Letecké operace v bitvě u Kurska: Třetí rok války na východní frontě v podání Luftwaffe
V létě 1943 došlo na východní frontě k vůbec největšímu leteckému střetnutí toho roku. Během bitvy u Kursku ze začátku ještě tahala za delší konec provazu Luftwaffe, jejímž úkolem bylo zajistit ochranu pozemních sil a útočit proti jednotkám Rudé armády.
Brzy ráno 22. června 1941 německé letectvo zcela nečekaně udeřilo na desítky sovětských letišť po celé délce společné hranice a fronta se od toho dne táhla od dálného severu za polárním kruhem až po vody Černého moře na jihu. Letecké operace nad ní dosáhly nikde jinde nevídaných rozměrů. Luftwaffe ze začátku jasně dominovala. Střední bombardéry Ju 88 a He 111 ničily vybrané cíle jak přímo na frontě, tak v hlubokém týlu. Jako mimořádně účinné se opět ukázaly střemhlavé Ju 87, které svými chirurgicky přesnými útoky Wehrmachtu klestily cestu vřed.
To vše umožnili ale hlavně stíhači, kteří od prvních dnů dokázali vybojovat vzdušnou převahu. Messerschmitty Bf 109 svými výkony překonávaly většinu strojů nepřítele a jejich piloti používali mnohem účinnější taktiku. Intenzivní boje pokračovaly i celý rok 1942.
Na východní frontě se také létalo o dost jinak než na západě. Obě strany se hodně věnovaly podpoře vlastních pozemních jednotek a jejich stroje se pohybovaly mnohem níže než na jiných frontách. Stroje se ocitaly v dosahu ručních zbraní a střelba ze země měla na svědomí velké množství letounů obou stran. Jednotky operovaly z provizorních polních letišť v blízkosti fronty a velmi často se musely stěhovat.
Třetí rok války na východě
Na jaře 1943 se Němci vzpamatovávali z drtivé porážky u Stalingradu a velení se rozhodlo nepříznivou situaci zvrátit rozsáhlou ofenzivou ve středním úseku fronty, v oblasti kurského výběžku. Tam chtěli Sověty obklíčit a rozdrtit. Náčelník generálního štábu Luftwaffe Hans Jeschonnek k tomu uvedl: „Role blízké letecké podpory měla být značně posílena. Vzhledem ke slabé podpoře postupujících jednotek měla Luftwaffe převzít i úlohu dalekonosného dělostřelectva. Veškeré nezbytné zásoby pro rychle postupující tanky v čele útoku měly být dopravovány především letecky.“
Na začátku července Luftwaffe v oblasti soustředila značné množství leteckých jednotek. Plánovanou ofenzivu vojsk polního maršála Ericha von Mansteina ze skupiny armád Jih mělo podporovat přibližně 1 100 strojů Luftwaffe. Ze severu, odkud vedla ofenzivu skupina armád Střed, pak mělo útočit zhruba 730 letounů. Němci také rozšířili síť letišť v Orelské oblasti ze tří na 15 a zajistili největší možné zásoby munice, pum a leteckého benzinu.
Velkou roli měly hrát letecké jednotky určené k útokům na pozemní cíle. Na letištích v okolí Charkova sídlila eskadra StG 2 (Sturzkampfgeschwader 2, eskadra střemhlavých bombardérů), u níž působil i nejslavnější bitevní pilot vůbec – legendární Hans-Ulrich Rudel. Rovněž z Charkova operovala StG 77, eskadra StG 1 zase vzlétala ze základen poblíž Orla. Každá z těchto eskader disponovala přibližně 90 letouny.
Samostatně pak v oblasti ještě operovala skupina III./StG 3. Jednalo se o velké soustředění jednotek s mnoha zkušenými osádkami a velení Luftwaffe od nich čekalo mnohé. Všechny užívaly Junkersy Ju 87 D. Některé už nesly místo dvou kulometů v křídlech dva kanony ráže 20 mm, účinné i proti lehce pancéřovaným vozidlům.
První letecký úder
Brzy ráno 5. července zahájila německá vojska útok s úmyslem odříznout celý kurský oblouk a zničit sovětské síly v této oblasti. K akci se shromáždila většina tankových sil jak Rudé armády, tak Wehrmachtu a Němci počítali s tím, že jim s nepřátelskou převahou v obrněné technice pomůže bitevní letectvo. Stroje eskadry StG 1 vzlétly už před pátou hodinou ranní a podnikly klasický střemhlavý nálet na sovětské dělostřelecké baterie ukryté v lesích. S odporem protivníkových stíhačů se přitom prakticky nesetkaly.
Luftwaffe tehdy už pomalu opouštěla střemhlavé bombardování kvůli tomu, že pozemní jednotky se stále častěji domáhaly přímé letecké podpory. Robustní stuky se pro tyto akce ukázaly jako nejvhodnější. Jejich útoky na nepřítele nyní vypadaly jinak. Piloti na cíl nalétali šikmo z výšky 1 500 až 700 m a pod úhlem 20 až 50 °. Shoz pum proběhl ve výšce 600, minimálně však 300 m.
Uskutečňovaly se i hloubkové údery se shozem pod touto hranicí, pumy ale musely mít zpožďovače výbuchu, aby střepiny nezasáhly vlastní letoun. Bomby se odhazovaly jednotlivě nebo po dvou, aby byly nepřátelské pozemní jednotky pod útokem co nejdelší dobu. Poté, co se stuky zbavily pum, slétly ještě níže k zemi a cíl ostřelovaly z palubních zbraní.
Hlavní nebezpečí zde představovala palba ze země. Jeden z bitevních pilotů se o tom vyjádřil: „V Rusku po nás pálil ze země každý pěšák úplně ze všeho. Kdyby stihli servat koním podkovy z kopyt, snad by je po nás i házeli.“ Stuky proto začaly dostávat lepší ochranu. Přímo ve výrobních závodech se montovaly čelní štítky kabiny s 50mm neprůstřelným sklem, na boky pilotní kabiny přibyly pancéřové pláty a další se instalovaly na spodní motorového prostoru.
Messerschmitty proti Il-2
Hned ráno 5. července také propukla velká bitva stíhačů. Německé radiolokátory zachytily masu nepřátelských strojů, která chtěla napadnout jejich letiště. Jednalo se o Il-2, jejichž osádky měly v plánu zničit co nejvíc sil protivníka ještě na zemi. Nachytat Němce nepřipravené se jim ale nepodařilo. Na letištích se rozeřvaly sirény, mechanici urychleně nahazovali motory a stíhači šli co nejrychleji na start.
Na východní frontě většinou operovaly poměrně malé formace letounů, proto piloty usazené v kabinách Bf 109 šokovalo, jaká masa bitevních Il-2 se stíhacím doprovodem se na ně řítí. Přesto nezaváhali a vrhli se do útoku. Jednalo se možná o vůbec největší jednotlivý letecký souboj na východě. Ztráty Stalinových letců v této akci nejsou dosud přesně známy, starší sovětské zdroje však uvádějí jen 35 odepsaných strojů. Zničit letouny Luftwaffe ještě na zemi se tedy nepodařilo.
Německé velení vsadilo hlavně na útok tanků podporovaný bitevními letouny, které jim měly pomáhat prorážet obranná postavení nepřítele. Útoky stuk se opět ukázaly jako velmi účinné. Sovětské pěší útvary i přes kvalitní výcvik a bojové zkušenosti nemohly dlouhodobému bombardování a ostřelování palubními zbraněmi odolat. Na to později vzpomínal i maršál Albert Kesselring: „Bitevní piloti podle pravidla, které se později stalo zákonem, proráželi cestu pro pozemní vojska, především pro tanková uskupení. S vysokou účinností ničili síly nepřítele přesouvané do prostoru bojiště. Také boj proti stále početnějším a i v nejtěžším terénu pohyblivým tankům T-34 vyžadoval největší obětavost bitevních pilotů při letu v přízemní výšce nad lesy, stromy a osadami.“
V prvních dnech německé bitevní letouny neutrpěly velké ztráty. Většinou operovaly ve velkých formacích nejméně celé skupiny – Gruppe, čítající přibližně po 30 strojích. Doprovod pak zajišťovaly vlastní stíhačky a těm se zatím dařilo je chránit.
15 sestřelů za jeden den
Nad severním úsekem kurského oblouku operovala také stíhací eskadra JG 51, vyzbrojená vynikajícími Focke-Wulfy Fw 190. Jednoznačnou převahu tohoto typu názorně předvedl například příslušník 9. letky Hubert Strassl. Ten byl první den bitvy ve vzduchu od úsvitu až do pozdního večera a získal 15 sestřelů. Příští den pak deset. Už 8. července ale musel po utrpěných zásazích do křídla svůj stroj opustit na padáku. Ten se mu ale otevřel jen částečně a Strassl zahynul při nárazu na zem.
Německá ofenziva trvala jen do 10. července. Piloti stuk se snažili, co to jen šlo, aby útoku napomohli. Uskutečnili tisíce vzletů a svrhli stovky tun pum. Sovětská obrana se však ukázala jako mimořádně odolná. Friedrich Lang, velitel III/StG 1, na tyto boje později vzpomínal: „Do akcí jsme většinou nosili jednu pumu o váze 500 kg pod trupem a čtyři o váze 50 kg pod křídlem, všechny s trhavým účinkem. Mohly být také podle vlastností cíle vybavené na zpoždění či nikoliv. Roje, později celé Staffel, s úkolem ničit postavení protiletadlových děl nepřítele dostávaly tříštivé pumy. Naše Gruppe stále znovu napadala soustředění vojsk, a především dělostřelectva na nejdůležitějších bodech ohybu fronty. Útočili jsme nejen na postupující, ale i na dobře zamaskované tanky ve výchozích postaveních v členitém terénu.“
Další desítky vítězství
Vybojovat vzdušnou převahu nad bojištěm měli za úkol stíhači od eskader JG 51, 52 a 54. Jejich příslušníci zajišťovali doprovod bitevníků a další podnikali volný lov na sovětské letouny – tento styl boje preferovali nejvíce. Při volném stíhání mohli piloti fockewulfů a messerschmittů operovat dle vlastního uvážení a využívali všechny taktické výhody. Létali co nejvýše a útočili vždy ze strany slunce a s převahou výšky. Nepříteli tak způsobovali velké ztráty a současně minimalizovali riziko vlastního sestřelení.
První den bojů opravdu zazářil velitel I./JG 52 kapitán Johannes Wiesse, který poslal k zemi 12 sovětských letadel (ve všech případech šlo o bitevní Il-2). Hned za ním se umístil příslušník stejné eskadry Walter Krupinski s 11 vítězstvími. Ještě ten samý den ale utrpěl zranění, které ho na nějakou dobu vyřadilo z boje.
Už po pár dnech bitvy se museli stíhači stále více zaměřovat na doprovody vlastních bombardérů a bitevníků. Německá převaha ve vzduchu se pomalu rozplývala a ztráty bitevních jednotek nasazených do útoku proto narůstaly. Největší úmrtnost měly mladé a nezkušené osádky, občas ale životem platili i ti nejzkušenější. Dne 7. července zahynul držitel Rytířského kříže kapitán Kurt-Albert Pape ze StG 1 a o den později padl kapitán Bernhard Wutka od StG 2. Ze souboje se sovětskými stíhači se nevrátil ani další držitel Rytířského kříže nadporučík Karl Fitzner od StG 77.
