Lososi v klecích: Obří rybí farmy připomínají klecové velkochovy slepic

08.09.2019 - Vilém Koubek

Chov ryb na farmách se na první pohled jeví jako ekologičtější alternativa k mořskému rybolovu – opak je však pravdou. Pěstírny bývají nacpané k prasknutí, šíří se v nich paraziti a jejich přičiněním hynou celé ekosystémy

<p>Chemikálie, antibiotika, výkaly a mrtvoly ryb – to vše znečišťuje okolí pobřežních farem.</p>

Chemikálie, antibiotika, výkaly a mrtvoly ryb – to vše znečišťuje okolí pobřežních farem.


Reklama

Záběry zubožených, na sebe namačkaných kuřat žijících v příšerných podmínkách či nosnic uvězněných v miniaturních klecích vzaly svět v posledních letech doslova útokem. Nejenže se tak zvýšilo povědomí o utrpení opeřenců, ale objevila se i snaha problém řešit. 

Drůbeží průmysl však na vykořisťování zvířat nevyrostl jako jediný. Podobná odhalení by prospěla i masovém chovu ryb, které patří k „nejvyužívanějším“ živočichům na planetě. Podle organizace Compassion in World Farming se jich pro přípravu pokrmů ročně zabijí až tři triliony. Zákony sice omezují lov na otevřeném moři, ale do pěstování na farmách příliš nezasahují. Počet těchto zařízení tak rapidně roste: V roce 1970 z nich pocházelo pouhých 5 % masa na našich talířích, zatímco dnes pokrývají téměř polovinu poptávky.  

Život za sítí

Pěstírny přitom paradoxně takřka neřeší problém nadměrného lovu na otevřených mořích, jejichž vody se pomalu vyprazdňují. Řada živočišných druhů na farmách je totiž masožravá a chovatelé je krmí převážně mořským úlovkem. Odhaduje se, že až 450 miliard ryb uvízne v sítích na volném oceánu a následně poslouží k výrobě oleje a k nasycení hladových farem. Jenže vypěstování 1 tuny lososů vyžaduje 2,5 tuny krmných druhů, obvykle ančoviček.

Losos se přitom řadí k nejoblíbenějším pochutinám světa a například v Británii absolutně nemá konkurenci: Obyvatelé ostrovní země zkonzumují každý den až milion jídel zahrnujících jeho maso, které pochází zhruba ze dvou stovek farem u skotských břehů.  

Líhně parazitů

Problémy rybích farem nekončí u faktu, že využívají ke krmení úlovky z otevřeného moře. Například produkční cyklus jednoho lososa trvá až tři roky, jež ryba stráví namačkaná spolu s tisíci dalšími v masivním koši, umístěném v relativní mělčině nedaleko pobřeží. Sítě, z nichž bariéry farem vznikají, sice udrží ryby na místě, ale nedokážou odfiltrovat vodní parazity. 

Lososy tudíž napadají drobní členovci příchytkovití – jimž se anglicky přezdívá „sea lice“ neboli „mořské vši“ – a z farem se stávají jejich hnízda. Usazují se na tělech ryb, postupně je ožírají, a spolu s dalšími nemocemi tak na farmách ročně zahubí okolo 9,5 milionu lososů. Problémy však způsobují i mimo klece (viz Sežráni zaživa). 

Raději se nepřibližovat

Líhně vší, v něž se farmy mění, ohrožují podle některých odborníků i divoce žijící lososy, jejichž úbytek se obvykle přisuzuje globálnímu oteplování. V době kladení vajec se totiž ryby vydávají z moře proti proudu řek, do míst vlastního zrození, a po cestě míjejí zamořené farmy. Bohužel se tak samy zřejmě neubrání nákaze, jak podotkl biolog Paul Hopper, a posléze mnoho z nich umírá. 

„Mořské vši se nejprve nachytají na žábra, odkud se rozšíří na zadní část hlavy a záda ryby,“ popisuje Hopper, podle nějž sice tito paraziti sužují populace vodních živočichů odjakživa, ale v přírodě k tomu nikdy nedocházelo v takové míře. „Během výzkumu jsem narazil na rybu, jejíž tělo pokrývalo 747 mořských vší. Něco takového jsem na jedinci žijícím volně v moři ještě neviděl.“ 

Spojitost s farmami vyvozuje badatel z faktu, že většina mrtvých ryb byla nalezena nedaleko několika pěstíren ve skotské lokalitě Loch Roag. A neradostný život lososů v dané oblasti popisuje také filmař Corin Smith, jehož záběry ukazují i pošlá či zmrzačená zvířata. „Při natáčení na farmě jsem viděl rozsáhlou nákazu mořskými vešmi – doslova ryby požíraly zaživa,“ vzpomíná.  

Na dně ekosystému

Rybářským společnostem se samozřejmě nelíbí, že jejich budoucí zboží znehodnocují paraziti, a tak se pokoušejí ryby chránit: Přímo do žrádla jim přimíchávají antibiotika a zároveň do vody vypouštějí chemikálie, které mají chované živočichy udržet v bezpečí. Zmíněná opatření přitom problém pobřežního farmaření spíš prohlubují. 

Podle nevládní organizace Oceana například chovatelé v Chile udržují své rybí populace „zdravé“ aplikací 950 gramů antibiotik na 1 tunu výsledně zpracovaného masa, což představuje šokující číslo: Jde pravděpodobně o největší množství v jakémkoliv potravinářském odvětví, včetně chovu skotu. Kupříkladu Norové používají ke kontrole rybích nemocí pouze 0,17 gramu antibiotik na 1 tunu masa

Kolem každé farmy se tak vznáší „mračno“ farmak, výkalů živých lososů a ostatků těch mrtvých. Biologická stopa jedné klece je natolik zásadní, že mění ekosystém v okolí, kde se pak víc daří parazitům, zatímco zbytek původní fauny a flóry umírá.

Hranice neexistují

„Na dně nedaleko farmy v oblasti Loch Shuma jsme objevili silnou vrstvu bakterií a uhynulých živočichů. V podstatě všechno v okolí bylo mrtvé,“ tvrdí britský potápěč David Ainsley. „I když koncentrace škodlivých chemikálií na mořském dně překročí povolenou mez, nic se neděje, nikdo není stíhán. Všichni se k problému otáčejí zády a rybářský průmysl si může dělat, co se mu zlíbí,“ dodává.

TIP: Nebezpečný trend: Většina řek na světě nese stopy antibiotik

Na mořské farmy v okolí britských břehů by měla dohlížet The Scottish Environment Protection Agency (SEPA), která ovšem již řadu let čelí kritice za laxnost: Přestože v současnosti ví o 56 pěstírnách, jež chovají ryby v podmínkách popsaných jako velmi špatné či rizikové, neudělila v posledních pěti letech žádnou sankci ani na farmy nevyvíjela tlak. Podobná situace nicméně nepanuje pouze v okolí Skotska, ale u všech pobřežních rybích farem světa. Utrpení ryb totiž – na rozdíl od psů či zvířat chovaných na kožešinu – nevyvolává u lidí dostatečně silné emoce, aby je úřady musely brát v potaz. 

V bezpečí na moři

Řešení problému je přitom na první pohled jasné: přísnější vládní kontrola farem, spojená s hlídáním kvality vody v jejich okolí. Aby však nastala zásadní změna a chov lososů neničil pobřeží, bylo by třeba přejít na jinou technologii nebo úplně upustit od současných lokalit. Na jedné straně se tak objevují návrhy na polozavřené či zcela uzavřené pěstírny, odkud by škodliviny neunikaly do okolí. A například norská vláda motivuje finančními dotacemi vědce, aby se o danou oblast výzkumu více zajímali. 

Další možnost představuje přesun farem na otevřené moře, kde silnější proudy rozmělní znečištění do širší oblasti. Zároveň by pěstírny daleko v oceánech nezamořovaly delty řek, kudy proplouvají volně žijící lososi.

Sežráni zaživa

Mořští paraziti příchytkovití se krmí slizem, pokožkou a krví ryb, na něž se přisávají. Oběť posléze ožírají zaživa, čímž nejen mění konzistenci jejího slizového obalu, ale zároveň zanechávají krvácející rány. Organismus ryb se sice brání, ale v důsledku slábne jejich imunitní systém, takže jsou náchylnější k různým onemocněním. Některé druhy příchytkovitých hubí sladká voda – takto se jich zbavují například lososi plující proti proudu řek. Likvidace jiných vyžaduje chemii. 

Reklama

Další články v sekci

Reklama

Reklama

Aktuální články

Divoké páření královny a trubce za letu

Věda

Autonomní uklízeč sněhu u osvětlení letištní dráhy

Věda

Snímek komety C/2019 Q4 Borisov, pořízený teleskopem Canada-France-Hawaii Telescope na Havaji

Vesmír
Zajímavosti

Mnoho exemplářů hry nezůstalo, a pokud ano, jde o pouhé fragmenty

Historie

Děti otročící na plantážích chodí oblečené jako jejich vrstevníci jinde na světě, žijí však v extrémní chudobě. Pod hranicí extrémní chudoby, tedy s méně než 44 korunami na den, žije v například Burkině Faso 43,7 % obyvatel.

Zajímavosti

Nové časopisy Extra Publishing

RSSInzerceO serveru (Redakce)Partnerské weby
© Extra Publishing, s. r. o. 2007–2011. ISSN 1804-9907