Marocký masiv Djebel Ayachi: Gigant na východě Atlasu

03.07.2017 - Ivo Petr

Vysoký Atlas je největší a nejvyšší horský celek severní Afriky. Zájem turistů, horolezců a milovníků přírody přitahují nejvyšší vrcholy přesahující hranici 4 000 metrů, zatímco některé horské skupiny zůstávají trochu v jejich stínu. To je přesně případ masívu Ayachi, který se jako souvislá monumentální hradba tyčí na východním okraji pohoří

Cesta neznámá -<p>Nalezení správné sestupové cesty z Djebel Ayachi nebylo vůbec snadné</p>
Cesta neznámá -

Nalezení správné sestupové cesty z Djebel Ayachi nebylo vůbec snadné


Reklama

Midelt rozhodně není žádné výstavní město, ale jako výchozí bod do zasněžených hor má své kouzlo a neopakovatelnou atmosféru. Při tradičním posezení u čaje se tady seznamuji se Simirem, příjemným výřečným Berberem, který je mužem mnoha profesí. Využívám tedy nejen jeho skromného čistého hotelu, ale také se necháváme odvézt autem dále do hor.

Frontální útok na turisty

Podle kusých informací, které mám k dispozici, leží nedaleko města bývalé stříbrné doly a zajímavá soutěska řeky Aouli, již lze navštívit i v rámci odpoledního výletu. Mí berberští hostitelé o ní prý dobře vědí a samozřejmě ihned nabízejí odvoz přímo na místo. Vzhůru do zajímavě tvarovaných a erozí šrafovaných hor vede velmi slušná asfaltka a tak zanedlouho stojíme u obrovských, již dávno opuštěných olověných dolů v blízkosti vesnice Mibladen.

TIP: Honba za nejvyššími vrcholy světadílů aneb Na střeše nejchladnějšího kontinentu

Na první pohled nic nenasvědčuje tomu, že tato lokalita patří vedle ložisek olova k předním světovým nalezištím dalších nerostů, především pak nádherných krystalů vanaditinu. Není problém najít tady několik menších, všemi barvami hrajících nerostů, ale potíže mi dělají zdejší vesničané, kteří si zdroj obživy úzkostlivě střeží. Vůbec nejvíc práce ovšem dá ve zdraví, důstojně a s neodlehčenou tobolkou odolat frontálnímu útoku místních prodejců. Nakonec se však vymaním z obležení a cesta pokračuje dál.

Dobře utajený kaňon

Silnice je pořád slušná, ale v určitém bodu z ní musíme sjet a pouštíme se o poznání horší cestou do skalami sevřeného kaňonu. Překonáváme několik chatrných mostů a konečně dojíždíme k řece Muluya. Tato významná marocká řeka (je 550 kilometrů dlouhá a v Maroku má největší povodí o rozloze 53 000 km²) vyhloubila právě v těchto místech nádherný skalnatý kaňon, který díky své opuštěnosti úspěšně uniká pozornosti turistů.

Bohužel jeho nejkrásnější a nejdivočejší část poněkud odlišným způsobem uniká i naší skupině. Nedávné deště se totiž podepsaly nejen na vzhledu řeky, která barvou i silou připomíná slavnou čínskou Žlutou řeku. I skromný kousek průrvy, který máme možnost zahlédnout, ale poskytuje docela dobrou představu, jak to asi vypadá o kus dál.

Sprcha na začátek

Masív Djebel Ayachi je od Mideltu vzdálen dobrých 30 kilometrů, a tak přijímáme nabídku odvozu blíže k horám. Zadarmo to samozřejmě nebude, ale dohodnutá částka nikoho nezruinuje. Počasí se po propršených dnech stále nechce vzpamatovat a tak už nás neudivuje, že jakmile dorazíme k úpatí hor, spouští se drobný déšť. I za těchto podmínek se ale těšíme na první cíl našeho pobytu v horách – impozantní kotlinu Cirque de Jaffar.

Ze sucha a tepla auta jsme pro špatnou sjízdnost vyhozeni na otevřené, větru a dešti vystavené pláni. Není to zrovna šťastný začátek, ale skalní amfiteátr Cirque de Jaffar naštěstí není daleko. Nacházíme jej spíše instinktivně, neboť automapa v měřítku 1:800 000 není žádné terno a pro pohyb v horách je spíše k smíchu. Ačkoli … elementární profil terénu zde je zaznamenán, tenké vlásenky lokálních cest také, takže lepší něco než nic. Déšť naštěstí ustal stejně rychle, jako začal a zdá se, že slunce nakonec svůj boj s mraky přece jen vyhraje. První pohled z okraje kotliny je ovšem spíše zklamáním. Po pravdě řečeno jsem čekal víc, ale krása mnohých koutů světa je skrytá a jejich skutečný půvab vyniká až postupně. A nejinak tomu je i v tomto případě.

Horká země se studeným srdcem

Opouštíme prašnou cestu a scházíme rovnou ze svahu k několika osamělým kamenným stavením, postavených na dně kotliny. Teprve odtud vyniká kaskádové uspořádání skalních vrstev svahu, které obklopují celou kotlinu. Tak trochu mi to připomíná slavný „cirk“ Gavarnie v Pyrenejích. Chybí jen vodopády a davy lidí, ale ty s radostí oželíme.

Náš pohyb je rychle zaregistrován skupinkou dětí, které nám s pokřikem běží vstříc. Na to jsem v těchto zeměpisných šířkách zvyklý a jsem připraven čelit žádostem o „dirham-gumi-bombon“ jako všude jinde. Nic takového se však kupodivu neděje a děti s námi mají odlišný záměr. Jsme pozváni do domu, pohoštěni čerstvým chlebem a nabídka k ubytování na sebe nenechá dlouho čekat. Nejedná se o bezplatné přespání, ale obchod nelze jen tak odmítnout. Tento kout hor koneckonců neznáme a tak je představa relativně bezpečného „základního tábora“ lákavá. Jedna z nevábně vyhlížejících kobek stavení je pomocí koberců velmi rychle přeměněna v útulnou ložnici. Vrcholem je pak instalace sálajících kamen, která s nadšením vítáme, uprostřed prostoru. O Maroku se hovoří jako o „horké zemi se studeným srdcem“ a konec března s množstvím sněhu ve vysokých polohách toto přirovnání jen potvrzuje.

Zdání nejvyšší hory Atlasu

Náš první průzkum vede do nádherného sevřeného kaňonu Gorges de Jaffar. Jde o přirozenou vstupní bránu k cestě na hlavní hřeben Ayachi, neboť protíná skalnatý val severního předhůří. Jdeme kolem potoka po zprvu znatelné pěšině. V závěru soutěsky se ale skalní stěny přibližují sotva na pět metrů a my musíme brodit rychle tekoucí říčku. Tento úsek patří zároveň k vizuálně nejdramatičtějším pasážím skoro čtyřkilometrového kaňonu, na jehož konci se dostáváme do ledového dechu masívu Ayachi.

Vše leží pod několikametrovou přikrývkou sněhu. Namrzlý firn však perfektně drží, a tak se můžeme přímo po spádnici vydat vzhůru ke kobaltovému marockému nebi. Dosažení hřebene obrovského valu masivu Ayachi nebude normálně nijak tvrdý oříšek, ale za stávajících podmínek je postup od výšky kolem 3 000 metrů nesnadný. Strmý „betonový“ sníh nás zkrátka nepouští dál. I z této pozice lze ovšem přehlédnout značný kus krajiny a poznat, jakou geografickou strukturu celý tento poněkud opomíjený horský prostor vlastně má.

Dominantní je zde 50 kilometrů (!) dlouhý a prakticky jednolitý vápencový hřeben Djebel Ayachi, jenž působí dojmem samostatného pohoří. Ten pak na severu doprovází o něco nižší, souběžně ležící hřeben (výšky do cca 3 400 metrů). Na jihu se pak rýsuje neméně dramatický a ještě delší řetěz hor Djebel Maoutfoud (až 3 300 metrů). Na východě se všechny hřebeny pozvolna snižují do labyrintu několika impozantních kaňonů, vyhloubených tajícím sněhem. Je zajímavé, že přes blízkost horkého dechu Sahary, která je skutečně „za humny“, zde sníh leží až do června a v některých lokalitách vydrží dokonce celé léto. Zajímavým prvkem všech hřebenů masivu je výrazný kontrast mezi dramaticky formovanými skalnatými severními srázy oproti mírně modelovaným svahům jižním. Vzhledem k impozantní siluetě mohutných a takřka z úplné roviny vyrůstajících hor nepřekvapí, že Djebel Ayachi byl dlouho považován za nejvyšší horu Atlasu.

Dominanta marockých stromů

Po dvou relativně volnějších dnech je načase vyrazit na přechod hor. Je nám jasné, že nejvyššími pasážemi to kvůli množství sněhu nepůjde. Dostatečně vysoké, přitom na první pohled schůdné úpatí severního „předhřebene“ je však k našemu záměru jako stvořené. Je pravda, že vůbec nevíme, do čeho jdeme. Času však máme relativně dost, stínování terénu v automapě slibuje logické vedení přechodu ke šťastnému konci a tak s vidinou objevné cesty míříme do sladké nejistoty. Ze dna kotle Jaffar vede vzhůru nejprve slušná cesta, oblíbená především vyznavači off-roadů (jak jsme posléze zjistili), dále k východu se však vydáváme jen po chatrné pěšině, která se ostatně brzy zcela ztrácí.

Naším jasným prvotním cílem je výrazné sedlo, kam je nutné prodrat se trnitými porosty. Ty jsou tvořené především pravděpodobně trsy pryšců a keřů Retama, mezi nimiž můžeme rozeznat mnoho dalších zástupců zdejší flory, jakými jsou skalničky Alyseeum spinossum s nádherně fialovými květy nebo vzácněji místní endemity (např. Polygala Balausae nebo Bupleurum spinosum).

Suverénním vládcem marockých hor je ovšem jalovec (Junipherus), který pokrývá až třetinu území zalesněných ploch Maroka. Tato dřevina odolá nejen drsným chladným zimám, ale také spalujícím letním vedrům. Přesto, především kvůli lidské činnosti (např. pastvě), byl zaznamenán u tohoto symbolu marockých hor největší až 90% úbytek výskytu. Mohutné marocké jalovce by „má milá rovnýma nohama“, jak zní část textu známé písně, asi sotva přeskočila. Zde se jedná až o 18 metrů vysoké stromy. Značná část místních jalovců je dnes však spíše jen smutným mementem někdejší krásy. Torza sluncem a větrem vybělených kmenů však vizuálně skvěle doplňují pouštní charakter krajiny.

Cesta pod marocké nebe

Dostáváme se do vyhlédnutého horského sedla, kde se cesta v mírném oblouku láme do dalšího údolí. Zanedlouho narážíme na upravený pramen vody, který zde má cenu zlata. Navíc lze v jeho okolí slušně tábořit, takže o místě spánku je rozhodnuto. Volného odpoledne využívám na „krátký“ průzkum, z něhož se nakonec (ostatně jako vždy) vyklube docela slušná túra, končící na hraně hřebene ve výši kolem 2 800 metrů.

Mimo impozantního výhledu na celý hřebene Djebel Ayachi mi tenhle výšlap přináší tip na další den. Právě tudy totiž vede snad nejschůdnější nástup na severní hřeben. Po mrazivé noci (dobrých minus 10 stupňů) se skutečně druhý den vydáváme vzhůru a dosažená výška 3 080 metrů bezejmenného vrcholu byla asi nejen českým prvovýstupem, ale bezesporu i vyvrcholením celé akce.

Zbývá „jen“ dojít do civilizace. To znamená vymotat se z nepřehledného bludiště suchých vádí a skutečně divokých skalnatých kaňonů, přebrodit několikrát kalnou vodu divokých řek z tajícího sněhu a pak už došlapat cestou necestou závěrečných 20 kilometrů do Mideltu. Masív Ayachi představuje fantastický a lákavý horský cíl. Zdejší hory jsou úžasným místem, které ještě stále vzdoruje náporu turistů. Je to cesta do prostoru, který stále ovládají kočovní pastevci, vítr z horké Sahary a temně fialové marocké nebe.


Jak se neztratit v Maroku

Jak se tam dostat
Díky nabídce nízkonákladových leteckých společností lze s přestupem (např. přes Bergamo) doletět do severomarockého Fesu. Odtud jezdí několikrát denně autobus přímo do Mideltu, což reprezentuje cca 3–4 hodiny jízdy.
Velmi výhodné jsou charterové lety z Německa do marockých měst jako Agadir, Casablanca, Rabat, Tanger apod. 

Měna
Marocký dirham (MAD). V přepočtu se kurz pohybuje stále okolo hranice 2,00 Kč. Maročané však ochotně přijmou eura, méně ochotně pak dolary.

Jak tam cestovat
Nejlépe místními linkami. Ceny jsou přijatelné. Vhodné je využít i hromadná taxi, či mikrobusy. Pro stopování je pak země jako stvořená (raději ale ve skupinkách, než jednotlivě – což platí celosvětově). Výhodou arabských zemí je, že se po dohodě dostanete odkudkoliv kamkoliv…

Ceny
Mnoho levných hotelů najdete v Mideltu, v horách samotných pak potřebujete vlastní stan (také lze využít nabídky ubytování u Berberů v kotlině Jaffar). Veškeré potraviny je nutné vzít s sebou. V níže položených oblastech jsou voda, potraviny i ubytování velice levné. Záleží samozřejmě na oblasti a s ní spojeným cestovním ruchem.

Co byste měli vědět
Maroko je muslimským státem a je vhodné dodržovat základní zvyklosti a návyky místních obyvatel. Maročané však jsou shovívaví, přátelští a zejména k turistům velice tolerantní a tak vám jistě odpustí, když při sezení v čajovně zahlédnou podrážky vašich bot, nebo odhalená lýtka a ramena nadšených cestovatelek. Ženy by ale měly být všeobecně opatrné a individuálním touláním se uličkami marockých měst nebo i marockou přírodou se vyhnout.

Mapy
Pro oblast byla vydána Vojenským kartografickým ústavem v Rabatu mapa v měřítku 1:100 000 (list Midelt). Jeho praktická dostupnost je ale nulová. Dobrým a asi jediným pomocníkem jsou mapy z www.googlemaps.com

  • Zdroj textu:

    časopis Příroda

  • Zdroj fotografií: Ivo Petr

Reklama

Další články v sekci

Reklama

Reklama

Aktuální články

Za světlou kůži vděčí populace Evropy neandertálcům. Bez jejich genů by její vývoj trval déle.

Zajímavosti

Laboratorní potkani jsou zdatní řidiči. S pomocí vozítek si v experimentu opatřovali pamlsky.

Věda

Zastavení projektu Airborne Laser (s laserovým komplexem na „nose“ Boeingu 747) zbrzdilo úvahy o sestrojení ničivé superzbraně v brzké budoucnosti.

Válka

Srážka galaxií NGC 4676, které se přezdívá Myšky

Vesmír

Karel Kludský starší, Antonínův syn, se svými slony a zebrami roku 1910.

Historie

Ztracené město neboli Ciudad Perdida v Kolumbii

Věda

Nové časopisy Extra Publishing

RSSInzerceO serveru (Redakce)Partnerské weby
© Extra Publishing, s. r. o. 2007–2011. ISSN 1804-9907