Tichomořský souboj: Duel eskortních letadlových lodí Casablanca a Taijó

Ačkoliv mnozí admirálové v průběhu války stále hájili klasické bitevní lodě, námořní bitvy v Pacifiku ukázaly, že se novou „vládkyní oceánů“ stávají letadlové nosiče. Mohly udeřit na mnohem větší vzdálenost a současně poskytovat vzdušné krytí dalším plavidlům. Letadlové lodě i bitevní kolosy však spojovala zdlouhavá a nákladná stavba, takže námořnictva většinou nedisponovala tolika jednotkami, aby pokryly všechny jejich požadavky a potřeby. Usilovně se tedy hledal způsob, jak jejich stavy zvýšit. Řešením se stala koncepce, která spoléhala na zkušenosti loďařského průmyslu s obchodními plavidly. Na hladině oceánu se objevily eskortní letadlové lodě.

Plán prezidenta Roosevelta

Ideový koncept malých a jednoduše řešených letadlových nosičů americké loďstvo studovalo již v první polovině 20. let. Mezi navržené možnosti patřil „hybridní“ křižník osazený letovou palubou či konverze velkých zaoceánských osobních lodí. Tato kategorie se pro takovou přestavbu hodila především díky své rychlosti. Ani jedna z těchto myšlenek se sice v meziválečném období nedočkala realizace, ta druhá se však znovu ocitla na stole na podzim 1940, kdy Američané sledovali bitvu o Atlantik, respektive útoky německých ponorek a letadel na britské konvoje. 

Prezident Franklin Roosevelt, jenž dříve působil na ministerstvu námořnictva a pokládal se za znalce této problematiky, navrhl americkým admirálům, aby byly pro doprovod konvojů postaveny levné nosiče letadel na základě obchodních lodí. Námořnictvo se ovšem k této ideji stavělo značně zdrženlivě, jelikož (technicky správně) usuzovalo, že by takováto plavidla byla oproti klasickým nosičům pomalá a málo odolná a dopravila by méně letounů. Roosevelt však trval na svém, takže US Navy v březnu 1941 koupilo nákladní loď Mormacmail, kterou nechalo za krátkou dobu přestavět na nosič Long Island, jenž sloužil především k výcviku. 

Následovala další podobná konverze, tentokrát pro Royal Navy, a poté vznikla druhá třída o čtyřech lodích zvaná Avenger či Charger. Skepse admirálů sice trvala, jednoduché nosiče se ovšem postupně ukazovaly jako užitečné. Program přestaveb expandoval, takže v roce 1942 se tak zrodila další třída Bogue, která čítala již 45 plavidel, k nimž přibyly také čtyři nosiče třídy Sangamon na základě tankerů. 

Mezitím loďařský magnát Henry Kaiser uvedl, že může lehké nosiče stavět sériově metodami, které se osvědčily u nákladních lodí třídy Liberty, a že za dva roky dodá až 50 kusů. Admirálové to pokládali za absurdní, avšak Roosevelt mu uvěřil. Kaiserovy loděnice ve Vancouveru tak začaly záhy stavět lodě třídy Casablanca, která byla od počátku  navržena jako nosič a z níž se stala vůbec nejpočetnější třída letadlových lodí v historii, protože do druhé poloviny roku 1944 skutečně vzniklo oněch slibovaných 50 jednotek.

Krytí obojživelných operací

Počáteční odpor admirálů vůči menším nosičům odrážely i opakované změny označení, neboť nejprve nesly šifru AVP (aviation transport), jež odkazovala na oficiálně zamýšlený účel, totiž dopravu letadel. To se ale brzy změnilo na AVG (Aircraft Escort Vessel) a pak znovu na ACV (Auxiliary Aircraft Carrier), tedy pomocné letadlové lodě. Teprve v srpnu 1942, kdy už vznikala koncepce třídy Casablanca, byl přijat definitivní kód CVE (Carrier Vessel Escort), byť námořníci jej občas vykládali také jako „combustible, vulnerable, expendable“, tedy „hořlavé, zranitelné, postradatelné“. To opět odráželo skepsi vůči malým nosičům, které se opravdu nemohly chlubit velkou odolností, neboť koneckonců šlo o lodě stavěné metodami obvyklými v civilním sektoru. 

První eskortní letadlové lodě zasáhly do boje v listopadu 1942 při vylodění v severní Africe. Do bitvy o Atlantik se zapojily na jaře 1943, kdy už se situace jasně obracela ve prospěch Spojenců, takže jejich podíl na výsledku této kampaně byl relativně omezený. O to větší úlohu ale sehrály v Pacifiku, byť šlo o roli poněkud jinou, než jaká se pro ně zpočátku plánovala. Eskortní nosiče totiž poskytovaly zejména letecké krytí a podporu pro obojživelné výsadky na ostrovech, jejichž dobývání otevíralo cestu k porážce Japonska. Musely tedy vzdorovat daleko většímu odporu protivníka, jenž postupně potopil sedm eskortních lodí (včetně pěti třídy Casablanca), a to mimo jiné útoky kamikaze. Ztrátě vyššího počtu jednotek zabránila silná protiletadlová výzbroj, která vedle skvělých víceúčelových děl ráže pět palců (127 mm) obsahovala i rychlopalné kanony kalibru 20 a 40 mm. Z palub nosičů obvykle operovala kombinace stíhaček F4F Wildcat a útočných strojů TBF/TBM Avenger.

Po podařené třídě Casablanca se začala stavět třída Commencement Bay, jejíchž 19 plavidel se už svými parametry blížilo velkým flotilovým nosičům, do boje ale zasáhlo jen několik z nich. Většina eskortních nosičů záhy po válce opustila službu, byť několik zastávalo pomocné úkoly až do 70. let.

Japonská „stínová flotila“

Myšlenka přestavovat jiné druhy lodí na nosiče letounů se ve 30. letech objevila i v Japonsku, na rozdíl od Američanů ji však císařství v meziválečné éře skutečně systematicky realizovalo. Tamní admirálové přišli s konceptem takzvané stínové flotily, podle kterého se měly stavět různé civilní či pomocné vojenské lodě, jež by se v případě potřeby mohly snadno změnit na nosiče. Jinak ale měly fungovat v původní roli, aby tak potenciální protivník nebyl varován, že Japonsko buduje mohutnou flotilu letadlových lodí. 

S tímto motivem tedy vznikla výkonná osobní plavidla Asama Maru, Tatsuta Maru a Kamakura Maru, všechna tři však byla potopena ještě předtím, než se mohlo začít s jejich konverzemi. Plán admirálů naopak vyšel u trojice plavidel Taigei, Takasaki a Tsurugizaki, původně konstruovaných pro podporu ponorkových operací, ale následně přestavěných na letadlové lodě pod jmény Rjúhó, Zuihó a Šóhó. 

Na plnohodnotné nosiče s letovou palubou Japonci přestavěli též dva nosiče hydroplánů, které se nazývaly Čitose a Čijoda a jimž tyto názvy zůstaly i v nové funkci. Císařská flotila provozovala i další dvě plavidla tohoto druhu, u nichž se zamýšlela přestavba, a sice Mizuho a Niššin, ovšem ještě před jejím začátkem byla obě potopena. 

Původní idea konverze civilních osobních plavidel se uskutečnila u dvou luxusních lodí Izumo Maru a Kashiwara Maru, jež do služeb císařského námořnictva vstoupily jako letadlové nosiče Hijó a Džunjó. Pokud předchozí jmenované konverze  se zpravidla nepovažovaly za zrovna podařené (a Rjúhó byla hodnocena vysloveně negativně), pak Hijó a Džunjó se naopak pokládaly za velice úspěšné lodě. Svědčí o tom ostatně též fakt, že se oficiálně řadily mezi velké flotilové, nikoli pomocné nosiče, byť po katastrofální porážce v bitvě u Midway na tom prakticky přestalo záležet. Dřívější impozantní převaha japonských letadlových lodí se stala minulostí, císařská flotila se dostala do problémů a nezbylo jí než přístup k nasazení nosičů přehodnotit.

Přestavby dalších plavidel

Tokio tak muselo poslat do boje i nosiče, u kterých se s účastí v bojových operacích původně příliš nepočítalo. Jednalo se především o pětici plavidel, která lze pokládat za asi nejbližší protějšky amerických eskortních letadlových lodí. Sami Japonci tento termín ale příliš nepoužívali, mimo jiné proto, že doprovod svých konvojů fatálně podcenili. Z rozpočtu námořnictva byla od roku 1937 placena stavba trojice rychlých osobních plavidel nazývaných Yawata Maru, Nitta Maru a Kasuga Maru. První dvě lodě byly dokončeny v původní roli, kdežto třetí převzalo námořnictvo ještě v průběhu stavby, a tak nakonec v září 1941 vstoupila do služby jako nosič Taijó. Admirálové pak převzali, nechali konvertovat a zařadili do provozu též první dvě lodě, které se změnily na nosiče Unjó (služba od května 1942) a Čújó (od listopadu 1942). 

Nosič Taijó na počátku dostal šest starých 4,7palcových (120mm) kanonů, zatímco zbylé dvě lodě nesly osm děl kalibru 5 palců (127 mm). Zbraně této ráže se při modernizaci objevily též na plavidle Taijó, avšak v počtu pouze čtyř kusů. K ochraně proti letounům přispívaly rovněž 25mm rychlopalné kanony. Podobnou výzbroj dostaly také další dva eskortní nosiče, jež měly vzniknout na základě dvou osobních lodí Argentina Maru a Brazil Maru, ale ta druhá šla ke dnu ještě před konverzí. Argentina Maru se proto změnila na nosič Kaijó, kdežto na místo její sestry nastoupila německá osobní loď Scharnhorst, která nemohla odplout zpět do třetí říše, a proto ji Tokio koupilo a nařídilo konverzi na nosič Šinjó. Na eskortní letadlové lodě se měly změnit i čtyři tankery třídy Šimane Maru, stihl se však dostavět jen jediný, který byl potopen ještě před vyplutím. 

Pětice dokončených japonských eskortních letadlových nosičů se zapojila do (hodně opožděně zavedené) ochrany zásobovacích konvojů, zejména k atolu Truk, ostrovu Tchaj-wan a také k Singapuru, ale všechny lodě třídy Taijó se potopily po torpédových útocích ponorek US Navy. Stejný osud potkal též Šinjó, takže se z pětice japonských eskortních nosičů dočkalo konce války pouze plavidlo Kaijó.

---

Čtěte také:

Rozhodující bitvy druhé světové války: Pohřebiště japonských letadlovek

Druhá světová válka si vyžádala nejméně 60 milionů lidských životů. Zuřila prakticky na celé planetě a odehrálo se během ní nepočítaně střetů – od soubojů muže proti muži až po gigantické kampaně...