Létající lišky Starého světa: Kaloni, exotičtí bratranci netopýrů

18.01.2017 - Radek K. Lučan

Mezi kaloni a netopýry je mnoho významných rozdílů. V Evropě méně známí kaloni dosahují mnohdy úctyhodných rozměrů, až na několik výjimek nevyužívají echolokaci, sídlí v obrovských koloniích a v jejich řadách se vyskytuje jediný otec, jenž kojí svá mláďata

Noclehárna -<p>Dospělí samci kaloně indického (Pteropus giganteus) udržují jeden od druhého odstup (Foto: Jan Ševčík)</p>
Noclehárna -

Dospělí samci kaloně indického (Pteropus giganteus) udržují jeden od druhého odstup (Foto: Jan Ševčík)


Reklama

Kaloni patří spolu s netopýry do řádu letounů (Chiroptera), kteří s více než 1 200 druhy představují hned po hlodavcích druhý nejpočetnější řád savců. Tvoří vzhledově poměrně homogenní a i pro laika dobře odlišitelnou skupinu čítající asi 200 druhů. Slovíčko „asi“ je na místě, neboť každoročně jsou popisovány nové druhy, především z oblastí doposud málo probádaných, například z pralesů jihovýchodní Asie.

Letouni bez echolokace

Mezi kaloni naleznete skutečné obry s dvoumetrovým rozpětím (viz Kaloni XXL …), ale většina z nich dosahuje mnohem menší velikosti – nejmenší druhy váží jen kolem 15 gramů a v rozpětí křídel dosahují sotva 25 centimetrů.

Zatímco netopýři (reprezentující 18 čeledí letounů) využívají ke své orientaci během letu téměř výlučně echolokaci, předci čeledi kaloňů tuto schopnost během evoluce ztratili a začali ke zkoumání prostoru využívat především zrak. Díky tomu mají všichni kaloni výrazně vyvinuté oči, které z nich ve spojení s prodlouženým nosem činí pro většinu lidí na pohled poměrně roztomilá zvířátka.

Pachové výložky a „monstrózní kladivo“

Přestože většina druhů kaloňů má poměrně jednotný vzhled, vyskytují se mezi nimi i exoticky vypadající formy, jejichž existenci lze přičíst především dvěma biologickým jevům, a sice pohlavní dvojtvárnosti (dimorfismu) a potravní specializaci.

TIP: Schopnost sebeuvědomnění u zvířat aneb Vidím se, tedy jsem!

Výrazný pohlavní dimorfismus projevující se především rozdílem ve velikosti mezi samci a samicemi nalezneme především u druhů, které žijí v tzv. polygynii. Jedná se o sociální uspořádání, ve kterém dospělí samci alespoň v některých obdobích roku žijí ve skupině s harémem samic, jenž si intenzivně brání před ostatními samci. U těchto druhů jsou samci často výrazně větší než samice. U afrických tzv. výložkových kaloňů rodů Epomophorus a Epomops mají samci navíc výrazně světle zbarvené pachové žlázy po stranách krku (výložky). S jejich pomocí značkují samice ve svých harémech.

Zdaleka nejvýraznější je však pohlavní dvojtvárnost u kaloně kladivohlavého (Hypsignathus monstrosus), který je největším africkým druhem kaloně. Samci tohoto druhu si v období páření obvykle vybírají osamocené stromy podél řek a odkud se v noci ozývají výrazným křikem lákajícím samice. Ty si pak vybírají samce, jimž budou věnovat svou náklonnost, na základě nejlepšího hlasového projevu. A právě za účelem co nejúčinnějšího zesílení vydávaných zvuků mají samci kaloně kladivohlavého až téměř obludným způsobem zvětšené a prodloužené všechny tvářové struktury. Odtud pochází i jeho český název, i když latinský název „monstrosus“ je ještě přiléhavější.

Cesty za potravou

Všichni kaloni jsou býložraví, ale jejich rostlinná potrava je velmi rozličná. Konkrétním potravním specializacím u jednotlivých druhů odpovídají i přizpůsobení chrupu a především délky čelistí a tedy celé obličejové části. Například většina druhů specializovaných k přijímání nektaru z květů rostlin má výrazně prodloužený čumák, který spolu s prodloužením jazyka umožňuje získávání nektaru i z hlubokých trubkovitých květů (viz Rostliny kaloňům na míru).

Typické plody poskytující potravu velké části kaloňů, jsou fíky, které se ani zdaleka neomezují na ovoce známé ze Středomoří a našich obchodů. V tropech Starého světa rostou stovky druhů stromů rodu Ficus (fíkovník). Jejich plody jsou typicky umístěny na kmenech stromů a na bázi silných větví, takže k nim kaloni mají snadný přístup.

Vzhledem k tomu, že zvlášť na okraji tropických oblastí a v subtropech je dostatek potravy výrazně sezónní záležitost, podnikají některé druhy kaloňů sezónní migrace na značné vzdálenosti. Díky satelitní telemetrii bylo zjištěno, že velké druhy kaloňů se dokážou během několika měsíců přesunout i o několik tisíc kilometrů dál.

Každý má vyhrazené místo

Výpravy za potravou jsou pro kaloně téměř výhradně noční záležitostí. Ve dne, kdy vysoké teploty činí pohyb příliš energeticky náročnou záležitostí, odpočívají. Především největší druhy kaloňů rodů Pteropus a Acerodon dlouhodobě využívají k dennímu odpočinku konkrétní stromy či skupiny stromů. Visí na nich jako obrovské hrušky a jejich kolonie mohou čítat až desítky tisíc jedinců. Ve výjimečných případech se může pohromadě vyskytovat až téměř čtvrt milionu zvířat! Velké kolonie kaloňů lze přitom nalézt nejen uprostřed rozsáhlých tropických a subtropických lesů, ale často i přímo ve městech.

Vzhledem k obecné hlučnosti kaloňů takové kolonie jen stěží uniknou pozornosti predátorů, kterými jsou především draví ptáci. Rozložení jednotlivých zvířat v rámci kolonií je proto většinou uspořádáno podle sociální hierarchie – dominantní samci a samice s mláďaty bývají obvykle uvnitř kolonie, zatímco nedospělá zvířata odpočívají spíše na periférii.

Stany a výjimka z echolokace

Na rozdíl od největších druhů kaloňů se většina zástupců ostatních druhů přes den ukrývá v chráněnějších prostorách, jakými jsou skalní výklenky, prostorné stromové dutiny či lidské stavby. Oblíbeným úkrytem jsou „stany” vytvořené v korunách palem ze svazků  visícího odumřelého listí. Někteří kaloni si úkryty v palmách dokonce upravují nakousnutím konkrétních částí listů.

Na rozdíl od netopýrů kaloni téměř nevyužívají prostorné jeskyně. Jako ostatně téměř ve všem i zde ale existuje výjimka. Tou je několik druhů rodu Rousettus, u kterých se jako u jediných v celé skupině kaloňů vyvinula nezávisle na ostatních netopýrech primitivní echolokace pomocí mlaskání jazyka. Díky ní jsou schopni orientovat se i ve velkých temných jeskyních, které s oblibou využívají.

Jediný kojící otec!

Kaloni se obdobně jako ostatní letouni dožívají poměrně vysokého věku. Běžně dosahují deseti, v některých případech i více než dvaceti let. Na rozdíl od jiných skupin drobných savců se rozmnožují velmi pomalu – většina druhů rodí jen jedno mládě jednou až dvakrát za rok. Samice kojí mládě po dobu zhruba tří měsíců a i pak zůstává malý kaloň delší dobu s matkou v poměrně úzkém svazku.

Naprostou senzací v zoologickém světě byl objev kojících samců u indonéského kaloně dajáckého (Dyacopterus spadiceus). Přesto, že kojení nebylo dosud přímo v přírodě pozorováno, nasvědčují mu nálezy samců, kteří měli zvětšené prsní žlázy plné mléka, navíc u nich bylo pozorováno typické „opotřebení“ prsních bradavek v důsledku kojení, které je jinak typické pouze u kojících samic. Tento druh kaloně je tedy jediným známým druhem savců, u kterého mláďata zřejmě kojí i samci!


Kaloni XXL a netopýrek do kapsy

Největší druhy kaloňů – kaloň malajský (Pteropus vampyrus) a kaloň indický (Pteropus giganteus) jsou skutečnými obry mezi letouny. Mají rozpětí křídel téměř dva metry a váží více než 1,5 kilogramu. Pro zajímavost lze uvést, že mezi letouny nalezneme i naopak vůbec nejmenšího savce, kterým je netopýrek thajský (Craseonycteris thonglongyai). Ten váží pouhé dva gramy – tedy zhruba tisíckrát méně, než výše uvedení rekordmani. Netopýrek thajský ovšem nepatří mezi kaloně, v rámci řádu letounů je jediným zástupcem samostatné čeledi.


Kde žijí létající lišky

Kaloni jsou živočichové vesměs tropičtí, vyskytují se však pouze v tropech Starého světa (Afrika, Asie, Austrálie a Oceánie). Kromě pevniny osídlili i mnohé ostrovy v Indickém a Tichém oceánu, kde díky dlouhodobé izolovanosti vznikly samostatné druhy. Právě tyto ostrovní druhy kaloňů patří v současné době mezi nejohroženější savce. Vzhledem k omezené velikosti ostrovních populací – některé druhy obývají třeba jen jediný ostrov či nevelké souostroví – došlo k jejich silnému úbytku zejména kvůli intenzivnímu lovu pro chutné maso. Několik druhů bylo již člověkem nenávratně vyhubeno.


Rostliny kaloňům na míru

Potravní specializace kaloňů by nemohla vzniknout bez koevoluce, čili souběžného vývoje těchto letounů s rostlinami, které jim slouží za potravu. Celkem jsou dnes v tropech celého světa známy stovky druhů chiropterofilních rostlin, tj. rostlin, jež jsou částečně či výlučně přizpůsobeny k opylování či rozšiřování plodů letouny. Ze zhruba dvou set druhů kaloňů je kolem dvaceti výlučně nektarožravých, ostatní druhy se specializovaly na nejrůznější plody. Aby se rostliny kaloňům přizpůsobily, vyvinuly celou řadu adaptací. Květy chiropterofilních rostlin jsou poměrně velké, s kartáčovitě nahloučenými tyčinkami s velkým množstvím pylu, často bílé, vonící, otvírající se jen v noci a mnohdy jsou vysunuty do otevřeného prostoru, aby k nim měli poletující kaloni dobrý přístup. Ti pak bez problémů rostliny naleznou pomocí výborného čichu a zraku, usednou na květ či do jeho blízkosti a zanořují jazyk a často i přední část hlavy do květů, podobně jako to dělají třeba kolibříci a strdimilové, tedy nektarožraví ptáci. Pyl, který ulpí na jejich srsti, přenesou kaloni do dalších květů a zajistí tak jejich opylení.


Evropští kaloni a svatojánský chléb

Jak již bylo řečeno, jsou kaloni zvířata vesměs tropická. S jedním druhem se však můžete setkat i v Evropě. Jde o populaci kaloně egyptského (Rousettus aegyptiacus) obývající ostrov Kypr. Evropští kaloni představují vůbec nejsevernější výskyt v rámci celé čeledi a již tato samotná skutečnost vzbuzuje otázky. Kaloni, na rozdíl od netopýrů obývajících oblasti mimo tropy, totiž nejsou schopni zimního spánku. Jak tedy přečkají zimní období s nedostatkem potravy? Jedno z možných vysvětlení poskytují výsledky bádání českých výzkumníků z Přírodovědeckých fakult Karlovy a Masarykovy university, kteří se kaloni na Kypru a celém Předním východě zabývají. Podle jejich zjištění se zdá, že velmi významnou složkou zimní potravy kyperských kaloňů je svatojánský chléb neboli karob (plody stromu Ceratonia siliqua). Ten se dnes pěstuje po celém Středomoří, ale jeho původní domovinou je oblast Blízkého Východu, kde kaloni žijí. Velké lusky karobu vyrůstají především na kmeni stromu a bázi silnějších větví, kromě semen obsahují značné množství tuhé aromatické dužiny bohaté na cukry a dozrávají zejména koncem podzimu a v zimě. Tato kombinace vlastností jej předurčuje k šíření zprostředkovanému kaloni. Ti byli skutečně v zimním období opakovaně přistiženi, jak si nesou lusky do svých úkrytů, kde je požírají.

Především díky pěstování citrusových plodin a banánů mají dnes kaloni především v jižní části východního Středomoří zimní potravní krizi do značné míry ulehčenu, nicméně v dobách před příchodem člověka a zavedením těchto plodin do zemědělských kultur musela být přítomnost karobu do značné míry limitujícím faktorem pro přežití zdejších kaloních populací.

  • Zdroj textu:

    Příroda 9/2010

  • Zdroj fotografií: Jan Ševčík, Magdaléna Kubešová, Radek K. Lučan

Reklama

Další články v sekci

Reklama

Reklama

Aktuální články

Velryby se potápějí za potravou a z hlubin stoupají zpět, pouze když se potřebují nadechnout. U hladiny pak vypouštějí výměšky bohaté na železo a dusík, jež slouží fytoplanktonu k růstu. 

Zajímavosti

Zmrzlý skřivan ze severovýchodní Sibiře

Věda

Šílený Mike s raketou na parní pohon

Vesmír

 Rozbíjení zvonů v rámci jejich rekvizice, Čechy 1915

 

Válka

Dvojbarevné oko

Sibiřský husky se pyšní zářivýma modrýma nebo hnědýma očima, přičemž se občas stává, že každé oko má jinou barvu. Dokonce dochází i ke křížení přímo v jednom oku, kdy je část modrá a zbytek hnědý. Psi jsou částečně barvoslepí a vidí některé odstíny žluté a modré. Ostatní barvy se jim jeví jako odstíny šedi.  

Zajímavosti

Brusinky s citrusy fungují jako účinná dezinfekce

Věda

Nové časopisy Extra Publishing

RSSInzerceO serveru (Redakce)Partnerské weby
© Extra Publishing, s. r. o. 2007–2011. ISSN 1804-9907