Kojot prériový: Mistr v přežití a šibal indiánských mýtů

30.04.2017 - Jaroslav Monte Kvasnica

Přestože je kojot jedním z nekodifikovaných symbolů severoamerického kontinentu, byl jako druh psovité šelmy popsán až v první polovině 19. století. Do té doby byl nazýván vlk americký, stepní vlk, lesní vlk, rychlý vlk a podobně

Hlavně v klidu -<p>V některých okamžicích je z kojota přímo cítit klid a důstojnost</p>
Hlavně v klidu -

V některých okamžicích je z kojota přímo cítit klid a důstojnost


Reklama

Kojot prériový (Canis latrans) byl jako samostatný druh popsán až v roce 1832 badatelem Seyem. Původní obyvatelé Ameriky jej ovšem znali již dávno, o čemž svědčí i fakt, že nejstarší doložené zmínky o kojotech se objevují už u starých Aztéků. Ti dobře znali biologii kojotů a ve svém duchovním světě jim přisuzovali mystické vlastnosti a schopnosti. Ostatně samotné slovo kojot vzniklo z aztéckého slůvka cóyotl, které volně přeloženo znamená štěkající pes. Kojot byl ovšem důležitý i v mytologii národů Severní Ameriky.

Šibal, nebo zbabělec?

„Nejrozšířenějším typem vyprávění kmenů Severní Ameriky jsou šibalské příběhy,“ vysvětluje Jan F. Ullrich v předmluvě své mimořádné knihy „Mýty Lakotů, aneb Když ještě po zemi chodil Iktómi. Nejznámějším šibalem je Kojot, důvěrně známý zejména kmenům v Kalifornii, na jihozápadě Severní Ameriky, na náhorních planinách i na velkých pláních.“

Kojoti však měli pro indiány z plání i velmi praktický význam. Předkolumbovští indiáni samozřejmě neznali koně a přitom kočovali za stády bizonů na mimořádné vzdálenosti. K tomu účelu chytali a ochočovali kojoty, které potom zapřahali do speciálních vleků s nákladem (tzv. „travois“). Kojoti rovněž sloužili při některých slavnostech a rituálních obřadech, nezřídka i jako rituální potrava.

TIP: Šelma v klatbě aneb Vlci obdivovaní i pronásledovaní

Zatímco původní obyvatelé Ameriky měli zvířata v úctě a v posvátném respektu, bílí kolonizátoři zvířata jednak vyvražďovali (u některých, jako u holuba stěhovavého a papouška karolinského se jim to zcela podařilo) a jednak je využívali k obohacení slovníku barvitých nadávek. Přitom by povahy zvířat znalí indiáni asi nikdy nepochopili, proč se ustálila slovní spojení jako prašivý vlk nebo zbabělý kojot.

Velmistři přežití

Kojot se jako jedno z mála zvířat na světě může pochlubit zajímavým faktem – jeho původní areál výskytu se v průběhu posledních staletí znatelně a dramaticky rozšířil. Dnes můžeme kojoty pozorovat od Panamy ve Střední Americe až po Aljašku a od pobřeží Tichého oceánu až k Atlantickému.

Tento unikát byl způsoben především obdivuhodnou přizpůsobivostí kojotů a jejich uměním přežít takřka všechno. Kojoti tak úspěšně přečkali i „strychninovou válku“ – dobu masového vyvražďování vlků. Gary Snyder vysvětluje úspěšnost rozšíření těchto psovitých šelem takto: „Kojot přežívá na těch místech Západu, kde už vlk téměř vyhynul. Jak jsem se dozvěděl, kojot se totiž netkne otráveného sousta. Kusy hovězího napuštěného strychninem, které rančeři políčili, vlky vyřídily. Kojoti se velice brzo naučili nedotýkat se otrávených návnad, a tak se jim daří.“

Kojot se časem přizpůsobil i životu v krajinách obydlených člověkem (přestože „civilizovaný“ člověk byl vždy jeho nepřítelem) a v současnosti proniká i do velkých měst. O tom svědčí i občasné šoty v televizních novinách, jako například reportáž o zběsilé honičce policistů za vyděšeným kojotem v newyorském Central Parku.

Neobvyklý „antikojotí alarm“

Zkušenosti ukázaly, jak pohotově dokáží kojoti využít díry vzniklé v potravním řetězci. Když byli v národním parku Yellowstone v roce 1926 vyhubeni vlci, rapidně se tady přemnožili nejen jeleni wapiti, ale i kojoti. Ti začali fatálně decimovat stavy vzácné lišky šedohnědé, malé šelmičky vážící pouhých 2,5 kg, která je posvátným zvířetem indiánského kmene Černonožců. Po reintrodukci vlků do Yellowstonu (1995) nastala změna: vlci začali počty kojotů regulovat a následně se zvýšily stavy lišky šedohnědé.

Zajímavý a úspěšný experiment realizovali rančeři ve státě Washington – namísto pasteveckých psů zde ovčí stáda hlídají lamy. Poněvadž lamy musí mláďata ve své jihoamerické domovině neustále chránit před liškami, reagují na všechny psovité šelmy stejně prudce. Jakmile lama spatří kojota, varuje ovce poplašným signálem, odvážně a sebevědomě se k šelmě rozběhne a snaží se jí zasadit úder svými ostrými kopýtky. Rančeři si libují, že lamy, na rozdíl od pasteveckých psů, žerou místo masa trávu a navíc se dožívají o hodně vyššího věku než psi – v průměru asi 25 let.

Oběti a nepřátelé

Kojoti se občas shlukují do smeček podobně jako vlci, ale nejčastěji žijí pouze v párech. Oba rodiče se přitom velice výrazně podílí na výchově potomků. Jídelníček kojotů je pestrý. Nejčastěji loví hlodavce (zajíce a králíky), ale když se naskytne příležitost, chytají ryby, žáby, drobné obratlovce a vybírají ptačí hnízda druhů hnízdících na zemi. V zimě se často pokoušejí zabíjet bobry u jejich hradů, na podzim sbírají různé lesní plody, bobule a ovoce. Občas také skolí mláďata velkých kopytníků a nikdy nepohrdnou žádnou mršinou, čímž v přírodě plní funkci zdravotní policie.

Vlci, pumy, medvědi a jaguáři kojoty příliš netolerují, považují je za potravní konkurenty a snaží se je ze svého území vyhnat. Proto se kojoti ani příliš nepřiživují na jejich kořisti, jak to u velkých predátorů běžně dělají jejich afričtí a asijští příbuzní – šakalové.

Kojoti občas mohou působit škody na ovčích stádech, kdy loví především malá jehňata. V minulosti se lidé domnívali, že kojoti běžně loví i značně velkou kořist, o čemž se můžeme dočíst i ve starší „odborné“ literatuře. Lidský omyl byl pochopitelně i důvodem nemilosrdného pronásledování těchto šelem. Koneckonců dodnes se ročně jen v USA uloví až 90 000 kojotů.

Happening s kojotem

Přes nevraživost mezi moderním člověkem a kojoty se tato šelma pozvolna dostávala z indiánských mýtů i do symbolického světa bílých lidí. Jako jeden z prvních využil kojota jako symbolu německý multimediální umělec a provokativní filozof Joseph Beuys.

Průběh jeho excentrické burcující akce zachytil Václav Cílek v knize Makom – Kniha míst: „V roce 1974 uskutečnil Beuys v New Yorku akci nazvanou ‚Kojot. Mám rád Ameriku a Amerika má ráda mě‘. Beuys přistál na letišti, nechal se zabalit do plsti a odvézt sanitkou do galerie, aby zdůraznil, že v zemi je něco nemocného. V galerii na umělce čekala kupka slámy, pokrývky z plsti, svítilna, hůl, triangl a divoký kojot. Sláma byla pro kojota, ale ten dával přednost plsti, takže se role vyměnily a Beuys spal na hromadě. Každé ráno bylo přiváženo padesát výtisků The Wall Street Journal, které Beuys a posléze i kojot trhali. Celé to vypadalo jako žert a reakce publika, jak psali kritici, ‚byly smíšené‘. Beuysovi se jednalo o dialog s přírodou, ne jenom o komunikaci mezi lidmi, ale o nutnosti ji rozšířit na další bytosti‘.

Kojot v tomto případě představoval božstvo starých indiánů, kulturního heróa kontinentu, ale také ztělesnění nezvládnuté americké minulosti spjaté s genocidou původního obyvatelstva. Po třech dnech, kdy Beuys hrál kojotovi na triangl a hovořil s ním, se zvíře nechalo částečně ochočit. Beuys odjel sanitkou na letiště, tak aby z Ameriky nic jiného neviděl. S odstupem pětadvaceti let se ukazuje, že tyto akce nebyly nikdy zapomenuty a že Beuys s předstihem vyhmátl patrně základní problémy Ameriky – smíření s vlastní násilnou minulostí a s přírodou a proměnu chladné individualistické společnosti kapitálu v lidsky vřelé a soucítící společenství.“

Kojotí múza

Ve druhé polovině 20. století se kojot znovu stal nalezenou inspirací amerických básníků a spisovatelů. James Koller vydává časopis Coyote´s Journal. Jaime de Angulo slavil úspěch s překrásnou sbírkou indiánských příběhů – Indian Tales (česky Jak se Lišáček stal Lišákem – nakl. Maťa 2003). Kojot se objevuje v básních a esejích Garyho Snydera a inspirují se jím i další významní američtí básníci: Will Staple, Barry Gifford, Ed Dorn, Enrigue Lamadrid, Margo St. James, James White, Peter Blue Cloud…

V české literatuře se s postavou kojota můžeme setkat v nádherné sbírce severoamerických indiánů Trnová dívka (nakl. Hynek 1997) Jáchyma Topola a samozřejmě i v již zmíněných Mýtech Lakotů Jana F. Ullricha (nakl. Argo 2002). Znovunalezená úcta ke kojotovi snad symbolizuje znovunalezenou úctu k Zemi a k životu. Snad je obrazem našeho návratu ke kořenům, oživené paměti, která v našich genech koluje po desítky tisíc let. Chci tomu věřit, i když upytlačení vlci, rysové a medvědi z Moravskoslezských Beskyd varují, stejně jako závěrečné memento Garyho Snydera z jeho básně Volání divočiny:

Rád bych řekl
že Kojota máte navždy v sobě.
Ale není to pravda.


Rodný list kojota prériového

Vědecké pojmenování: Canis latrans, česká terminologie uznává jména kojot prériový i kojot prérijní
Pozice: predátor a mrchožrout
Výskyt: Žije na prériích, v polopouštích i pouštích, obývá lesnaté i horské krajiny od Panamy ve Střední Americe až po Aljašku a od pobřeží Tichého oceánu až k Atlantickému.
Období rozmnožování: Kojotí estrus (říje) probíhá od února do března. Doba březosti kojotí fenky je 58 až 65 dní, počet mláďat ve vrhu je 2 až 12 (nejčastější ovšem 6).
Mláďata: Mláďata se rodí v brlozích – skalních puklinách nebo v doupatech, které rodičovský pár vyhrabává pod vývraty či pod kořeny stromů. Když jsou mláďatům asi dva měsíce, začínají rodiče provázet na lov.
Starost o mláďata: O kojící samici se stará samec, který jí nosí potravu, později vyvrhuje natrávenou stravu mláďatům a pomáhá i feně udržovat doupě v čistotě. Oba rodiče se pečlivě starají o ochranu a výchovu potomků. *Lovecký chlebíček mladých kojotů je nebezpečný a život se s nimi nemazlí: mnoho jich zahyne, dospělosti se dožívá sotva třetina populace.
Dospělec: Kohoutková výška kojota je 45–53 centimetrů, délka těla 0,7 až metr, hmotnost se pohybuje mezi 7–20 kilogramy.
Potrava: Zajíci a králíci, vejce ptačích druhů hnízdících na zemi. Občas skolí mláďata velkých kopytníků a nikdy nepohrdnou žádnou mršinou.
Věk: Kojot se může dožít až 15 let, v přírodě však většinou mnohem méně – průměrně 6 nebo 7 let.
Způsob života: Kojot patří k úspěšným a mimořádně přizpůsobivým šelmám (podobně jako u nás liška obecná).

  • Zdroj textu:

    Příroda 3/2011

  • Zdroj fotografií: Shutterstock

Reklama

Další články v sekci

Reklama

Reklama

Aktuální články

Zajímavosti

Koncil v Clermontu. Papež Urban II. zde využil první kruciátu k vlastnímu zviditelnění.

Historie

Král Jiří VI. na inspekci bitevní lodi Duke of York

Válka

Staré známé léky mohou překvapit

Věda

Krabí mlhovina v nepravých barvách. Tato mlhovina, která je zdrojem rentgenového a gama záření, je pozůstatkem po supernově

Vesmír

Přibližná rozloha kráteru Yarrabubba v australské pustině.

Věda

Nové časopisy Extra Publishing

RSSInzerceO serveru (Redakce)Partnerské weby
© Extra Publishing, s. r. o. 2007–2011. ISSN 1804-9907