Lucemburský třetí princ: Proč se Jan Zhořelecký nestal českým králem?
Mladý, rozhodný a odvážný. Tak si dějiny pamatují Jana Českého, vévodu ve Zhořelci, nejmladšího z dědiců císaře Karla IV. V povědomí veřejnosti zůstává opomenut ve stínu starších bratrů, Václava a Zikmunda, a o to víc si zaslouží připomenutí. Za určitých okolností se mohl stát i českým králem, ale záhadná smrt mu určila osud třetího prince…
České dějiny poznaly mnoho pozoruhodných osobností, jejichž osudy postupně zmizely z paměti. Tak trochu se k nim řadí i Jan Zhořelecký, druhý syn Karla IV. a jeho čtvrté ženy Alžběty Pomořanské, mladší bratr králů Václava IV. a Zikmunda Lucemburského. O Janovi máme málo zpráv, ale i to, co se dochovalo, poskytuje působivý obraz výrazné osobnosti.
Otec Janovi odkázal ve své poslední vůli vlastní podíl rodových držav Lucemburků, konkrétně Zhořelec s okolím v Horní Lužici jako samostatné vévodství (odtud také jeho pozdější přízvisko Zhořelecký), k tomu titul markraběte braniborského (byl pánem Nové Marky) a poté i značnou část Dolní Lužice. Karel IV. se snažil myslet na všechno, a proto synovi v závěti vymezil také titulaturu: „My, Jan Český, z boží milosti markrabě braniborský a vévoda zhořelecký.“ Navíc měl Jan dostávat pravidelnou rentu z kutnohorských dolů. Mladý Lucemburk tedy získal velmi slušný vstupní kapitál.
Dědicem českého krále
O dětství prince Jana nemáme mnoho zpráv. Víme jen, že se narodil 22. června 1370 a nepochybně dostal prvotřídní výchovu i vzdělání, jak se na syna prvního muže říše slušelo. Jeho vychovatelem byl po jistou dobu lubušský biskup Jan II. Kytlice. Nějaký čas pak pravděpodobně vyrůstal po boku o dva roky staršího Zikmunda a jejich společným učitelem se stal Niccolo Beccari, italský humanista, básník a spisovatel. Nejstarší z Karlových synů, Janův nevlastní bratr Václav, byl o devět let starší a nelze vyloučit, že pro malého Jana představoval jakýsi vzor, zejména poté, co mu v osmi letech zemřel otec. Je možné, že vztah z dětství se odrazil v dospělosti. Jan totiž vždycky patřil k věrným stoupencům bratra Václava, jenž se naopak musel potýkat s ambicemi bratra Zikmunda i bratrance Jošta.
Titul vévody zhořeleckého získal Jan ve věku šesti let. O dvanáct roků později na něj Zikmund převedl svůj nástupnický nárok, což v praxi znamenalo, že se Jan stal dědicem krále Václava IV. Samozřejmě k tomu nedošlo z pouhé bratrské lásky, ale za významnou pomoc při získávání uherského trůnu. Janovo nástupnictví mnohým současníkům jistě zamotalo hlavy a způsobilo pár bezesných nocí, avšak pro osmnáctiletého Jana to na daném stavu nic nezměnilo. Vůči svému králi a bratrovi v jedné osobě zůstával loajální v nejlepším slova smyslu.
Rok 1388 však v Janově životě nabyl ještě jednoho významu. Tehdy se totiž oženil s Kateřinou, dcerou Albrechta I., krále švédského a vévody meklenburského. Vzhledem k tomu, že jeho panství se nacházelo rovněž na severu, byl tento sňatek významným politickým svazkem v daném regionu. Z manželství měl Jan dceru Alžbětu, jež se stala poslední ženou v lucemburské dynastii († 1451).
Země plná intrik
K získání královské koruny se Jan přiblížil v prosinci 1393. Tehdy hodoval Václav IV. společně s bavorským vévodou a hodně toho vypili, včetně jedu, který někdo (možná z popudu Zikmunda nebo Jošta) přimíchal do vína. Vévoda krátce poté zemřel v bolestech a na poslední cestu se chystal i král. Živě se diskutovalo o nástupnictví na český trůn, přičemž Jan měl krátce před Vánocemi korunu na dosah. V této souvislosti dokonce jednal o podpoře s míšeňským markrabětem na hradě Žebráku. Janův vliv na královo okolí a šířeji i na české země byl nesporně větší než v případě Zikmunda, který se dosud jen obtížně prosazoval v Uhrách. Václav však nakonec otravu přežil a Jan mu zůstal nadále věrný.
Události kolem Jana nabraly na obrátkách roku 1394, nikoliv však za jeho přispění. Počátkem onoho roku se v království zformovala takzvaná panská jednota, uskupení mocných zemských pánů z řad vysoké šlechty, kteří projevili nespokojenost se způsobem Václavovy vlády, či spíše apatické opilecké nevlády. V pozadí celého podniku nestál nikdo jiný než nadmíru ambiciózní a schopný bratranec Jošt Lucemburský, markrabě moravský. Zatímco král dlel na venkovském sídle v Králově Dvoře u Berouna, dostavila se k němu skupina předních šlechticů, aby mu přednesli stížnost na správu země i říše a obsazování zemských úřadů. Vzhledem k tomu, že panovník nereagoval zrovna přívětivě, dne 8. května ho zajali a odvezli na Pražský hrad.
Odvaha mladého vévody
Václav o plánech českých pánů nic netušil, tím méně pak jeho nejmladší bratr, ačkoliv věděli, že vznikl panský spolek proti králi, v němž se angažoval i Zikmund. Nabídku na účast v panské jednotě dostal také Jan, ale ten pochopitelně odmítl. Těžko říct, zda ho únos krále překvapil, ale v každém případě zareagoval rychle a srdnatě. Už dosáhl věku čtyřiadvaceti let a nebyl již žádným holobrádkem, ale respektovaným mužem v plné síle a se značným vlivem. Mnozí šlechtici ho považovali za osobnost hodnou následování, což dokládá rychlý vývoj událostí poté, co Václava IV. zajala panská jednota.
Vévoda Jan vystoupil na obranu krále rázně a účinně. Nehodlal nejstaršího bratra zradit a naopak se za něj postavil celou svou autoritou. Sepsal a 7. června vydal manifest k Čechům i říšským knížatům, ve kterém důrazně odsoudil Václavovo zajetí a označil jej za násilný čin. Zároveň vyzval všechny královské hejtmany, aby se k němu připojili a svého vládce osvobodili. Za to jim přislíbil bohatou odměnu.
Na svou stranu získal také bratrance Prokopa Lucemburského, markraběte moravského, mladšího bratra odbojného Jošta. V poměrně krátké době se tak Janovi podařilo sestavit silné vojsko, v jehož čele nejprve ovládl Kutnou Horu, a 20. června dorazil k branám Prahy. Nové Město ho přivítalo, staroměstští otevřeli brány pod pohrůžkou útoku. Za dané situace nemohl Jošt a další vzbouřenci zůstávat v Praze, a tak i s králem uprchli pod rouškou noci z Pražského hradu a stáhli se na jih Čech. Václava nakonec internovali na hradě Wildberg v Horních Rakousích.
Na pokraji války
Mezitím Jan stavěl v Praze vojsko na podporu krále a zároveň činil preventivní kroky. Jmenoval nového královského podkomořího a vyměnil sbor konšelů Starého Města pražského. Mezi lidmi panovala nejistota, neboť nikdo nevěděl, kde se král nachází. Janovi se tak dostalo všeobecné podpory Pražanů, kteří ho uznali jako nástupníka trůnu.
S vojskem poté vévoda opustil Prahu, aby pronásledoval spiklence na rožmberská panství v jižních Čechách. Zde jeho šiky rozmnožily oddíly některých německých knížat. K bitvě nedošlo, neboť pučisté uznali, že vojenské přesile nemůžou čelit a raději přistoupili na vyjednávání.
Bohužel se v problémech ocitl rovněž Jan, neboť se mu nedostávalo prostředků na vydržování vojska. Je možné, že k tomu použil část královského pokladu, který měl pod kontrolou při svém pobytu v Praze. Janův hlavní zájem spočíval v osvobození bratra. Zřejmě z nezkušenosti a patrně v dobrém úmyslu přistoupil na velmi nevýhodné podmínky králova propuštění, nicméně dosáhl svého. Po necelých třech měsících, 1. srpna 1394, se Václav IV. dostal opět na svobodu.
Těžce zaplacený úspěch
Jenže pak přišlo zúčtování. Jan dostal bratra ze zajetí za mimořádně vysokou cenu. Královým jménem se zavázal členům panské jednoty vydat královské hrady Karlštejn, Křivoklát, Zvíkov a Žebrák a k tomu předat kontrolu nad Kutnou Horou. Do té doby, než je převezmou šlechtici, měl Jan vydat padesát rukojmích s ním samotným v čele. Získal jediný ústupek: do dobrovolného zajetí šel o čtrnáct dní později než ostatní rukojmí. Naštěstí se z něj dostal relativně brzy, přestože králi se slíbené hrady vydávat nechtělo.
Dne 10. srpna jmenoval Václav IV. z vděčnosti nejmladšího bratra nejvyšším hejtmanem království. Tento post ale Jan zastával jen krátce, do ledna 1396. Velmi brzy se totiž proti němu všechno obrátilo. Spiknutí panstva a následné zajetí se na Václavovi silně podepsalo. Stával se stále víc nedůvěřivý, v záchvatech vzteku nerozeznával přátele od nepřátel a hledal viníka celé rozepře. Bohužel to paradoxně odnesl právě Jan. Václav mu měl být za co vděčný, ale místo toho jej obvinil, že stávající situaci zavinil, že zpronevěřil královský poklad a že usiluje o český trůn. V žádném případě neměl v úmyslu hradit závazky, vzniklé při akci za jeho osvobození.
Z hrdiny vyhnancem
Václavův postoj Jana sblížil s Joštem a panskou jednotou. Nakonec jej bratr zbavil všech úřadů a pravomocí, vypudil ho od dvora a vyhlásil, že Janovi již není třeba zachovávat poslušnost. Co asi nejmladší Lucemburk v takové situaci cítil? Hněv, zklamání a bezradnost ze vzniklých dluhů. Tento vývoj mohl pochopit jen stěží a neviděl z něj východisko. Dluhy a nemilostí zatížený Jan se proto odebral na sever, kde se na hranicích Lužice a Braniborska uchýlil do kláštera Neuzelle.
Poslední únorový den roku 1396 šel zdravý Jan spát a ráno 1. března ho nalezli mrtvého. Tak skončil v pouhých pětadvaceti letech život třetího lucemburského prince, který měl předpoklady stát se českým králem.
