Honba za nejvyššími vrcholy světadílů: Na střeše nejchladnějšího kontinentu

30.10.2016 - Marek Telička

S Petrem Kiliánem o nejvyšší horolezecké výzvě, náročných podmínkách antarktických výprav i o ekologickém chování, které je cizí podnikavcům pod Elbrusem a naopak velmi přísně se na něj dbá pod vrcholem nejvyšší hory Antarktidy

Na dohled vrcholu -<p>Základní tábor ve výšce 2 150 metrů, z nějž je vidět na vrchol Mt. Vinson, který je  o téměř 3 000 metrů výš</p>
Na dohled vrcholu -

Základní tábor ve výšce 2 150 metrů, z nějž je vidět na vrchol Mt. Vinson, který je  o téměř 3 000 metrů výš


Reklama

? Máte za sebou nedávný výstup na Mount Vinson, nejvyšší horu Antarktidy. Jak se vůbec člověk dostane k záměru vylézt na nejvyšší vrchol nejstudenějšího kontinentu?

S Petrem Kudličkou jsme si před sedmi lety poprvé vyzkoušeli, jak se dostat na kopec, který má přes sedm tisíc metrů nad mořem, když jsme lezli na jihoamerickou Aconcaguu. Pak následovaly další hory. Napřed v Alpách a po nich africké Kilimandžáro. No a když jsme po Aconcagui a Kilimandžáru měli za sebou dva z nejvyšších vrcholů všech kontinentů, řekli jsme si, že by bylo fajn dostat se společně na všech sedm kopců, které jsou zařazeny do takzvaného projektu Seven Summits.

? Měli jste zkušenosti z takto vysokých hor už předtím?

Já už byl v roce 2001 na Elbrusu a říkali jsme si, že by bylo zajímavý dostat se na všechny ty vršky jako dvojice. Takže jsme zatím byli všude společně. Po Kilimandžáru jsme se zaměřili na Mount McKinley a mezitím jsem si s Petrem ještě jednou zopakoval Elbrus, takže jsme měli čtyři ze sedmi.

? To pořadí bylo voleno nějak záměrně, nebo šlo o souhru náhod?

Napřed jsme vlastně dělali ty levnější hory a teprve ke konci se pouštíme do cest, které jsou finančně náročnější. Po těch čtyřech prvních tedy předloni přišla Carstenzova pyramida na Nové Guineji. Tam se musí dostávat džunglí, což je to nejtěžší z tohoto výstupu. No a pak zbýval Everest a právě antarktický Mount Vinson.

? Vzhledem k tomu, že z Antarktidy jste se před pár týdny vrátili, to vypadá, že jste pořadí posledních dvou volili podle klíče „nejvyšší na konec“ ...

Tak to není, i když je určitě zajímavý vyzkoušet si na poslední štaci tu největší výšku. U nás každopádně rozhodl čas. Na Everest bychom kvůli přesunu a aklimatizaci potřebovali mnohem víc času. Vinson je oproti tomu poměrně rychlá záležitost. Kolega je časově dost vytížený a nemůže si dovolit chybět dva měsíce v práci. Proto padla předposlední volba na Antarktidu.

TIP: Uvnitř bezedných propastí aneb Hory a podzemí jižní Albánie

? Můžete porovnat obtížnosti a specifika jednotlivých výstupů?

Jako první vezmu přes pět a půl tisíc metrů vysoký Elbrus, na který jsem se taky jako na první vyšplhal. To není určitě jednoduchá hora, ale především pro výstup na ni neexistuje skoro žádné zázemí. Mimoto tam mají neuvěřitelný nepořádek. Kilimandžáro se mi z toho projektu zdálo asi úplně nejlehčí, i když se nedá vyloučit, že jsem to tak pociťoval jen já. Vyběhl jsem si totiž předtím Mount Keňu, takže se mi díky aklimatizaci převýšení dobře zvládalo. Kilimandžáro je ale dost náročné z hlediska místních lidí, které si povinně musíte najmout. Vůbec nejtěžší mi zatím připadalo Mount McKinley v severní Americe. Výstup a sestup nám trval 13 dní a byla tam hrozná zima kolem mínus čtyřiceti stupňů. Pak Carstenzova pyramida, která jak jsem říkal, je schovaná v džungli a hrozně dlouho se k ní jde. My jsme na cestu tam a zpět potřebovali sedmnáct dní. Člověk je pořád mokrý a to dělá tuhle cestu velmi nepříjemnou. Hora samotná je pak jednoduchá kilometrová stěna. Aconcagua nám trvala osmnáct dní.

? V čem byl těžký čerstvě absolvovaný Mount Vinson na Antarktidě?

To není nijak hrozná záležitost. Ztěžuje to hlavně mráz a na ten jsme si až tak moc stěžovat nemohli. Měli jsme nejmíň nějakých mínus třicet pět stupňů. Přitom nás upozorňovali, že na vrcholu bývá i mínus padesát. Technicky to ale není těžké s výjimkou jednoho úseku, který má padesátistupňový sklon a musíte se ve dvojici jistit lanem. Samozřejmě je potřeba mít mačky a cepín, ale není tam tvrdý ledovec, jen sněžný ledovec, což hodně pomáhá. V zásadě ale jde jen o to vydržet každý den šlapat osm hodin do kopce. Je to pět výstupových dní ze základního tábora.

? Pokud vím, má Antarktida nejvyšší výškový průměr ze všech kontinentů, kolem dvou tisíc metrů nad mořem. Z jaké výšky jste vlastně startovali k vrcholu?

Základní tábor je 2 150 metrů vysoko, takže na vrchol zbývá asi 2 800 metrů. Antarktida je ovšem z tohoto hlediska známá tím, že vrchol sice je ve výšce 4 897 metrů, ale vzhledem k blízkosti k pólu je tam mnohem řidší vzduch, než odpovídá stejné nadmořské výšce blízko rovníku. Na vrcholu jsou tím pádem podmínky odpovídající asi 6 000 až 6 500 metrům. Já nahoře naměřil tlak pět set hektopascalů, což téhle výšce odpovídá. Stejné je to i na Mount McKinley, který je zase blízko severního pólu.

? Antarktida je někdy přezdívána „nejchladnější poušť“, protože tam jen zřídka spadnou nějaké srážky. Znamená to, že jste měli stále jasno?

Ano, Antarktida je nejsušší kontinent a srážky jsou tam opravdu jen zřídka. My v tomhle měli ale štěstí, protože nám den sněžilo a napadlo deset až patnáct centimetrů sněhu. V základním táboře bývá mlha, ale srážky jsou dost unikátní. Pokud vím, tak průměr na celém kontinentu je kolem tří centimetrů ročně a někde nespadla ani jediná vločka už několik milionů let. Tím pádem jsme měli i nějakou oblačnost a díky tomu byla i vyšší teplota. Mraky jsme měli i při samotném výstupu, ale tři stovky metrů pod vrcholem jsme se dostali nad ně a to byl úžasný pocit.

? Byli jste u pólu v době, kdy je tam polární den. Jak na vás působilo sluneční světlo přítomné po čtyřiadvacet hodin denně?

To byl můj největší osobní problém. Dokážu se dobře zorientovat prakticky všude, ale tady jsem ztratil jakoukoli orientaci v čase a prostoru. Ani kompas mi nepomohl udržet si dlouhodobější přehled. Měl jsem zmatek nejen ve světových stranách, ale netušil jsem ani, zda je půlnoc, nebo jestli bude čas oběda. Slunce se pořád točí kolem vás a jen je v různých výškách. Navíc mi to naprosto rozhodilo biorytmy. Když se pohybuju v běžných zeměpisných šířkách, nemám s časovým posunem problémy, ale po návratu z pólu jsem nemohl spát ještě čtrnáct dní.

? Víte, kdy po vašem odjezdu v základním táboře Slunce poprvé zapadlo za obzor?

Díval jsem se, že to bylo 26. února. O pobyt na pólu v době, kdy je Slunce za obzorem ale rozhodně není co stát. To jsme si vyzkoušeli vždy, když sluneční kotouč zmizel za nějakými horskými štíty. V těch chvílích byla zima daleko méně snesitelná.

? Do základního tábora vás dopravilo letadlo, ale myslím, že jste měli možnost vyzkoušet si i tůry v terénu, kde je vlastně všude před vámi jen rovná plocha, že?

My jsme přiletěli z chilského Punta Arenas, což je nejjižnější město Jižní Ameriky, velkým Iljušinem na americkou základnu Patriot Hills. Rusové jsou najímání na dva měsíce v roce americkou společností, která organizuje tyhle výšlapy na Vinson Massif. No a ze základny se pak ještě letí 200 kilometrů malým letadlem do základního tábora. My tuhle vzdálenost nešli, to nedělá nikdo. Pokud vím, tak jediný kdo to kdy dal, byla expedice vedená Rudolfem Švaříčkem snad v roce 2005. Navíc je na to potřeba minimálně další týden. Ale na základně jsme čekali, takže jsme se udržovali v kondici a chodili, jak se dalo. Nějaké orientační body tam byly, ale i tak je ta rovná čára na obzoru pro Čecha nezvyklý pohled. A rozhodně nic, o co by člověk stál.

? Na vrchol jste stoupali sami, nebo jste museli povinně mít nějakého průvodce?

Chtěli jsme si sami rozhodovat o tom, jak přesně na vrchol půjdeme. Výstupy na Vinson jsou ale zajišťovány jako organizované, a tak pro tyhle naše nezávislé aktivity neměli Američani moc pochopení. Vzít si průvodce by přitom naši cestu výrazně neprodražilo, ale v našich očích by to ten výstup znehodnotilo. Nakonec jsme si samostatný výstup prosadili.

? Už jste zmínil, že problémem číslo jedna jsou na pólech nízké teploty. Jak vlastně v těchto podmínkách regeneruje organismus zvyklý na hodnoty o nějakých třicet až čtyřicet stupňů vyšší?

S tím jsme neměli až takový problém. Jednak jsme měli opravdu relativně teplo a především jsme měli expediční stany, v nichž bylo díky jejich zabarvení a neustálému slunečnímu svitu až o čtyřicet stupňů tepleji než venku. No a když máte ve stanu kolem nuly, už se celkem bez problémů zahřejete. Na zimu se každopádně musíte připravit. Pořádná péřová bunda a pořádný kalhoty, vlněné ponožky i termoprádlo. Když nefoukalo, dalo se to snadno vydržet.

? Antarktida zrovna neoplývá faunou a život se vlastně vyskytuje pouze u pobřeží. Podařilo se vám třeba uvidět nějakého zástupce zvířecí říše?

Měli jsme asi opravdu veliké štěstí, jak na počasí, tak z tohoto hlediska. Když jsme totiž přiletěli na základnu, objevil se v dohledu nějaký pták. Všichni, kdo byli na základně, vyběhli ven a ukazovali si ten zázrak, protože je to něco naprosto nevídaného. Bohužel ale nevím, co to bylo za druh, každopádně šlo ale o většího ptáka, který měl asi objevitelskou povahu.

? O Everestu se říká, že se z něj stal horolezecký cirkus a množství lidí, kteří každý rok projdou základním táborem se projevuje na velkém znečištění. Jak je na tom v tomto ohledu Antarktida, případně jiná místa, která jste při svém dobývání vrcholů poznali?

Úplně nejhorší, co jsem viděl, je základní tábor Elbrusu. Je tam spousta chatiček, které majitelé podnikavě pronajímají horolezcům. Všechen odpad, který vyprodukují, hrnou za ty chaty a hromady rostou. Kvůli tomu, jak to tam vypadá, říkáme, že je to nejšpinavější hora na světě. Ale po cestě nahoru už žádné odpadky nejsou. Antarktida je na úplně opačné straně než ruský Elbrus a žádné stopy lidské přítomnosti tam nenajdete. Všechno, co tam přivezete, musíte zase odvézt zpět. A to neplatí jen o plastech a jiných pevných odpadech. Musíte absolvovat množství briefingů a tam vám taky vysvětlí, jak zacházet s tím, co projde vaším zažívacím traktem. Po cestě na vrchol jsou jen čtyři díry, kde je možné vylévat moč. Když to na vás přijde jinde než na těchto místech, musí ke slovu přijít nějaká lahev nebo nejlépe termoska, kterou na určeném místě vyprázdníte. Na to druhé jsme vyfasovali pytle a pevný odpad se nese zpět na základnu. Nadto je ale důležité, že na Elbrus a určitě i na Everest se dostane každoročně podstatně víc lidí než na Vinson, který se odhadem pokouší zdolat tak něco kolem stovky lidí za rok.


Na okraj rozhovoru

S Petrem Kiliánem jsem se potkal v kavárně jednoho malého moravského města. Při rozhovoru mě nejvíc zaujal způsob, jakým popisoval obtíže jednotlivých výstupů. Žádný dramatický nádech, žádná velká slova. Někde je prostě větší zima, některé kopce jsou prudší, ale vylézt se dá celkem v pohodě všude. Věřím, že se svým spolulezcem Petrem Kudličkou pořídí společnou fotografii i na vrcholu nejvyšší hory planety, která jim zbývá k dovršení celého projektu.


Co je Seven Summits

Projekt Seven Summits (Sedm vrcholů) je pozoruhodným horolezeckým sedmibojem, který si klade za cíl zdolání nejvyšších vrcholů sedmi kontinentů. Řadí se k nim:

1. Mount McKinley (Denali) – 6 194 metrů, nejstudenější hora planety. V zimních měsících tady fouká vítr o rychlosti kolem 160 km/h. Jeho rychlost v zúžených místech ještě stoupá, což dělá z nejvyšší hory Severní Ameriky jedno z nejnehostinějších míst na světě.

2. Aconcagua – 6 962 metrů, nejpodceňovanější vrchol. Aconcagua je hora mnoha tváří. Až na vrchol se dá vyjít bez jakéhokoli horolezeckého vybavení, což vede k jejímu častému podcenění zejména nezkušenými lezci. Chlad spojený se silnými větry a výraznou nadmořskou výškou jsou výzvou, kterou je potřeba brát vážně.

3. Mount Vinson – 4 897 metrů, nejosamělejší pohoří. Jeden z nejodlehlejších vrcholů na světě. Jen dostat se do základního tábora znamená polovinu úspěchu.

4. Elbrus – 5 642 metrů, utajená střecha Evropy. Mont Blanc skutečně není nejvyšší horou Evropy. Na Kavkaze je množství vyšších hor, z nichž nejvýše dosahuje právě Elbrus.

5. Kilimandžáro – 5 892 metrů, sněžná špice na rovníku. Jedno z nejkrásnějších míst na Zemi. Jde o netechnickou horu, která je přístupná každému s dostatečnou kondicí a finanční rezervou.

6. Mount Everest – 8 850 metrů, nejvyšší z nejvyšších. Nejvyšší hora, která je nebezpečná už nesmírnou nadmořskou výškou. Jediná osmitisícovka mezi Sedmi vrcholy, přičemž nad hranicí osmi tisíc metrů je organismus vystaven zcela výjimečným nárokům.

7a. Mount Kosciuzsko – 2 228 metrů, zpochybněný kopeček. Výstup na Kosciuszko představuje jednodenní výlet a každý rok na něj vystoupí tisícovky turistů. Proto jej mnozí horolezci mají problém uznat jako jeden za sedmičky a místo něj berou Carstenszovu pyramidu na Nové Guineji (viz 7b).

7b. Carstenszova pyramida – 4 884 metrů, nejvyšší ostrovní hora. Někteří geografové považují Austrálii, ostrovy Indonésie a Papuu-Novou Guineu za širší kontinent, označovaný jako Australasie. Jiní tvrdí, že Carstensz patří osmému světadílu Oceánii. Kvůli své odlehlosti a náročnému technickému lezení je však většinou považován za skutečný sedmý vrchol.

  • Zdroj textu:

    Příroda 4/2010

  • Zdroj fotografií: Petr Kilián, Petr Kudlička

Reklama

Další články v sekci

Reklama

Reklama

Aktuální články

Zajímavosti

Veleskokan goliáší, největší známý druh žáby, žije na malém území v Kamerunu. Místní ho rádi loví a prodávají jako pochoutku.

Věda

Ilustrace protoplanetárního disku okolo hvězdy TW Hydrae.

Vesmír

Podle starého mýtu polští jezdci útočili proti německým tankům

Válka

Vítězslava Kaprálová (1915–1940) jako dvacetiletá. Martinů o ní později napsal: „Jen jedna otázka neopustila dodnes mé vědomí a vzpomínky. Proč jí osud dal tolik energie a tolik vzácných darů a proč jí nedal možnost, aby jich mohla využíti?“

Historie

Karlsruhe, kde se mohl podle některých teorií narodit Hauser. Ve výřezu portrét Kaspara Hausera, na němž je patrná jizva na čele po prvním údajném atentátu.

Zajímavosti

Nové časopisy Extra Publishing

RSSInzerceO serveru (Redakce)Partnerské weby
© Extra Publishing, s. r. o. 2007–2011. ISSN 1804-9907