Mocní Habsburkové a draví Jagellonci: Proč soupeřící rody nakonec uzavřely spojenectví?

Polští Piastovci patřili ve 14. století k významným spoluhráčům českých Lucemburků, uherských Anjouovců a rakouských Habsburků. Po vymření jejich hlavní linie se štěstí usmálo na Ludvíka z Anjou, který poprvé vytvořil polsko-uherskou unii. Ta netrvala dlouho, protože Ludvík skonal bez mužského dědice v roce 1382. Tehdy se naskytla příležitost Lucemburkům a Habsburkům, kteří se předháněli v uzavírání výhodných sňatků, jež jim měly přinést další dědictví a nároky. Odtud pochází slavné heslo: „Jiní ať vedou války, ty, šťastné Rakousko, zasnubuj se. Co jiným dopřeje Mars, tobě dá vláda Venuše.“ 

Liška na trůně 

V Uhrách uspěl Zikmund Lucemburský, který byl jako manžel Ludvíkovy nejstarší dcery zvolen králem. Předpokládalo se, že Polsko připadne spolu s Ludvíkovou mladší dcerou Hedvikou rakouskému vévodovi Vilémovi Habsburskému. Polským magnátům ambiciózní Habsburk ovšem nevyhovoval, proto vypověděli jeho svatební smlouvu s princeznou. 

Po dvou letech rozbrojů byla desetiletá Hedvika v Krakově korunována a o dva roky později se provdala za východního souseda, šestatřicetiletého litevského velkoknížete Jogaila. Ten, s vidinou polské koruny, nechal skácet pohanské modly, přijal křest a byl pomazán na polského panovníka jako Vladislav II. Jagello. Vládl ohromné říši, která co do rozlohy a počtu obyvatel drtivě převyšovala habsburská území. 

Vladislav II. odmítl v roce 1420 nabídku husitů nechat se zvolit českým králem, protože čelil mocichtivé šlechtě, vládychtivým příbuzným a sváděl těžké boje s německými rytíři. Husité se poté obrátili na jeho bratrance Vitolda, který do českých zemí vyslal jako svého zástupce litevského knížete Zikmunda Korybutoviče. Toho sice pražané a táborité prohlásili zemským správcem, ale skutečnou moc mu nepředali. Nakonec se musel vrátit domů s nepořízenou, protože se císař Zikmund Lucemburský domluvil s Vladislavem II. Polákům a Litevcům svatováclavská koruna unikla. 

Římské, uherské a české žezlo poprvé spojil v jedněch rukou Zikmund Lucemburský. Přestože mu čeští prohusitští historici dali přízvisko „liška ryšavá“ a přisoudili mu mnoho špatných vlastností, byl jedním z nejschopnějších středověkých vladařů. Nicméně i jeho rod vymřel stejně jako Piastovci a Anjouovci po meči. Tentokrát jásala Vídeň, protože Albrecht Habsburský mohl jako manžel jediné Zikmundovy dcery dosednout na český, uherský a římský trůn. Radost však netrvala ani celé dva roky, protože „dobrý Němec“ Albrecht zemřel v říjnu 1439. 

Neklidné srdce Evropy

Situace Habsburků okamžitě využil druhý polský král z jagellonské dynastie, Vladislav III., a nechal se v roce 1440 zvolit uherským králem. Polsko-uherská unie byla od počátku oslabena rozbroji v Litvě a přípravami na odražení turecké expanze. Rozpadla se po čtyřech letech, když se Vladislav III., oslavovaný jako novodobý Alexandr Makedonský, nevrátil z bitvy proti Turkům. Podle dohadů padl a jeho hlavu naloženou v medu ukazovali v sultánově paláci, nebo byl prodán do otroctví. 

Poté se spojení Polska a Uher rozpadlo. Na trůn v Polsku a Litvě nastoupil velmi schopný Kazimír IV., který porazil řád německých rytířů, zabral Královské Prusy a uzavřel manželství se sestrou Ladislava Pohrobka, Alžbětou Habsburskou. Ke sňatku ovšem málem nedošlo, protože Kazimír při prvním setkání se snoubenkou zjistil, že má hrb, neforemnou hlavu a prodlouženou dolní čelist „typickou“ pro její rod. Tři dny vzdoroval, nakonec ale svolil. Udělal dobře, neboť co příroda ubrala Alžbětě na kráse, to jí přidala na inteligenci, rozhodnosti a plodnosti. I díky ní se poté stal nejvlivnějším panovníkem ve střední a východní Evropě. 

Po složitém jednání se Albrechtovu pohrobkovi Ladislavovi Habsburskému podařilo znovu spojit české a uherské země. Netrvalo ale dlouho a sedmnáctiletý král v listopadu 1457 náhle zemřel, aniž zanechal dědice. Mimořádně posílené uherské a české stavy se opět ocitly před volbou panovníka. Rozhodly se ignorovat nároky Ladislavových sester, které se provdaly za Kazimíra IV. a saského vévodu Viléma III., a zvolily si monarchy z řad domácí šlechty. V Budíně vládl Matyáš Korvín a v Praze Jiří z Poděbrad. 

Nebezpečný havran 

V roce 1457 vztyčil Fridrich III. Habsburský válečnou korouhev, když se pokusil prosadit své nároky na uherskou korunu. Ačkoliv ho popisovali jako politika s pozoruhodným realismem a velkou přizpůsobivostí, na Matyáše Korvína nevyzrál, naopak přišel o část rakouských zemí. Podle mnohých současníků měl císař místo bojů s Uhry spíše přijmout papežovu výzvu na uspořádání křížové výpravy proti Turkům, kteří v roce 1453 dobyli Konstantinopol. 

Habsburkové neuspěli ani v roce 1471, když zemřel Jiří z Poděbrad a český stát se opět ocitl bez panovníka. Jejich šanci na návrat na český trůn zmařila především obratná polská diplomacie, jež se postarala o to, aby Jiří z Poděbrad doporučil za svého nástupce nejstaršího syna Kazimíra IV. Jagellonského, Vladislava. Svou roli sehrálo mimo jiné princovo pokrevní příbuzenství s českými králi, podobnost polštiny s češtinou, Vladislavův smířlivý charakter a závazek, že uhradí dluhy po zesnulém předchůdci. 

Kromě toho ale zapůsobil především slib, že se nebude zasazovat o změnu náboženských poměrů v zemi a jeho otec bude chránit České království proti všem nepřátelům. Vladislavův hlavní protikandidát, násilnický, panovačný, fanatický katolík Matyáš Korvín neměl šanci na úspěch, přestože ovládal Moravu, Slezsko i Lužici a část panstva ho již dříve zvolila českým králem. 

Vladislavovou volbou se splnil sen mnoha husitů, aby si Jagellonec ozdobil skráně svatováclavskou korunou. Mladý, nezkušený a nepříliš schopný král byl zcela závislý na skupině pánů, která jej pozvedla na český trůn a jež převažovala v královské radě. Vládl „dvojímu lidu“, kališnickému a katolickému, a musel se smířit s principy stavovské monarchie. Nadto se ihned po nástupu na trůn ocitl ve víru války, kterou proti Jagelloncům rozpoutal Korvín. 

Kazimír IV. proto poslal do Uher vojsko vedené jeho druhorozeným synem, inteligentním, skromným a milosrdným Kazimírem, který byl později kanonizován. Do války proti Matyáši Korvínovi byl zatažen i císař Fridrich III., který zpočátku odmítl uznat Vladislava českým králem a kurfiřtem. „Příšera vražedné Války“, řečeno Vergiliovými slovy, byla v roce 1478 zahnána kompromisním olomouckým mírem.

V pradědových šlépějích 

Smrt Korvína roku 1490 rozpoutala tvrdé boje o svatoštěpánskou korunu mezi Jagellonci a Habsburky. Dynamický a schopný syn Fridricha III., jednatřicetiletý Maxmilián Habsburský se mezitím stal římským spolukrálem a vyženil bohaté Nizozemí. Okamžitě využil příležitosti a dobyl zpět dolnorakouské oblasti s Vídní, čímž získal vládu nad celým rakouským vévodstvím. Poté vtrhl do Uher a vyhlásil, že chce uplatnit své dědické nároky.

To samé učinili Jagellonci, kteří ale tentokrát nevystupovali jednotně. Kandidaturu ohlásil totiž nejen český král Vladislav II., ale též jeho mladší bratr Jan Olbracht. Polský král Kazimír IV. dal najevo, že by se Vladislav měl spokojit s jednou korunou. Český panovník však jeho rad nedbal, pevně odhodlán obnovit česko-uherskou personální unii svého pradědečka Zikmunda Lucemburského. Prchlivý Jan Olbracht nakonec zjistil, že tahá za kratší konec, stáhl svou kandidaturu a přijal hlohovské knížectví jako odškodnění. 

O zvolení Vladislava II. v Budíně v červenci 1490 se výrazně zasloužili delegát české stavovské obce Jindřich IV. z Hradce a uherský kancléř Jan Filipec, biskup původem z Prostějova z utrakvistické řemeslnické rodiny. Maxmilián musel upustit od svých plánů, jelikož se vzbouřili jeho vlastní vojáci. Pochopil, že ho Jagellonci vyšachovali, a realisticky přijal nabídku k jednání. Podle prešpurského míru z roku 1491 si mohl ponechat čestný titul uherského krále, za což uznal Vladislava faktickým uherským panovníkem. V úmluvě o dědictví si obě strany zabezpečily nástupnictví na trůn pro případ, že by zemřely bez řádných dědiců. 

Nejmocnější rody 

Jagellonci panovali na počátku 16. století ve čtyřech monarchiích rozkládajících se od Baltského k Černému moři, ale i Habsburkům se svatbou Maxmiliánova syna Filipa Sličného s dědičkou Španělska otevírala úžasná budoucnost. Maxmilián I. se nicméně nepřestával poohlížet po středoevropských královstvích a usilovat o oslabení Polska podporou řádu německých rytířů. V mnoha ohledech osudným se pro obě nejmocnější středoevropské dynastie ukázal být rok 1506. V březnu uzavřely v Linci smlouvu, že si (tehdy dvouletá) princezna Anna Jagellonská vezme jednoho z Maxmiliánových vnuků, a pokud by se Vladislavovi II. v budoucnu narodil syn, měl se stát chotěm Maxmiliánovy (tehdy půlroční) vnučky Marie Habsburské. 

Příchod mužského dědice Jagellonci oslavili již v červenci. V dnešní době působí zvláštně, že novorozený princ Ludvík měl vybranou nevěstu dříve, než spatřil světlo světa. V pouhém roce byl pak zvolen a korunován uherským králem, ve dvou letech i českým. Ještě v létě oplakali Jagellonci smrt polského a litevského panovníka Alexandra I., zatímco Habsburkové v září bědovali nad skonem kastilského krále Filipa Sličného. V Polsku a Litvě se nato ujal moci Zikmund I., v Nizozemí a Španělsku formálně dosedl na trůn Maxmiliánův nejstarší vnuk, který vládl jako Karel V. 

Vídeňské setkání 

Stárnoucí „poslední rytíř“ Maxmilián I. hodlal předat svým následníkům rakouské země se zajištěnými hranicemi. Proto v červenci 1515 vyjednal vrcholnou schůzku středoevropských panovníků ve Vídni, kde se sešli šestapadesátiletý Maxmilián I., devětapadesátiletý „oteklý, uplakaný a zcela nepohyblivý“ Vladislav II. a osmačtyřicetiletý uměnímilovný Zikmund I. Císař předvedl vídeňský dvůr jako přepychové sídlo, například od velikána renesančního umění Albrechta Dürera si nechal navrhnout slavobránu či uniformy pro gardu a dvořany. 

Hostitele přišel kongres na 200 000 zlatých, které si půjčil u bankéře Jakoba Fuggera (jeho majetek se odhadoval na neuvěřitelné dva miliony guldenů, v přepočtu asi 1 000 miliard eur). Sumy vydané na kongres ale nemusel litovat, neboť se mu podařilo zaranžovat spojenecká, svatební a dědická ujednání.

Zikmund I. se vzdal nástupnických práv v Uhrách ve prospěch Habsburků, zatímco Maxmilián I. odstoupil od spojenecké smlouvy s Moskevskou Rusí a zavázal se nepodporovat řád německých rytířů. Následně byly podepsány dvě svatební smlouvy, podle nichž si měl Ludvík Jagellonský vzít Marii Habsburskou a jeden z Maxmiliánových vnuků pak Annu Jagellonskou, která měla být vychovávána na císařově dvoře. Pokud by se s ní do roka žádný z císařových vnuků neoženil, pojal by ji za ženu Maxmilián I. Nakonec si Anna v roce 1521 vzala v Linci Ferdinanda a Ludvík se oženil s Marií v roce 1522 v Budíně.

Český a uherský král Ludvík zemřel bezdětný jedenáct let po vídeňském kongresu. Jeho místo zaujal Ferdinand I., který vytvořil podunajskou monarchii existující do roku 1918. Pro úplnost dodejme, že ani v polsko-litevské říši jagellonské dynastii již mnoho let vlády nezbývalo, vymřela v roce 1572.