Marija Leonťjevna Bočkarjovová: Kdo byla ruská Johanka z Arku?

Mezi hrdiny Velké války se zařadila také hrstka žen. Celá řada příběhů odvahy vojaček a zdravotnic bohužel zapadla v nánose času, některé se nám naštěstí dochovaly. K těm nejzajímavějším patří bezpochyby osud Marije Bočkarjovové

17.06.2018 - Eliška Chadimová



První světová válka nezískala důležité místo v dějinách pouze proto, že znamenala konflikt dosud nevídaných rozměrů. Společně s ním se totiž ruku v ruce měnila společnost, která vybočila ze staletí zajetých kolejí. Práci mužů nasazených na frontách musely vykonávat ženy, jež se tak staly nepostradatelnou pracovní a ekonomickou silou. Přesto se však našly i takové, co tuto úlohu odmítly a za svou vlast se rozhodly bojovat přímo v zákopech po boku mužů. 

Mládí plné utrpení

Takový je i životní příběh Jašky neboli Marije Leonťjevny Bočkarjovové (1889–1920), pro kterou globální konflikt paradoxně znamenal nejslavnější a do jisté míry i nejšťastnější období v životě. Získala si respekt, uznání a slávu přesahující hranice kontinentu.

Pocházela z velice chudé rodiny, už v deseti letech byla zvyklá pracovat a v patnácti se provdala. Manžel Afanasij Bočkarjov však mladou ženu fyzicky týral a zoufalá Marija se v té době poprvé pokusila o sebevraždu. Její zoufalství vzrostlo do takové míry, že se rozhodla svého chotě zabít, v tom jí však v poslední chvíli zabránil její otec. Následující roky se živila podřadnými pracemi a před volbou mezi prostitucí či smrtí ji zachránil až jistý Žid Buk, se kterým uzavřela civilní sňatek.

Zoufalý krok

Kvůli opakovaným krádežím však se svým druhým mužem trávila život převážně ve vyhnanství, a aby ho zachránila před dalším trestem, svolila k prostituci. Nevěru si ale natolik vyčítala, že se opět pokusila o sebevraždu – tentokrát se chtěla otrávit. Svého druhého manžela opustila poté, co se ji rozhodl oběsit kvůli podezření z nevěry. Dosavadní život plný utrpení změnilo až vypuknutí první světové války, v níž Marija viděla svou šanci na únik z dosavadního mizerného života.

V oblasti armády se žena mohla dosud angažovat pouze jako zdravotní sestra, a to ještě zpravidla jen coby řádová sestra. Odvážná Marija se však hodlala uplatnit přímo v poli, což oznámila i během náboru na podzim 1914. Od překvapených důstojníků se však dočkala pouze posměšků. Vojáci pak na závěr dali troufalé a z jejich pohledu bláznivé ženě ještě vtipné doporučení, aby se se svou absurdní žádostí obrátila přímo na cara.

Utrpení z předchozích let pravděpodobně dodalo Bočkarjovové odvahu a vtip úředníků vzala vážně. Car Mikuláš II. k překvapení všech potvrdil, že se Marija skutečně může stát řádnou členkou armády. Přes prvotní posměch a nepochopení se jí podařilo získat respekt svého okolí. Z té doby rovněž pochází i Marijina přezdívka Jaška, odkazující na jejího druhého muže. 

Rodí se legenda 

Od jara 1915 Jaška nastoupila službu u 28. pluku v Polock a záhy se stala hrdinkou a symbolem ruské armády. I přes jistou míru glorifikace a zveličování nelze Mariji upřít skutečné zásluhy a nevídanou odvahu. Strach neznala, bojovala na život a na smrt. Při německém útoku údajně odtáhla z bitevní vřavy několik vojáků a sama utrpěla mnohokrát zranění. Během jednoho z útoků jí střepina z granátů uvízla přímo v páteři a Jaška nemohla několik měsíců učinit sebemenší pohyb.

Odvážná žena se však nevzdala a sama se opět naučila chodit. Za své statečné činy získala celou řadu vyznamenání a ke konci své kariéry sloužila v hodnosti poručice. Dosáhla tak armádních úspěchů jako málokterá žena na světě. Novou ruskou „celebritu“ chtěl každý poznat, všichni znali její jméno; Marija se zkrátka stala legendou. Jaška prožívala nejúspěšnější období svého života. Hodnoty, pro něž bojovala a které se staly jejím životním smyslem, však rozprášila únorová revoluce a pád samoděržaví (březen 1917). 

Ženský batalion smrti 

Jaška v následujících měsících přežívala v Petrohradě, kde se snažila prosadit myšlenku vzniku první ryze ženské armádní jednotky, které by sama velela. Představovala si, že vycvičí dívky plně připravené na válku, jež se v kázni a síle budou zcela rovnat mužům. Zpočátku narážela na konzervativní důstojníky, ti se k jejímu požadavku stavěli zdrženlivě. Myšlenky se však chytil ministr války a námořnictva Alexander Fjodorovič Kerenskij, jenž usoudil, že vznik takové jednotky by se dal využít jako skvělý nástroj k propagandě a posílení morálky, která čím dál více upadala.

V květnu 1917 tak vznikl 1. ženský batalion smrti. Jaška dokázala velmi přesvědčivě apelovat na ženy, vyzývala je, aby v těžké době pomohly zachránit vlast. Do jednotky se přihlásilo na 2 000 dívek snad ze všech společenských vrstev; negramotné, studované i z řad vysoké ruské šlechty. Bočkarjovová požadovala respekt a k původu svých podřízených nepřihlížela, dbala na kázeň i velice tvrdou disciplínu. Stejně tak neváhala nevhodné kandidátky okamžitě vyloučit.

Tuhá kázeň

Vojačky musely počítat s brzkým vstáváním, celodenním cvičením a rovněž se musely naučit číst a psát. Další podmínkou setrvání u batalionu se stalo oholení hlavy, dále Jaška nestrpěla zatahování politiky do výcviku, což však byl vzhledem ke změnám, kterými v té době Rusko procházelo, stále větší problém.

Dívky se podle ní měly učit bojovat, nikoli politikařit, takže se záhy objevily první odpadlice. Vyloučené ženy následně vytvořily První petrohradský ženský batalion. S Marijou nakonec zůstaly pouhé tři stovky věrných, jednotka dosáhla také řady úspěchů na frontě, především během takzvané Kerenského ofenzivy (1.–19. července 1917).

Sláva i hořký konec

Zánik ženského batalionu je spojený s razantními politickými změnami, které v Rusku začaly na podzim 1917 a vedly k nástupu bolševiků k moci. Sama Marija dokonce na nějakou dobu skončila ve vězení. Znesvářené strany se pak všemožně snažily využít její popularitu, kterou měly v plánu uplatnit v občanské válce. Marija se však odmítala přiklonit k jakékoliv straně a v následujících měsících se opakovaně ocitala za mřížemi. Do bezpečí se dostala až v květnu 1918 s pomocí amerického konzulátu.

Statečná bojovnice se stala populární i za velkou louží a v USA, kam odcestovala ve druhé půlce roku 1918, dokonce sepsala své paměti. Navíc se zde setkala s některými významnými osobnostmi, jmenujme například prezidenta Woodrowa Wilsona či Franklina D. Roosevelta. Po třech měsících se vrátila do Evropy, navštívila Anglii a přijala i pozvání na osobní audienci u krále Jiřího V. Panovník ocenil Marijinu statečnost a poděkoval jí za vše, čím Rusku pomohla. Právě on ji nazval ruskou Johankou z Arku.

TIP: Vojáci v sukních? Ženy v Izraelských obranných silách

Tím však Jaščiny dosavadní úspěchy skončily a popularita prakticky utichla. Marija nadále žila pouze ze své předchozí, nyní již doznívající slávy. V srpnu 1918 se v tichosti vrátila do Ruska. Neměla z čeho žít, útočiště našla u jedné ze svých sester v Tomsku. Marijin život se tak scvrkl do cigaret, litrů vodky a líčení svých válečných zásluh. V prosinci 1919 dobyli bolševici Tomsk a koncem měsíce byla přímo během mše Marija zatčena. Po nějaké době se dostala do rukou nechvalně proslulé tajné sovětské policie ČEKA. Po sérii brutálních výslechů stanula 16. května 1920 první ruská vojačka Marija Bočkarjovová za vlastizradu před popravčí četou. 

  • Zdroj textu

    Speciál I. světové

  • Zdroj fotografií

    Wikipedia


Další články v sekci