Lunenburg v Novém Skotsku: Město, kde se zastavil čas

14.12.2018 - Kateřina Helán Vašků

Podoba městečka Lunenburg v Novém Skotsku se od 18. století příliš nezměnila – dodnes se zachoval obdélníkový základ s geometricky přesným rozdělením ulic a bloků a originalitě napomáhá i původní dřevěná výstavba


Reklama

Přístavní městečko Lunenburg leží v kanadském Novém Skotsku na poloostrově Fairhaven, na západní straně zálivu Mahone Bay. A patří k nejlepším příkladům koloniální architektury podle britského vzoru v Severní Americe.

Ve vesnici Mikmaků

Na místě dnešního Lunenburgu se kdysi nacházela vesnice Mirligueche obývaná indiány kmene Mikmak a potomky francouzských katolíků, kteří tam přišli počátkem 17. století. Podle sčítání lidu z roku 1688 měla osada pouhých 21 obyvatel: deset Evropanů a jedenáct Mikmaků. Roku 1749 však Britové vesnici srovnali se zemí a na jejích ruinách začali budovat nové město: o čtyři roky později se v něm usadili přistěhovalci z Německa, Švýcarska a Francie, kteří se do Nového Skotska dostali v rámci britského plánu kolonizace.

Podle britského plánu

Po Halifaxu budovaném od roku 1749 představuje Lunenburg druhé sídlo, jež vzniklo podle britského „modelového“ městského plánu. V rámci geometricky pravidelné výstavby rozdělovaly pravoúhlé ulice prostor do několika obytných a veřejných bloků: sedm hlavních, 12,5 metrů širokých ulic vedoucích od severu k jihu protínalo v pravých úhlech devět ulic širokých 12,8 metru.

Ve městě se dodnes zachovala řada dřevěných domů, přičemž některé pocházejí až z 18. století. Mezi památkami dominuje protestantský kostel sv. Jana z roku 1754, který je zároveň druhým nejstarším protestantským svatostánkem v celé Kanadě.

V letech 1752–1753 se v místě usídlilo víc než 1 400 německy mluvících protestantů a německé tradice a řeč se pak v městečku udržely nezvykle dlouho. V Lunenburgu a přilehlých oblastech dodnes uslyšíte zvláštní dialekt známý jako „lunenburská angličtina“, v němž se odráží němčina i anglické nářečí užívané v Nové Anglii.

Reklama

  • Zdroj textu:

    100+1 zahraniční zajímavost

  • Zdroj fotografií: Shutterstock

Další články v sekci

Reklama

Reklama

Aktuální články

Věda
Historie
Reklama

Magnetické pole Jupiteru. Vlevo měsíc Io.

Vesmír

Mexické tučnice většinou tvoří dva typy růžic – letní masožravé a zimní s kratšími, sukulentními listy, díky nimž rostlina přečkává suché období. Listy zimních růžic jsou křehké, snadno se odlomí a jednotlivé listy jsou pak schopné zakořenit. Některé druhy mají báze listů zapuštěné v zemi, a tak se chrání před vyschnutím či v suchém ročním období vytvářejí pod povrchem země šupinaté cibulky.

Květy tučnic jsou opylovány hmyzem. Semena těchto rostlin jsou jemná, mají strukturovaný povrch. Ve vodě se díky tomu na jejich povrchu drží bubliny, které semena nadnášejí a umožňují jejich šíření pomocí menších i větších vodních toků. Na snímku Tučnice ocasatá (Pinguicula moranensis). Snad nejznámější, často pěstovaný druh tropické tučnice

Příroda
Zajímavosti

Nové časopisy Extra Publishing

RSSInzerceO serveru (Redakce)Partnerské weby
© Extra Publishing, s. r. o. 2007–2011. ISSN 1804-9907