Levné dělostřelectvo pro pěšáky: Význam a taktika nasazení minometů
Dnešní pěchotní minomet představuje mnohem přesnější zbraň než jeho předchůdce z první světové války, ale v zásadě je mezi nimi jen malý rozdíl. Co se však v průběhu let změnilo, byl jeho význam. Z improvizovaného zařízení pro zákopovou válku se minomet stal jednou z nejdůležitějších zbraní, téměř stejně univerzální jako dělo.
Minomet si oblíbily zejména partyzánské skupiny a další jednotky operující stylem udeř a uteč. Pěchotní minomet – na rozdíl od dělostřeleckého, který je o staletí starší – se poprvé objevil v počátečních fázích první světové války. Tenkrát se zprvu pohyblivá válka stala obětí kulometů a ostnatého drátu a uvízla ve stokilometrových liniích zákopů.
Ideální do zákopů
Jak zasáhnout nepřítele skrytého za předprsní nebo v zákopu se stalo naléhavou otázkou pro samotné frontové jednotky. Za použití dlouhých trubek, plechovek od džemu naplněných výbušninou a dalších podivností vynalezli vojáci přímo na bojišti první primitivní minomety, které dokázaly vrhat granáty přes překážky. Nápad to byl dobrý, ale zbraně trpěly značnou nepřesností. Až britský inženýr a vynálezce sir Wilfred Stokes vyvinul minomet, který představoval větší hrozbu pro nepřítele než pro vlastní obsluhu. Jeho zbraň, ani německé minomety, které se jí okamžitě postavily, se nevyznačovala velkou přesností, pro zákopovou válku ale stačila. Dostřel činil asi tři až čtyři kilometry, a pokud první střela nezasáhla cíl, obsluhy prostě v rychlém sledu vypálily několik dalších.
Mnohem důležitější roli hrála v této fázi války levná výroba. Zbraň připomínající „vylepšenou okapovou rouru“ stála pár liber nebo marek, takže se zdálo zbytečné utrácet peníze za příliš sofistikované granáty. Ty tak představovaly hrubé odlitky naplněné nekvalitní výbušninou s plechovými křidélky přivařenými na konci. Často se tak stávalo, že se křidélka při výstřelu rozpadla a mina (tak zní oficiální název munice do minometu, v článku používáme i synonyma jako granát či bomba, pozn. red.) dopadla nebezpečně blízko minometu.
Meziválečný vývoj
Po skončení prvního globálního konfliktu se zdálo, že minomet kvůli svému specializovanému využití v zákopových bojích upadl v zapomnění. Ale kupodivu to byl právě jeden aspekt zákopové války, který mu zajistil další existenci. Mnoho ofenziv v letech 1914–1918 skončilo bezvýsledně, protože pěchota po počátečním postupu ztratila dělostřeleckou podporu, neboť artilerie se nedala přes rozbombardovaný terén přisunout dopředu dostatečně rychle. Němci se pokusili odpovědět tím, že své pěchotě poskytli vlastní lehké podpůrné zbraně, a v poválečných letech toto řešení vyzkoušelo několik dalších zemí. Tehdy totiž armády neoplývaly penězi a minomety byly levnější než děla.
Dalším důvodem přežití minometů se stala hrozba nasazení bojových plynů v budoucím konfliktu. Zkušenosti ukázaly, že nejúčinnějším způsobem použití chemických látek je zasypat nepřítele v co nejkratším čase množstvím velkokapacitních granátů a zaplavit ho vysokou koncentrací plynu. K tomu byl minomet vhodnou zbraní, protože měl vysokou rychlost palby a díky nízkému tlaku v hlavni mohl vypálit tenkostěnnou minu s vyšším užitečným zatížením plynu, než jaké měl dělostřelecký granát stejné ráže.
Nová standardní zbraň
Minomet tedy zaujal své místo jako standardní zbraň a na začátku druhé světové války měl každý pěší prapor minometný oddíl se zbraněmi ráže kolem 76 mm střílejícími na vzdálenost kolem 2 800 m. Pěší čety pak měly 50mm modely. Jednotky určené pro chemický boj byly vybaveny těžšími zbraněmi ráže 120 mm, ve druhé světové válce však k použití plynů nedošlo, takže tyto minomety sloužily jako podpůrné zbraně pěchoty střílející tříštivotrhavé granáty.
Tento konflikt také přinesl nové způsoby využití minometu. Jedním z příkladů je používání kouřových granátů pro skrytí pohybu jednotek, neboť vyžádání kouřové clony od klasického dělostřelectva vyžadovalo příliš mnoho času. Bylo třeba připravit munici a vypočítat nastavení roznětek. Kanonýři museli střílet zástřelné rány a nezbytný byl pozorovatel, který musel vyhodnotit a nahlásit opravné prvky, převést je na palebné údaje a předat obsluhám děl.
S minometem však voják prostě jen sáhne do jiné schránky pro zadýmovací granát a spustí ho do hlavně. Sám pak sleduje dopad miny s nárazovým zapalovačem a náplní bílého fosforu, který ihned vyvíjí dým. Od oka pak koriguje náměr, dokud nevytvořil dostatečně hustou clonu. Po kouřových granátech přišly osvětlovací pro osvícení bojiště, barevné kouřové a světlicové pro signalizaci ve dne i v noci, a dokonce i propagandistické, které obsahovaly letáky pro ovlivnění morálky nepřítele.
Přesnější a účinnější
Pravděpodobně nejdůmyslnější variantu představoval skákající granát, vyvinutý Němci pro 81mm minomet. Jejich záměrem bylo odpálit střelu ve vzduchu tak, aby střepiny dopadly na vojáky v úkrytu. To lze provést tak, že se granát opatří časovou roznětkou, což však přináší nežádoucí komplikace při určování času letu, nastavování zapalovače a podobně. U skákající střely se používal nárazový zapalovač a stačilo ji pouze spustit do hlavně. Při dopadu na cíl pak zapalovač inicioval malou nálož bezdýmného prachu v hlavici granátu, která ji vymrštila zpět do vzduchu a zapálila přitom krátkou zpožďovací roznětku. Když se granát odrazil asi 10 m do výšky, zpožďovací roznětka dohořela a odpálila tříštivotrhavou nálož, čímž došlo k výbuchu s vysoce smrtícím účinkem.
Proč byl minomet tak nebezpečný a často obávanější než dělostřelectvo? Odpověď spočívá ve zvláštních balistických vlastnostech miny – je to bomba s velkým množstvím výbušniny a vysokou trajektorií. Minomet střílí s náměrem 45–85˚, v důsledku čehož vyletí granát vysokým obloukem k obloze a strmě klesá k zemi. Oproti tomu dělostřelecký granát dopadá obvykle pod úhlem přibližně 30˚. Mnoho střepin tak přijde nazmar – buď se zaryjí do země, nebo letí vzduchem mimo cíl, dokud nedopadnou neškodně na zem bez větší rychlosti, než jim uděluje gravitace. Ale minometná puma, která dopadne téměř kolmo, se rozletí mnohem efektivněji a pokryje smrtícími střepinami daleko větší plochu. Kromě toho má minometná střela výrazně větší kapacitu výbušniny – až 18 % své hmotnosti oproti dělostřeleckému granátu s osmi až 10 %. Minomet se může chlubit i dalšími dvěma velkými výhodami: je levný na výrobu i na zajištění munice a snadno se obsluhuje.
Levné dělostřelectvo
Tyto minometů přitahovaly velké armády s masami vojáků rekrutovanými z řad rolníků, jako byla Rudá armáda za druhé světové války. V sovětských rukou se minomet vyvinul z jednoduché lehké zbraně pro pěchotu v „levné dělostřelectvo“ o ráži až 240 mm. Tento trend však přinesl i určité komplikace. Minomet o ráži 76 mm s dostřelem kolem tří kilometrů mohl ovládat desátník s polním dalekohledem a nasliněným prstem, aby odhadl směr větru. Oproti tomu 240mm minomet vrhající 150kg bombu na vzdálenost přes 10 km potřeboval vycvičené předsunuté pozorovatele, středisko řízení palby a stejně rozsáhlé zázemí, jako vyžadovalo dělostřelectvo. Vysoce kvalifikovaných mužů k jeho obsluze však bylo třeba přece jen méně než u artilerie a obrovský objem účinné palby, které mohly baterie těžkých minometů poskytnout, stál za to.
Po druhé světové válce měl minomet pevné místo ve většině armád zajištěné. Doplácel však částečně na rozvoj raketových zbraní, neboť generálové ve snaze získat pro tyto nové prostředky dost financí začali na minomety pohlížet i kriticky. V důsledku toho byly standardní pěchotní minomety v armádách velmocí nahrazeny dražšími, ale pečlivě zpracovanými zbraněmi střílejícími smrtonosnější a mnohem přesnější projektily na větší vzdálenosti. Zatímco britské třípalcové (76,2 mm) a americké 81mm minomety z roku 1944 mohly vrhnout 20 granátů na plochu o rozloze fotbalového hřiště, model stejné ráže z roku 1974 dokázal zasypat stejným počtem bomb tenisový kurt (čili třetinovou plochu) při téměř dvojnásobném dálkovém dostřelu.
Pro svou lacinost, nízkou hmotnost a jednoduchost se stal minomet oblíbenou zbraní partyzánů od druhoválečných hnutí odporu přes Vietkong až po nejrůznější guerilly celého světa. Obvykle totiž představoval jedinou možnost, jak mohly dosáhnout velké palebné síly. Pro partyzány představovala akční rychlost minometu zásadní plusový faktor; průměrně dobře vycvičené družstvo mohlo vyrazit do akce, vypálit 20 granátů, sbalit se a zmizet ještě dřív, než vybuchl poslední z nich. Tato taktika po celá léta způsobovala, že odvetná palba nepřátelské strany vyzněla do prázdna. Na druhou stranu měly tyto údery „udeř a zmiz“ za následek postupný vznik efektivních technik boje proti minometům.
Protiminometný radar
Problém, jak čelit minometům, se stal naléhavějším během druhé světové války zejména s rostoucím používáním vynikajícího německého 120mm středního minometu (Granatwerfer 42). Experimenty britské armády ukázaly, že je možné detekovat minometnou střelu za letu pomocí centimetrového radaru, a ke konci války byla v Evropě řada protiletadlových radarů upravena pro použití k odhalování pozic minometů. Tato technika vyžadovala zručné operátory, protože znamenala zachycení miny za letu, její sledování, aby se určila trajektorie, a poté zpětné dokreslení dráhy letu, dokud se neprotnula se zemí v místě, kde se měl teoreticky nacházet minomet.
Po válce byla řada radarových přístrojů upravena tak, aby dokázala část práce vykonávat elektronicky a méně spoléhat na lidské schopnosti. Mezitím konstruktéři v USA a Velké Británii začali pracovat na zařízení, které by tuto činnost vykonávalo ještě efektivněji. V polovině 50. let se dostavily výsledky, které se osvědčily a staly se standardním vybavením.
Kladivo na partyzány
Na počátku 70. let vyžadoval boj proti minometům od obsluh mnohem méně dovedností. Radar lokalizoval minu za letu a uložil její polohu do paměťové banky. Poté bombu lokalizoval podruhé, výše na trajektorii, a tuto polohu také zapsal. Na základě těchto dvou údajů a časového intervalu mezi nimi počítač rekonstruoval dráhu letu a vypočítal polohu minometu s přesností na 25 m, ještě než mina dopadla na zem. Propojením radaru se systémem zpracování dat, kterým disponuje dělostřelecká baterie, lze prakticky během několika sekund po zjištění bomby vypracovat pokyny k palbě a zahájit odvetnou palbu dříve, než se minometné družstvo vůbec pořádně pustí do práce.
Tento systém se stal tak účinným, že minometné přepady partyzánů ztratily do značné míry svou účinnost. V Adenu v 60. letech 20. století ukončil příchod britského lokalizačního radaru používání minometů partyzány po vypálení jediné rány okamžitou a smrtící protiminometnou palbou. Podobně účinné byly americké radarové komplety ve Vietnamu.
Pod ochranou transportéru
Protiminometný radar jistě ukončil používání těžších minometů ze statických pozic, ale lehčí pěchotní verze se stále vyplatí. Při rychlém použití nejsou obvykle předmětem radarového vyhledávání, zatímco velmi lehké 50mm modely, které fungují jako vrhače granátů s prodlouženým dosahem, pravděpodobně nebudou vůbec detekovány. U těžších minometů se v 70. letech přistoupilo k jejich umisťování na obrněné transportéry, které minometu poskytly větší mobilitu a obsluze ochranu před odvetnou palbou. Tato myšlenka pochází z druhé světové války, kdy americká armáda experimentovala s montáží svých 81mm a 107mm minometů na zadní části polopásových vozidel. Cílem bylo dopravit zbraň přes ostřelovaný terén na vybranou pozici, ale objevila se i další výhoda: jakmile minomet dorazil na místo, mohla obsluha ihned zahájit akci, aniž by musela sesednout a vystavit se palbě. Britská armáda vyvinula pro stejný účel obrněný pásový transportér, který však převážel minomet demontovaný, a družstvo muselo být dopraveno na chráněné nebo skryté místo, aby mohlo sesednout a připravit zbraň k akci na zemi.
Koncem 60. let Izraelci mimo jiné používali obrněné transportéry s minomety namontovanými na otočném ložišti uvnitř korby, které střílely otevřeným poklopem ve střeše. Minometná vozidla zaznamenala ve zbytku 20. století velký rozmach a uplatnění nacházejí i v současnosti. Ovšem těžší a méně mobilní zbraně nemají proti bateriím vybaveným protiminometným radarem žádnou šanci. Odbojové a partyzánské síly, které nedisponují obrněnými transportéry, proto místo nich používají raketomety a bezzákluzové zbraně.
