Labyrinty a kamenní obři: Kdo vztyčoval menhiry a další monumentální stavby?

Větší neznámou než pyramidy představují stavby z pravěku. Kdo a proč vztyčoval po celém našem kontinentu menhiry?

26.02.2022 - Tomáš Syrovátka



Dějiny skrývají snad nekonečné množství hádanek. Obzvlášť pokud jde o archaické doby před vznikem písma. Nemáme k dispozici žádné záznamy, které by tehdejší události přibližovaly. I z těch nejstarších dob však nacházíme hmotné památky, z nichž lze na mnohé usuzovat. Můžeme také studovat kultury přírodních národů a předpokládat analogii s našimi předky žijícími na podobném vývojovém stupni. Ani to však v případě menhirů nestačí.

Doba kamenná po sobě zanechala nejrůznější megalitické stavby. Oproti do výše se tyčícím katedrálám středověku vypadají na první pohled primitivně. Ale jaký paradox! Stavební techniku složitých katedrál umíme pochopit i napodobit. Ale umění našich předků z doby kamenné? Ne. O prehistorických stavebních technikách nevíme nic.

Jak dokázali lidé žijící v dnešní Francii před tisíci let přemístit na vzdálenost několika kilometrů menhir Brisé vážící 280 tun a měřící 21 metrů? Dnes leží povalený a rozbitý, ale kdysi? Způsobila jeho rozlámání lidská ruka, nebo se roztříštil, když následkem zemětřesení nevydržel ve svislé poloze?

Hrobky?

Složitější megalitické stavby, například chodby a komory, nad nimiž byly navršeny mohyly, představují paradoxně menší rébus než osamoceně stojící kameny, které už ničím nepřipomínají svou někdejší funkci. Členitější megality vzniklé soustavou dolmenů s nad nimi nakupeným návrším se ne náhodou podobají pyramidám. Šlo totiž pravděpodobně o hrobky. U jednoduchých, osamoceně stojících menhirů však věda tápe.

Žádné archeologické nálezy pod nimi či v jejich okolí o pohřebních či jiných rituálech nesvědčí. Většinou pod menhiry nalézáme úlomky keramiky z mnohem novějších období – od středověku až do 19. století. Nalezené střepy se pod kameny zřejmě dostaly více méně náhodou a vysvětlení zdánlivého rébusu může znít zcela prostě. Ve stínu kamene si mohl odpočinout třeba i váš pradědeček, který o menhiru nevěděl o nic víc než my dnes. A zanechal tu po sobě úlomky z právě rozbité nádoby...

Kvůli zmatku způsobenému novověkými nálezy nemáme u řady menhirů ani jistotu, zda skutečně pocházejí až z pravěku, anebo zda blíže neznámé praktiky „uctívání“ kamenů přetrvávaly v myslích lidí až do novověku. Ani nálezy pod menhiry však nejsou všeříkající, protože některé možná dnes ani nestojí na svých původních místech. 

Výjimečně se pod menhirem naleznou pravěké nástroje – jako například pazourky pod bavorským menhirem řečeným Herrgottstein. Kromě toho lze pod nimi objevit také menší kameny, často zřejmě opracované a zaklesnuté do sebe. Jejich funkce? Měly podpírat kámen vztyčený nad sebou a zabránit jeho vyviklání, jak o „doprovodných“ kamenech míní český badatel Rudolf Zemek? Jím pořízená dokumentace navíc ukazuje, že pod menhiry spočívá množství malých kamenů připomínajících svým tvarem rovněž menhir. Proč?

Kamenné aleje

Fascinující podívanou nabízí procházka po kamenných řadách v Jižní Bretani. Přestože naši předci v novověku většinu menhirů odstranili, nalezneme zde cosi na způsob kamenných alejí, které vyrazí dech neméně než kterýkoliv novodobější div světa. Zdejší klenoty dávného stavitelství vznikaly někdy v rozmezí 6 000–3 000 let př. n. l. Kolem Carnaku nalezneme přes dvě stovky dolmenů, a na některých z nich se objevují dokonce rytiny. Znázorňují zvířata, nebeská tělesa či linie připomínající snad paprsky. 

Vzhledem k tomu, že pokračování rytin se někdy nalezlo na vzdálených dolmenech, lze předpokládat, že starší stavby byly postupně rozebírány a kameny používány znovu a na jiném místě. Doklad o tom, že podobné stavební praktiky a možná i kultovní rituály přejímaly další generace či nové civilizace, najdeme i ve Stonehenge. Nejslavnější megalitická stavba na britských ostrovech totiž při výzkumu odhalila překvapivé tajemství. Ještě než zde stála kruhovitě uspořádaná kamenná stavba, pravděpodobně jí předcházely obdobně seřazené dřevěné kůly.

Země obrů

Menšímu věhlasu než Carnac se těší takzvané Erdevenské řady. Neprávem. Mnoho desítek tun vážící kameny přesahují až čtyřikrát výšku člověka. Procházka kolem kamenných monster zabere hned několik kilometrů, přestože se zdaleka nedochovaly v úplnosti. Výzkumy ukazují, že se zde kdysi táhlo asi 20 řad těchto záhadných monumentů.

Jakým způsobem dokázali neznámí stavitelé stěhovat a vztyčit takové kolosy? Věda tápe. A lidová pověst? Podle ní Bretaň kdysi obývalo pokolení obrů, pro něž těžká práce s kamennými bloky nepředstavovala na rozdíl od nás problém.

Skutečný význam

Kamenné aleje snad v dnešním světě naleznou obdobu jen u hřbitovů s pravidelně uspořádanými náhrobky. S touto zdánlivě uspokojující teorií však zcela nevystačíme. Kdyby šlo pouze o hřbitovy, proč by v uspořádaní kamenných gigantů vládla poměrně složitá zákonitost? Krom toho samotná pravidelnost představuje snad největší záhadu. Jak dokázali prehistoričtí architekti umístit kameny do jedné linie, když jednotlivá „staveniště“ oddělovala nejen velká vzdálenost, ale například i kopec? Možnost ověřit si návaznost linií vizuálně tedy v žádném případě neexistovala!

Vodítkem nám může být provázanost těchto staveb se slunečním cyklem. Megalitické stavby, jak známo, souvisely pravděpodobně s rituály slunovratu. Právě v těchto výjimečných dnech slunce dopadalo na předem určená místa staveb a ozařovalo například jinak temnou chodbu. Megalitičtí architekti tedy vládli astronomickými znalostmi. To by vysvětlovalo i geograficky přesnou strukturu vzdálených staveb. Za pomoci pozorování slunce či hvězd se lze orientovat v prostoru. Proč si však naši předci dali takovou námahu?

Chaos a smrt

Odpovědi ve smyslu, že megality představují něco jako observatoře, jsou však pravděpodobně zavádějící a myšlení našich předků cizí. Tak heroické úsilí asi nevysvětlíme jen čistě racionální potřebou či snahou o astronomické či geografické poznání. Monumentálnost svědčí o touze po stabilitě. A právě takovou jistotu dává pravidelnost přírodního cyklu, kdy se střídá smrtící zima s životodárným jarem. Snad právě takový prožitek skýtaly návštěvníkům megalitické stavby ceremonie odehrávající se v jejich stínu. Naši předci zde mohli díky slunečním paprskům doslova fyzicky prožít příslib jistoty a věčného koloběhu života. 

TIP: Magická síla kamenů: Jaký příběh nám vyprávějí tajemné menhiry?

Sluneční cyklus souvisí s lidskou smrtelností. Slunce odchází a přichází stejně jako člověk, ale rod a příroda žijí dál. Ostatně kámen sám je dodnes symbolem stálosti a trvalosti. Stavíme svůj dům na pevné skále – říkáme přece dodnes... Menhiry pravděpodobně zhmotňují lidský strach z chaosu a hrůzu, kterou vyvolává představa konce světa. Zároveň v nich vidíme doklad toho, jak velká je touha člověka po jistotě a řádu, který by překlenul minulost a budoucnost, život a smrt. 


Další články v sekci