ruské říši. Gottlieb pocházel ze šlechtického prostředí, jeho otcem byl Fabian Ernst von Bellingshausen a matkou Anna Katharina von Folckern. Přišel na svět jako dvojče bratra Otto-Wilhelma, který však ve věku jednoho a půl roku zemřel na černý kašel.
V deseti letech se Fabian Gottlieb stal kadetem v námořním kadetním sboru v Kronštadtu u Petrohradu. Během studia poruštil své jméno na Fadděj Faddějevič Bellinsgauzen a přestal používat šlechtický přídomek „von“. V roce 1795 povýšil na poručíka, rok poté odplul do Anglie, kde rozšířil své znalosti a stal se velkým obdivovatelem objevitele Jamese Cooka (1728–1779). V roce 1797 postoupil na midshipmana, což byla první důstojnická hodnost ve flotile, a byl přidělen k eskadře v estonském Revalu (dnešním Tallinnu).
V roce 1803 se před mladým důstojníkem objevila velká příležitost. Dostal možnost podílet se na první ruské objevné plavbě kolem světa. Ta proběhla v letech 1803–1806 pod velením Ivana Fjodoroviče Kruzenšterna (vlastním jménem Adama Johanna von Krusensterna). Výpravě doporučil Fabiana Gottlieba ředitel Navigační školy baltské flotily Pjotr Ivanovič Chanykov, pod jehož velením absolvoval rodák z Baltu několik plaveb.
Expedice se uskutečnila na lodích Něva a Naděžda (Bellingshausen se plavil na druhé z nich), jejím cílem bylo dopravit na Aljašku zboží a potraviny a na zpáteční cestě prodat v Číně americké kožešiny. Kromě toho byla pověřena politickými i vědeckými úkoly: s pomocí moderních navigačních a astronomických přístrojů měla zkoumat splavnost moří a provádět oceánografické pozorování, popsat břehy Sachalinu i ústí Amuru a pořídit sbírky minerálů a rostlinstva zemí, které navštíví.
Výprava přinesla Rusku i světu řadu objevů. Bellingshausen během ní prokázal nadání pro kartografii a byl povýšen do hodnosti kapitána-poručíka. Po návratu sloužil v Baltském moři, kde velel korvetě Melpomene. Od roku 1810 prováděl rozsáhlý hydrografický výzkum v Černém moři. Ve zdejší flotile velel v letech 1812–1816 fregatě Minerva a v letech 1817–1819 mu podléhala posádka fregaty Flora.
První ruská antarktická expedice
V roce 1819 Bellingshausen převzal spolu s Michailem Petrovičem Lazarevem (1788–1851) velení první ruské expedice do vod Jižního ledového oceánu. Není zcela jasné, kdo tuto cestu podnítil. Za možné iniciátory jsou považováni ruští admirálové, mezi nimi Ivan Fjodorovič Kruzenštern nebo Vasilij Michajlovič Golovnin, ale i ruský ministr námořnictva Jean Baptiste, markýz de Traversay či samotný car Alexandr I. ( 1801 až 1825). Důvodem, proč neznáme iniciátora expedice, byla skutečnost, že výprava probíhala tajně. Zjevně měla i komerční význam, zúčastnili se jí totiž mimo jiné zástupci Rusko-americké obchodní společnosti.
Vlastním cílem objevné části cesty bylo potvrdit nebo vyvrátit předpoklad existence šestého kontinentu – zatím neznámé Antarktidy. Šlo nepochybně o odvážný podnik. Do té doby se nejblíže k mrazivé pevnině přiblížil během své druhé výpravy kapitán James Cook. Ten dosáhl 71°10 jižní šířky, kde jej zastavila ledová bariéra. Cook tehdy prohlásil: „Většina jižního kontinentu (za předpokladu, že existuje) musí ležet v polární oblasti nad polárním kruhem, a tam je moře tak hustě poseté ledem, že přístup na pevninu je nemožný. Riziko spojené s plavbou po těchto neprozkoumaných a ledem pokrytých mořích při hledání jižního kontinentu je tak velké, že mohu s jistotou říci, že žádný člověk se nikdy neodváží dále na jih než já. Země, které se mohou nacházet na jihu, nebudou nikdy prozkoumány.“
Jeho přesvědčení vyvrátil až Bellingshausen, který měl na cestě kolem světa směrem na jih „vynaložit veškerou možnou píli a největší úsilí, aby se dostal co nejblíže k pólu, hledal neznámé země a neopouštěl tento podnik jinak, než tváří v tvář nepřekonatelným překážkám“.
Z Kronštadtu do Ria
Na jih byly vyslány dvě plachetnice. Bellingshausen velel šalupě Vostok, Lazarev šalupě Mirnyj. Expedice se účastnilo 190 osob. Carův příkaz k provedení výpravy byl vydán koncem března a lodě odpluly 15. července 1819. Na přípravu tak nebyl dostatek času. V důsledku mimořádného spěchu, jehož důvod opět neznáme, nebyla sestavena žádná skupina vědců a téměř všechna vědecká pozorování v oblasti geografie, etnografie a přírodopisu prováděli důstojníci. Jediným vědcem na palubě byl mimořádný profesor Kazaňské univerzity Ivan Michajlovič Simonov, jehož cestovní zápisky se staly prvními publikacemi o postupu plavby. Malíř Pavel Nikolajevič Michajlov byl najat k zaznamenávání událostí, krajiny, ostrovů a biologických druhů.
Kapitána expedice do Antarktidy přijal v Petrodvorci před odjezdem sám car. Výprava opustila Kronštadt 15. července 1819. V Evropě se stavila v Kodani, kde měli čekat vědci z německých univerzit, ale ti se plavby odmítli účastnit. Z toho důvodu posádka doplnila alespoň mapy a některé přístroje, podobně jako později v Londýně.
V Portsmouthu se expedice setkala se šalupou Kamčatka pod velením kapitána Golovnina, která se vracela z druhé ruské objevné cesty kolem světa. Po krátké zastávce na Kanárských ostrovech výprava dorazila v listopadu 1819 do Rio de Janeira. Bellingshausen obecně nebyl z brazilského hlavního města nadšený, všímal si „nechutné nepořádnosti“ a „ohavných obchodů, ve kterých se prodávají černoši“. Vědec Simonov naopak tvrdil, že Rio „v jemnosti morálky, luxusu a zdvořilé společnosti i nádheře duchovních průvodů zcela připomíná města jižní Evropy“.
Veselí na palubě
Z Brazílie Bellingshausen v polovině listopadu zamířil přímo na jih, proplul kolem už známého jihozápadního pobřeží ostrova Jižní Georgie a dorazil na 56° jižní šířky. Výprava dále zkoumala Jižní Sandwichovy ostrovy, kde objevila tři ostrovy, které byly na počest ministra námořnictva pojmenovány Ostrovy markýze de Traversaye.
Dne 6. ledna 1820 expedice oslavila pravoslavné Vánoce. Na palubu Vostoku byl přiveden kněz a konala se modlitba u příležitosti „osvobození Ruska od invaze Galů“. Slavnostní jídlo představovala polévka šči z čerstvého vepřového masa s kysaným zelím, koláče s rýží a mletým masem. Řadoví námořníci dostali půl hrnku piva a po obědě punč z rumu s cukrem a citronem.
Šestadvacátého ledna výprava překročila jižní polární kruh, načež Bellingshausen následující den popsal „ledy, které jsme si představovali jako bílé mraky přes přicházející sníh“. Jednalo se o antarktický ledový šelf poblíž pobřeží princezny Marthy v dnešním Lazarevově moři. O den později výprava dosáhla 69°2128 jižní šířky a 2°1450 západní délky. Tento okamžik je v Rusku považován za objevení Antarktidy. Dotyčný bod ležel asi 32 kilometrů od antarktické pevniny.
Počátkem února přiměl nedostatek palivového dřeva na obou šalupách posádky rozsekat sudy s vodou a vínem. Aby muži nabyli lepší nálady, dostávali navíc celý týden sýry a během posledních tří dnů i palačinky z rýžové mouky. Spolu se sklenkou punče směli vypít i půllitr piva, vyrobeného z anglického koncentrátu, protože „veselý duch a potěšení posilují zdraví, naopak nuda a tupost způsobují lenost a nepořádek, které vedou ke kurdějím“.
Nebe hoří
Dne 14. února napsal Bellingshausen do deníku: „O půlnoci jsme viděli na jihozápadě na obzoru malé světlo, které vypadalo jako východ slunce a rozšířilo se téměř o 5 stupňů; když jsme nabrali kurz na jih, toto světlo se zvýšilo. Domníval jsem se, že pochází z velkého ledového pole, ale s východem slunce bylo toto světlo méně viditelné, a když vyšlo slunce, byly tam jen nějaké mraky a žádný led. Takový fenomén jsme ještě nikdy neviděli.“ Pravděpodobně šlo o některou z podob jižní polární záře.
Výprava se k antarktickému kontinentu přiblížila ještě několikrát. Dne 18. února dosáhla 70°30 jižní šířky a 27° východní délky a 26. února 1820 dorazila na 60°49 jižní šířky a 49°26 východní délky. Tehdy panovala silná mlha a vichřice, šalupy se dostaly do ledových polí, plachty, kormidla a přístroje zamrzly. Řízení Vostoku bylo téměř nemožné a všechny pokusy o opravu selhaly. Poškozeno bylo vybavení dílny i stožáry. Rovněž zdravotní stav posádky se zhoršil.
Třetího března účastníci expedice spatřili výrazné noční svítící mraky: „Na jihu jsme nejprve pozorovali dva bílomodré sloupy, které vypadaly jako fosforový oheň, který vycházel z mraků rychlostí raket; každý sloup byl šířky tří sluncí v průměru, takže nás to ohromilo. (…) Nakonec, blíže ke konci úkazu, byla celá obloha pokryta takovými sloupy.“ Následujícího dne spatřili námořníci jiný obrázek: „celá obloha, od obzoru po 12° nebo 15°, byla pokryta duhovými pruhy, které stejně rychle jako blesk běžely z jihu na sever a neustále měnily svou barvu.“ Posádka šalupy Mirnyj si dokonce myslela, že „nebe hoří“.
Malíř Pavel Nikolajevič Michajlov namaloval 4. března největší ledovec, který na svých cestách námořníci potkali. Údajně dosahoval 124 metry, čímž překonal „výšku katedrály svatého Petra a Pavla v Petrohradě“. Protože antarktické léto pozvolna končilo, ve stejný den bylo rozhodnuto, že se šalupy rozdělí. Zatímco Vostok odplul do Port Jacksonu (dnešního Sydney), Mirnyj měl ještě prozkoumat rozsáhlé území na jih od Van Diemenovy země (dnešní Tasmánie).
Výprava do Oceánie
Vostok i jeho posádka se v té době nacházely ve velmi špatném stavu, část námořníků i zvířata trpěla kurdějemi. Do Port Jacksonu loď dorazila 18. března, Mirnyj připlul o týden později. Guvernér Nového Jižního Walesu Lachlan Macquarie ubytoval ve svém domě důstojníky a vědce. Výpravě poskytl bezplatné dodávky vody, palivového a komerčního dřeva. Posádka žila ve stanovém městečku. Tam rovněž probíhaly opravy obou lodí.
V květnu 1820 vyrazily šalupy na průzkum do Tichého oceánu. Zastavily se na Novém Zélandu a pokračovaly k souostroví Tuamotu. Zde v červenci 1820 objevily několik ostrovů a atolů, které měly být považovány za ruské, ruské názvy se však na mezinárodní úrovni nikdy neprosadily. Na moderních západních mapách zůstaly pouze Rajevského ostrovy ve Francouzské Polynésii.
Dne 22. července výprava stanula na Tahiti. Vostok a Mirnyj kotvily v zálivu Matavai, kde lodě navštěvovaly stovky lidí, a posádkám se podařilo výměnným obchodem doplnit zásoby. V září expedice doplula zpět do Austrálie a na zpáteční cestě opět objevila a pojmenovala několik ostrovů. V Port Jacksonu opravila lodě a znovu doplnila zásoby. Ruští námořníci se podíleli na společenském životě v kolonii a nasbírali zde množství přírodovědných poznatků i živých zvířat.
Druhá sezona u Antarktidy
V listopadu 1820 se expedice znovu vydala do jižních polárních moří a navštívila ostrov Macquarie jižně od Nového Zélandu, který je dnes součástí Austrálie. Zde se setkala s lovci tuleňů. Odtud šalupy zamířily na jih, pak na východ a třikrát překročily polární kruh. Na 75° západní délky Bellingshausen narazil na pevný led, proto musel vyrazit na sever. V lednu 1821 objevil mezi 68° a 69° jižní šířky ostrov Petra I. a pobřeží Alexandra I. (až o sto let později se ukázalo, že jde o ostrov). Pak se přiblížil k Jižním Shetlandským ostrovům, objel je, některé z nich objevil (v téže době jako další dobrodruzi) a pojmenoval ruskými jmény. Odtud výprava zamířila opět do Rio de Janeira a přes Atlantský oceán zpět do Evropy. Do Kronštadtu se vrátila 6. srpna 1821.
Ruská antarktická expedice skončila úspěchem a stala se druhou výpravou (po té vedené Jamesem Cookem), která obeplula celou Antarktidu. Z celkového počtu 751 dní na cestách strávili námořníci 527 dní pod plachtami. Obecně je trápily problémy s počasím, zapříčiněné nejčastěji polárními bouřemi. Dohromady urazily lodě 89 748 kilometrů.
Posádka se k břehům Antarktidy přiblížila devětkrát, přitom na kontinent nikdy nevkročila a jemu přilehlé ostrovy zřejmě též pouze obeplouvala. Byly totiž pokryty šelfovým ledovcem, sahajícím i několik kilometrů od pobřeží. Lodě se k němu nemohly přiblížit.
Na antarktické mapě bylo zakresleno 28 objektů, ve vysokých jižních šířkách a tropech bylo objeveno a pojmenováno celkem 29 ostrovů. Účastníci expedice shromáždili unikátní přírodovědné a etnografické sbírky, které jsou dnes uloženy na Kazaňské univerzitě, a zhotovili vynikající náčrty Antarktidy i tamějších zvířat.
Přes nesporný úspěch polární plavby vešly ruské objevy ve známost poměrně pozdě, a to i proto, že popis výpravy vyšel ve dvou rusky psaných dílech s připojeným atlasem kreseb až v roce 1831. V roce 1842 došlo ke zveřejnění krátké zprávy o výpravě v Německu. Kompletní překlad Bellingshausenovy knihy do angličtiny byl vydán teprve v roce 1945 v úpravě slavného polárníka Franka Debenhama.
Bellingshausenův osud
Při přípravě výpravy do Antarktidy se Bellingshausen setkal se svou budoucí manželkou Annou Dmitrijevnou Bajkovou (1808–1892), kterou si vzal za ženu roku 1826. Anna byla o 30 let mladší a pocházela z rodiny drobného statkáře. Navzdory skutečnosti, že její manžel byl luteránského vyznání, zůstala u pravoslavné víry. Z partnerství vzešlo 7 dětí, z nichž se dospělosti dožily pouze čtyři dcery – Eliza, Katharina, Elena a Maria.
Po návratu z plavby byl Bellingshausen povýšen do funkce kapitána 1. hodnosti, o dva měsíce později se stal kapitánem-velitelem. Ještě téhož roku byl vyznamenán Řádem sv. Vladimíra 3. stupně a Řádem sv. Jiří 4. stupně. V námořnictvu prošel mnoha pozicemi. Zúčastnil se rusko-turecké války v letech 1828–1829, v roce 1839 byl jmenován hlavním velitelem kronštadtského přístavu a vojenským guvernérem Kronštadtu. Posléze se stal velitelem Baltské flotily. Bellingshausen zemřel 13. ledna 1852 ve věku 73 let v Kronštadtu, kde je pochován na luteránském hřbitově. Do současnosti se dochoval pouze jeho kenotaf. Smrt slavného dobrodruha vyvolala mezi obyvateli města a v námořnictvu nelíčený smutek.
Fabian Gottlieb je dodnes považován za jednoho z nejvýznamnějších ruských objevitelů a admirálů. Jeho pomníky jsou k vidění v Kronštadtu v Rusku, v Nikolajevu na Ukrajině, v brazilském Rio de Janeiru či v uruguayském Montevideu. Pojmenováno je po něm množství geografických lokalit, ať už mys, ostrov či moře, tak i dva objekty ve vesmíru: kráter na Měsíci a planetka. V Černém moři zase plula od roku 1965 oceánografická loď nazvaná podle ruské podoby objevitelova jména.
Kdo objevil Antarktidu?
V souvislosti s norskou anexí ostrova Petra I. a návrhy USA na kolektivní suverenitu nad celou Antarktidou ve třicátých a čtyřicátých letech 20. století se rozhořel spor o prioritu objevu kontinentu Bellingshausenem a Lazarevem, který trvá dodnes. Fabian Gottlieb spatřil Antarktidu poprvé 28. ledna 1820 v oblasti dnešní Země královny Maud. Téměř současně, ale nezávisle na ruské výpravě, zahlédli pobřeží ledové pevniny i jiní dobrodruzi.
O pouhé tři dny později se na antarktický poloostrov Trinity díval britský kapitán Edward Bransfield (asi 1785–1852). Dne 17. listopadu 1820 se k jižnímu kontinentu přiblížil americký tuleňář Nathaniel Brown Palmer (1799–1877). Ten se v únoru následujícího roku dokonce setkal s Bellingshausenem na Jižních Shetlandských ostrovech. Původní deník Palmera se zachoval v Kongresové knihovně ve Washingtonu, a proto byl v pozdějších amerických zprávách z druhé poloviny 19. století tuleňář považován za objevitele Antarktidy.
V současnosti se setkáváme s tvrzením, že v období 1819–1821 Antarktidu současně objevili tři mořeplavci z Ruska, Velké Británie a USA: Fabian Bellingshausen, Edward Bransfield a Nathaniel Palmer. Ruskému mořeplavci ale nelze upřít formální prvenství. V následujících letech pronikly za jižní polární kruh posádky dalších lodí, které postupně mapovaly obrysy nového kontinentu, neodvážily se však na něm přistát. Prvním mužem, jenž vstoupil na půdu Antarktidy, byl 27. ledna 1895 norský polárník a přírodovědec Carsten Borchgrevink se svými druhy. Ten v zimě 1899–1900 na Antarktidě u mysu Adare dokonce přezimoval.
