Levhart: Neviditelný lovec a skvrnitý přízrak z Masai Mara

Snad každý fotograf přírody má „svá“ témata, ke kterým se rád vrací, a která pro něj představují vrchol snažení. Takový pomyslný žebříček mám samozřejmě i já a na jeho předních místech figuruje keňská rezervace Masai Mara a jeden z jejích nejlépe utajených obyvatel – levhart skvrnitý (Panthera pardus).

Přízrak savany a zlých snů

Levharti mě přitahovali už během prvních cest do Masai Mara, ale počátky mého snažení o vystopování této šelmy byly provázeny neuvěřitelnou smůlou. V žádném případě však nebyl problém v tom, že by levharti byli v této rezervaci nějakou vzácností. Podle dostupných údajů se zde na 1 520 km² pohybuje zhruba stovka těchto zvířat, což rozhodně není málo. Když vezmete v úvahu, že levharti se zpravidla vyhýbají otevřenému prostoru a dávají přednost zalesněným místům, dalo by se dokonce s nadsázkou říct, že nějaký ten levhart se v Masai Mara musí ukrývat prakticky za každým keřem. Tato kočkovitá šelma je však opravdovým mistrem kamufláže a když se rozhodne skrýt, tak prakticky zmizí. Z mého pohledu však levharti nechtějí být spatřeni až příliš často a ve hře na schovávanou jsou až nepříjemně zdatní.

Můžu být naprosto konkrétní – první tři roky, kdy jsem se levharty v Masai Mara pokoušel vypátrat a pořádně zdokumentovat, nestály mé výsledky za nic. Ne, že bych je vůbec neviděl, ale zpravidla byli ukryti ve vysoké trávě nebo za větvemi stromů, zkrátka v pozicích, které měly k pořízení nějakého smysluplného snímku opravdu daleko. V této době se pro mě „lov na levharta“ stal téměř posedlostí a chui (tak zní svahilský výraz pro toto zvíře) v mých očích získal podobu nepolapitelného přízraku, který mě občas trápil i ve snech.

Chybějící střípek mozaiky

Zlom se dostavil minulé léto, kdy jsem v Masai Mara strávil celé dva měsíce při práci na projektu LAGA 09. Na tomto fotografickém a filmový projektu se podílím s kamarádem, slovenským kameramanem Vladimírem Bízikem. Naším hlavním cílem bylo natočit dokumentární film, který by měl završit mou sedmiletou práci v této oblasti. Sbírali jsme materiál pro knihu a film, jež jsou postaveny na jednotlivých příbězích zvířat. Jejich osudy se odehrávají na pozadí jednoho z největších přírodních divadel naší planety – velké migrace pakoňů. A právě levharti byli důležitým článkem, který v mozaice zvířecích příběhů rozhodně nemohl chybět.

První levhart a zase prázdno

Levharti mají pevně daná teritoria a na rozdíl od mnoha jiných zvířat (včetně lvů a dokonce i gepardů) se za zvěří nepřemísťují. Rozhodli jsme se tedy nejprve zmapovat místa, kde jsem je už v minulosti spatřil. K takovým lokalitám patří v Masai Mara zejména okolí řeky Talek, jejíž menadrující břehy porostlé mohutnými fíkovníky nabízejí ostražitým šelmám ideální prostředí. Ještě než jsme se však dostali k tomu, abychom řeku Talek blíž prozkoumali, usmálo se na nás štěstí jinde.

Hned v prvních dnech našeho pobytu jsme v jiné části rezervace, známé jako Keekrock, narazili na překrásného levhartího samce. Levhart, kterému jsem později (podle nedalekého kopce) dal jméno Kisinger, byl právě na stromě a spal. Na větvi vedle něj visela napůl sežraná zebra, a tak nebylo divu, že při našem příjezdu pouze pootevřel oči a dál nehnutě odpočíval. Trvalo dobré tři hodiny, než se levhart konečně protáhl a měl se k nějaké aktivitě.

Tpělivost se nám ale vyplatila. Fotky, které se mi pak podařilo pořídit, byly rozhodně to nejlepší, co jsem do až té doby s levharty nafotil. Brzký úspěch mi pořádně zvednul sebevědomí, ale levharti mi brzy dali najevo, že takhle jednoduché to opravdu nebude. V následujících týdnech se po nich slehla zem a záběry Kisingera zůstaly po dlouho dobu těmi jedinými.

Hon na lvy a pavián jako kořist

Až po několika týdnech marného čekání se nám podařilo prolomit smůlu. Jednoho rána jsme vyrazili směrem k Taleku, kde jsme předchozího dne pozorovali pářící se lvy. Jelikož jejich milostné hry trvají obvykle tři až čtyři dny, doufal jsem, že se nám lvy podaří znovu najít a v ranním světle pořídit nějaké zajímavé záběry. Křižovali jsme zarostlé břehy řeky, ale po páru ani stopa. V tom jsem na jednom ze starých fíkovníků zaznamenal nějaký pohyb. Nejprve jsem si myslel, že jde pouze o paviány, ale raději jsme se vydali místo zkontrolovat. Ve chvíli, kdy jsme se k mohutnému fíkovníku blížili, mě napadlo, že jestli u Taleku existuje ideální místo pro focení levhartů, je to právě tento strom. Fíkovník vyrůstal z písečné pláže v korytě řeky hluboko pod námi a některé jeho větve tak byly přímo v úrovni našich očí. Navíc nám terén dovoloval přiblížit se k nim na pouhých několik metrů.

Po dlouholetém snažení konečně přišlo obrovské štěstí a zbožné přání se vyplnilo – na stromě opravdu byl levhart. Šlo o krásnou samici, která sice seděla trochu výš, než bych si představoval, ale věřil jsem, že když budu trpělivý, určitě sestoupí níž. Ze stavu blízkého blaženosti mě vytrhl nový pohyb, tentokrát v úrovni očí – v místech, kde se mohutné větve fikovníku rozdělovaly. Nemohl jsem tomu uvěřit! Z rozsochy stromu mě pozorovalo téměř odrostlé mládě! Mluvit o tom, jaké pocity a zároveň horečnou aktivitu u mě tato jedinečná situace vyvolala, je asi zbytečné. Sledovali jsme každý pohyb obou zvířat. Po chvíli se samice zvedla a já čekal její sestup směrem k mláděti. K mému překvapení ale zvolila opačný směr a začala šplhat do koruny stromu. Teprve pak jsem si všiml proč. V husté koruně visel ve větvích ulovený pavián!

Tam a zase zpátky

Úlovek pocházel pravděpodobně z noci – z doby, kdy mají levharti největší šanci paviány ulovit. Tyto primáty sice loví poměrně často, ale pavián pro ně rozhodně není snadná kořist. Vždyť dospělý samec paviána může vážit až 45 kilogramů, což je víc, než činí hmotnost levhartí samice. Také obrovské paviání špičáky budí zasloužený respekt a mohou levharta dokonce usmrtit. (více viz Nekrmte paviány! Velmi nebezpečná zvířata!) Přes den proto nemusí být žádnou vzácností vidět paviány, kteří dokáží levharta úspěšně odehnat. V noci se ale poměr sil zásadně mění …

Nafotit levhartici s uloveným paviánem byla tedy opravdová výzva, ale v duchu jsem samici ukrytou za hradbou listí musel přemlouvat, aby svou kořist konečně přesunula na nižší větve. Za nějakou dobu začala skutečně sestupovat, a to právě na větev, která byla přímo přede mnou. Měl jsem tak krátkou příležitost udělat několik snímků levharta s paviánem v tlamě. Po několika krocích si však samice vše rozmyslela a zkusila se i s kořistí dostat opět výš. Při přeskakování z větve na větev jí pak pavián bohužel vypadl z tlamy a jeho tělo dopadlo do hlubokého, vyschlého koryta řeky. Vzápětí matka i s mládětem seskočila ze stromu, popadla na zemi ležícího paviána a zmizela s ním v hustém porostu na druhé straně řeky …

Během naší expedice jsem měl možnost tuto dvojici pozorovat ještě několikrát. Žádné setkání už ale nebylo tak zajímavé, jako to první. Naštěstí jsme zanedlouho po této příhodě pouze pár kilometrů po proudu řeky objevili další levhartici, která měla dvě koťata, jimž nebyly více než tři měsíce. Několikrát se nám stalo, že se nám mláďata přišla „ukázat“ doslova na pár metrů. Tohle byly jednoznačně ty nejhezčí okamžiky, které jsem dosud s levharty prožil. Letos se do Afriky vracím znovu a doufám, že se mi levharty opět podaří najít. Setkání s Kisingerem nebo levhartí samicí od řeky Talek by znovu bylo jedním z nejhezčích dárků, kterými mne Afriak může obdarovat.