Obléhání Leningradu nepřineslo ani jedné z bojujících stran žádnou podstatnou strategickou výhodu. Armády neměly dostatečnou sílu pro rozsáhlý útok a fronta kolem města během let doslova zamrzla
K Leningradu směřovaly podle plánu Barbarossa tankové svazky podporované pěchotou. Tyto jednotky byly vycvičeny k manévrovému boji, který je dovedl až deset kilometrů před město, kde se však fronta zastavila. V leningradské oblasti vznikla tímto rozhodnutím zvláštní taktická situace podobná sendviči.
Jednotky 18. armády sice držely asi dvacetikilometrový koridor končící na severu Ladožského jezera, toto území však neustále z východu i západu ohrožovaly sovětské útvary. V okolí Leningradu se drželo 30 sovětských divizí, které bránily přístupy k městu jak proti Němcům z jihu a východu, tak proti Finům ze severu. Když Hitler rozhodl o zastavení postupu na sídlo a jeho následném obléhání, byla to pro agresivní důstojníky štábů mobilních jednotek studená sprcha.
Nastal konec pohyblivých operací, tankové svazky se dočkaly odvelení na jiná bojiště a německá vojska začala budovat rozsáhlá obranná postavení. Na podzim 1941 obě strany konsolidovaly své síly. Krajina mezi Leningradem, Ladožským jezerem a Volchovem byla podmáčená a protkaná mnoha říčkami, kvůli čemu se pro rozsáhlejší operace tankových vojsk příliš nehodila. Tato omezení platila pro Němce i Sověty, takže obě strany začaly přecházet na budování obrany do doby, než budou samy připraveny k ofenzivě.
Během první válečné zimy nemohli Němci pomýšlet na útok, protože většina posil směřovala ke skupině armád Střed bojující před Moskvou. V zimě se zlepšila průchodnost terénu, protože říčky a bažiny zamrzly; toho se snažily využít sovětské jednotky, jejichž prvotním cílem se stalo prolomení německého koridoru u Ladožského jezera. Koridor byl natolik rozsáhlý, že se nedala zřídit souvislá obranná postavení, ale to kvůli špatně průchodnému terénu nevadilo.
Základní opěrné body v oblasti představovala zodolněná postavení obsazená nejméně praporem pěchoty, kterou podporovaly automatické zbraně a lehké polní a protitankové dělostřelectvo. Obranná linie byla členěna do hloubky, takže zničení jednoho opěrného bodu by nevedlo k rozsáhlému průlomu. Před první linií se nacházely vysunuté opevněné pozorovací body, jejichž posádka měla za úkol včas varovat obránce na hlavní čáře.
Ti by se následně buď stáhli, nebo by vytrvali na pozicích až do odražení útoku. Včas varovaní muži na první linii pak počkali se střelbou až do doby, kdy se sovětští vojáci dostali k předem určeným orientačním bodům, na něž bylo již zaměřeno dělostřelectvo, pak zahájily palbu i pěchotní zbraně. Německá armáda měla u Leningradu k dispozici málo tanků, což však nevadilo tolik jako na jiných bojištích. Nasazení obrněné techniky v létě omezoval podmáčený terén a v zimě hluboký sníh.
TIP: Cesta života: Jak probíhalo zásobování Leningradu po zamrzlém jezeře
Opěrné body pokrývaly těch několik málo zpevněných cest v oblasti, takže útok po cestách většími tankovými svazky se stejně nedal realizovat. Němečtí ženisté také neustále vylepšovali systém překážek a minových polí v předpolí obranných pozic. Protože neměli dostatek kvalitních protitankových překážek a ostnatého drátu, nahradili je improvizovaně záseky z klád a z dalších přírodních zdrojů.
Pokračování: Leninovo město na dohled: Jakou taktiku uplatňovali před branami města vojáci Wehrmachtu? (2) (vychází v neděli 26. září)
Finská armáda podporovala německé jednotky na severní straně leningradského kotle, avšak striktně se držela pozic na Karelské šíji, kde vybudovala rozsáhlá obranná postavení. Maršál Carl Gustaf Mannerheim (1867 až 1951) odmítal nasadit své útvary do útoku na město, protože nechtěl, aby byli Finové nuceni bojovat se špatně ozbrojenými sovětskými civilisty. Nevěřil, že němečtí spojenci mají dostatek sil na vojenské obsazení města, a pravděpodobně také nechtěl zbytečně prohlubovat nenávist SSSR vůči své zemi. Nutno říci, že se mu tato strategie v poválečném uspořádání Evropy vyplatila.
Wikimedia Commons, RIA Novosti archive, Boris Kudoyarov, CC-BY-SA 3.0
VědaStartup Vow Food z australského Sydney vyprodukoval jako první na světě maso z buněk vyhynulého mamuta. (ilustrace: Wikimedia Commons, Thomas Quine, CC BY-SA 2.0)
VesmírChcete-li zahlédnout vzdálené galaxie, neobejdete se bez dalekohledu s objektivem o průměru alespoň 10 cm, lépe však 15 cm, a nad hlavou byste měli mít dostatečně tmavou oblohu. (ilustrační foto: Unsplash, Simon Delalande, CC0)
HistorieSocha Juraje Jánošíka z roku 1919 ve Smetanových sadech v Hořicích v Královéhradeckém kraji. (foto: Wikimedia Commons, Ben Skála, CC BY-SA 3.0)
PřírodaDědeček kakadu
Pátým nejstarším známým ptákem byl nejspíš sameček druhu kakadu inka (Cacatua leadbeateri) jménem Cookie. Vylíhl se 30. června roku 1933 v australské zoologické zahradě Taronga a o rok později byl převezen do právě založené Brookfieldské zoologické zahrady v americkém Chicagu. Když pak 27. srpna roku 2016 zemřel, byl ve věku 83 let nejstarším chovancem této zahrady a posledním zástupcem původního živého inventáře chicagské zoo. Díky známému datu narození je Cookie zaznamenán jako nejstarší papoušek i v Guinessově knize rekordů. Úctu svému bývalému rezidentovi projevila i zoologická zahrada v Chicagu, která v roce 2017 umístila u pavilonů plazů a ptáků pamětní bronzovou sochu Cookieho v životní velikosti.
Kakadu inka je středně velkým zástupcem kakaduovitých papoušků. Nápadným znakem druhu je jeho hřebínek z červeno-oranžově zbarvených pírek, který dokáže napřímit. Obývá vyprahlé australské vnitrozemí. (ilustrační foto: Wikimedia Commons, JJ Harrison, CC BY-SA 4.0)