Smrtící roury bez zákluzu: Historie a nasazení bezzákluzových děl (1)

01.03.2020 - Miroslav Mašek

Výstřel z děla generuje zpětný ráz, po němž musí brzdovratné zařízení vrátit hlaveň zákluzem do původní polohy. Komplikovanost a vysoká hmotnost takového systému přivedla konstruktéry začátkem 20. století k myšlence zpětného rázu se zbavit. Zrodila se kategorie bezzákluzových zbraní, jež našla uplatnění především v boji s obrněnci

<p>Snímek ze cvičení ilustruje způsob nabíjení britského 120mm kanonu <strong>L6 WOMBAT</strong>.</p>

Snímek ze cvičení ilustruje způsob nabíjení britského 120mm kanonu L6 WOMBAT.


Reklama

Bezzákluzová konstrukce se – vedle ručních protitankových zbraní – nejčastěji uplatňuje u kanonů určených k přímé palbě. Díky absenci brzdovratného ústrojí je takové dělo lehčí i kompaktnější, takže mu stačí subtilnější lafeta. Tyto vlastnosti z něj činí ideální prostředek palebné podpory pro výsadkáře nebo horské jednotky. Ž ádná růže však není bez trní a objevuje se i několik nevýhod. Při výstřelu vzniká objemný prachový oblak, který ohrožuje rozsáhlý prostor za dělem a zároveň demaskuje palpost. Nechybějí ani logistické potíže – bezzákluzové kanony totiž vyžadují speciální munici, jejíž nábojnice jsou perforované, případně umožňují výtok plynů skrz dno.

Protizávaží nebo proud spalin 

Eliminovat zákluz lze několika způsoby. Nejstarší konstrukce se vyznačovaly dlouhou a z obou stran otevřenou hlavní, do níž se náboj a výmetná náplň vkládaly uprostřed. Po výstřelu projektil vyletěl z jednoho konce, zatímco z druhého energie vymetla protizávaží o stejné váze – obvykle nábojnici a špunt sestávající z kusu olova a mazadla.

Protizávaží však mohlo dosáhnout stejného „dostřelu“ jako náboj na druhé straně a výrazně ohrožovalo spolubojovníky. Inženýři se proto snažili jednak zkrátit rizikový sektor za zbraní, jednak zredukovat hmotnost protiváhy. První problém vyřešilo protizávaží z materiálu, jenž se po opuštění hlavně rozpadl na kousky s velkým aerodynamickým odporem (kovové piliny nebo plastové pásky).

Stejnotlaké a různotlaké

Při louskání druhého oříšku si konstruktéři uvědomili, že mohou zachovat hybnost odlehčené protiváhy zvýšením rychlosti jejího pohybu v hlavni. Přišli tedy s asymetrickým laufem delším na straně protizávaží, takže se výmetná náplň už nenacházela ve středu. Takového principu využívala řada ručních protitankových zbraní první generace včetně německého panzerfaustu z konce druhé světové války.  Modernější konstrukce sázejí na odvod spalných plynů tryskou na otevřeném zadním konci hlavně.

Pevná protizávaží zde nahrazuje dynamika proudu spalin vznikajících při hoření výmetné náplně. Do praxe se dostala dvě řešení, která lze popsat jako stejnotlaké a různotlaké. Různotlaká varianta umožňuje snížit tlak v hlavni oproti hodnotě ve spalovací komoře, díky čemuž se lauf dá vyrábět i z méně odolných nekovových materiálů. Jistá nevýhoda spočívá v komplikovaném střelivu a složitém přebíjení, a proto se různotlaký princip uplatňuje u ručních zbraní na jedno použití.

V křehkých letounech

Poslední řešení bezzákluzové zbraně spočívá v užití střely s vlastním raketovým motorem. Opět se rozšířilo zejména u přenosných protitankových prostředků a mezi nejstarší zbraně tohoto typu se řadí americká bazuka. Využívají ho ovšem i novější konstrukce včetně dodnes užívaného lehkého raketometu M72 LAW nebo ruské pancéřovky RPG-27. S prvními návrhy bezzákluzové zbraně přišel už Leonardo da Vinci, nicméně na použitelný model si vojáci museli počkat do roku 1911.

Tehdy fregatní kapitán Cleland Davis z amerického námořnictva představil bezzákluzový kanon, jenž vstoupil do dějin pod jeho jménem. Konstruktérovým cílem se stalo vytvořit účinnou zbraň větší ráže, která by díky eliminaci zpětného rázu mohla být instalována i do křehkých letounů. Přes počáteční nedůvěru nadřízených Davis uspěl a využil přitom řešení s protizávažím v podobě nábojnice.

Pokračování: Smrtící roury bez zákluzu: Historie a nasazení bezzákluzových děl (2) vychází ve čtvrtek 5. března

Za Velké války zavedli Američané Davisův kanon do výzbroje létajících člunů a Britové jím osadili bombardéry Handley Page O/100. Zbraň bývala lafetována na přídi a měla pálit na německé ponorky a vzducholodě. Zaměřování usnadňoval spřažený kulomet Lewis v roli zástřelné zbraně, který mohl být použit i proti letounům. Do služby se dostaly tři typy Davisova výtvoru lišící se ráží a váhou projektilu: 3,99 cm (0,91 kg), 6,22 cm (2,7 kg) a 7,62 cm (5,4 kg). O praktické účinnosti se bohužel nedochovaly žádné informace. 

Reklama

Další články v sekci

Reklama

Reklama

Aktuální články

Bílý slon je absolutní a finančně velmi nákladnou přítěží, kterou ale nemůžete nepřijmout

Historie
Válka

Dineobellator žil ve světě těsně před dopadem osudového meteoritu.

Věda

Slayton během výcviku na trenažéru v Houstonu - lékaři mu diagnostikovali vzácnou srdeční vadu. Ani je však nenapadlo ho vyřadit z přípravy ke kosmickým letům.

Vesmír

Historie Leptis Magna byla krátká, avšak oslňující. Město vzniklo v 7. století př. n. l. coby obchodní přístav Féničanů a dlouho tvořilo součást Kartága. 

Cestování

V Zoo Praha se narodilo mládě slona indického.

Zajímavosti

Nové časopisy Extra Publishing

RSSInzerceO serveru (Redakce)Partnerské weby
© Extra Publishing, s. r. o. 2007–2011. ISSN 1804-9907