Londýnské mýty: Šest příběhů, které se sice nestaly, ale přesto jim věříme
Výčet londýnských památek se zdá takřka nekonečný. A zhruba podobně dlouhý je seznam mýtů, nepravd a povídaček, které britskou metropoli opřádají. Nesprávná jsou přitom často i tvrzení, o nichž by nás ani nenapadlo pochybovat.
Hodinová legenda
Londýn se může pochlubit spoustou památek, k nimž se vážou notoricky známé příběhy. Jak už tomu ovšem bývá, nezřídka na nich není mnoho pravdy, přičemž mystifikace se nevyhýbají ani ikonám metropole včetně legendárního Big Benu: Zřejmě nejslavnější londýnská věž se totiž jmenuje úplně jinak.
V některých průvodcích se dočtete, že jde o Saint Stephen’s Tower. Stavba uvedeného jména sice existuje, ale nachází se mezi parlamentními budovami jinde. „Big Ben“ se ve skutečnosti až do roku 2012 nazýval pouze Clock Tower neboli „hodinová věž“ a teprve tehdy se dočkal oficiálního pojmenování Elizabeth Tower – na počest šedesáti let vlády královny Alžběty II.
Odkud se tedy spojení „Big Ben“ vzalo? Někteří tvrdí, že se nejedná o název věže, nýbrž zvonu, jenž se v ní nachází. Zvonů je tam sice hned pět, ale Big Ben mezi nimi nenajdeme – ten největší nese název Great Bell čili „velký zvon“. Každopádně se ví, že se přezdívka zvonu i věže datuje do 19. století. Zřejmě ji přitom inspiroval poslanec sir Benjamin Hall, který byl poněkud korpulentnější, a tak někoho napadlo spojení jeho osoby s objemným zvonem. „Všeobecný veřejný konsenzus má svůj vlastní druh autority, možná větší než oficiální diktát, vezmeme-li v potaz, že mluvíme o domově demokracie,“ píše Matt Brown v knize Vše, co víte o Londýně, je špatně. „A tak zmíněné věži říkejte Big Ben zcela beztrestně!“
Eros, nebo ozdoba?
Náměstí Piccadilly Circus vévodí socha okřídlené postavy s lukem, které se podle řeckého bůžka lásky říká Eros. Jiní tvrdí, že je to jeho protějšek Anteros, jenž pomáhal při neopětovaných citech. A další si myslí, že se jedná o křesťanského anděla. Odpověď v tomto případě překvapí: Skulptura totiž nejspíš neznázorňuje žádnou konkrétní bytost.
Sochař Alfred Gilbert v roce 1893 zkrátka vytvořil okřídlenou postavu tak, aby se hodila na pomník hraběte Shaftesburyho, kterým konstrukce s fontánou ve skutečnosti je. O deset let později vysvětloval tvůrce v tisku, že chtěl takto oslavit laskavost a štědrost zmíněného šlechtice. Vymezoval se tím vůči kritikům, kteří nahou sochu považovali za neslušnou a nevhodnou k uctění památky zesnulého aristokrata. Skulptura tedy oficiálně žádné jméno nemá.
Impérium nepadlo
Havrani se prý v londýnském Toweru vyskytují už po celá staletí. Jedna z teorií tvrdí, že je lákala těla popravených, zatímco podle jiné jde o „uprchlíky“ z hradního zvěřince, který tam fungoval mezi 13. a 19. stoletím. Někdy v uvedené době se také mohla zrodit pověst, že pokud by hrad opustili, království padne.
Ve skutečnosti bylo v Toweru za dobu jeho existence popraveno „pouhých“ jednadvacet lidí a nejstarší spolehlivá zmínka o výskytu havranů v jeho zdech pochází až z roku 1896: Jedná se o článek, který neuvádí žádné zdroje a tvrdí, že opeřenci v Toweru přebývají už sto let. Samotná pověst, že bez nich zemi hrozí zkáza, je poprvé doložena dokonce až k roku 1944 a nejspíš vznikla za druhé světové války, aby povzbudila britskou veřejnost. Tenkrát přitom na hradě paradoxně žil pouze jediný havran, načež dokonce nastalo čtvrtletí, kdy pevnost zela prázdnotou – a jak víme, impérium nepadlo.
Bestie v cylindru
Přízrak, který roku 1888 řádil v ulicích čtvrti Whitechapel, není na rozdíl od mnoha jiných pověstí smyšlený. Na skutečnou identitu Jacka Rozparovače se nikdy nepřišlo, nicméně po něm zůstalo pět mrtvých a znetvořených prostitutek. Klasická představa zahrnuje vraždící monstrum oděné v černém, nejspíš v plášti a cylindru, s lékařskou brašnou v jedné ruce a se zakrváceným nožem v druhé, jak se potuluje londýnskými ulicemi zahalenými hustou mlhou.
Jenže čtvrť Whitechapel byla tehdy plná chudších dělníků, a kdokoliv by tudy kráčel v popsaném oděvu, ten by okamžitě vzbudil pozornost. Podobné romantické vize navíc neodpovídají ani výrokům svědků. Policie tenkrát vyslechla desítky lidí, kteří prý proslulého vraha zahlédli. Mnozí se samozřejmě mohli mýlit, nicméně jistý Joseph Lawende viděl jednu z obětí jen deset minut před vraždou a jejího společníka líčil jako „muže v odraných šatech, s malým knírkem, červeným šátkem kolem krku a čepicí se štítkem“. Jiné popisy se velice lišily, ale ani jeden nezahrnoval cylindr či plášť. Třikrát ovšem ve výpovědi zazněla zmínka o lovecké pokrývce hlavy…
Kudy do Bradavic?
Nástupiště devět a tři čtvrtě najdeme na vlakovém nádraží King’s Cross mezi peronem devět a deset – ale pouze na stránkách knihy o Harrym Potterovi. Jeho reálný model se nicméně nachází stranou, u cihlové zdi, kde si po vystání fronty může každý pod ikonickým nápisem vyzkoušet, jak by se mu stěnou procházelo na vlak do Bradavic. Přestože na nástupiště vyrážejí davy lidí, jeho podoba neodpovídá té, kterou známe z knížek: J. K. Rowlingová připustila, že když scénu psala, nebyla zrovna v Londýně. O King’s Cross tak sice mluvila, ale na mysli měla nádraží Euston. Ani tam bychom ovšem na onu charakteristickou cihlovou přepážku mezi platformami nenarazili.
Na King’s Cross by se však měla pod devátým či desátým nástupištěm nacházet hrobka dávné britské královny Boudiccy, která při obraně své země před Římany vyplenila Londýn a jejíž slavná socha v kočáře s koňmi je k vidění u Parlamentu. Pověst spojující hrob s perony sice pochází až z 19. století, nicméně staví na dochovaných starších zprávách.
Maso do koláčů
Pokud se s průvodcem vydáte po stopách londýnských strašidel, dostanete se i do úzké uličky Hen and Chickens Court, kde údajně žil Sweeney Todd neboli ďábelský holič z Fleet Street: Zákazníkům podřezával hrdla a jeho spolupachatelka paní Lovettová pak z mrtvol připravovala své proslulé masové koláče.
Vyprávění, které se stalo základem nejen stejnojmenného muzikálu či filmu Tima Burtona s Johnnym Deppem, je ovšem naprosto smyšlené. V londýnských záznamech z přelomu 18. a 19. století, kdy se měl krvavý příběh odehrát, se o takových událostech nic nepíše. Sweeneyho Todda si zřejmě vymysleli autoři šestákového románu Šňůra perel z roku 1847 a nejspíš se inspirovali různými místními povídačkami o nezvěstných lidech.
