Mosty z trávy vyhrávají války: Incká stavební technologie ohromila i Evropany
Organizace říše Inků stála na husté síti silnic a mostů. Staří Inkové ji před staletími zbudovali díky jedinečné technologii, na kterou Evropané jen nevěřícně zírali!
Po mnoha týdnech dešťů vykouklo slunce z mraků a ozářilo svahy strže, kterou si prorazila ve skalní hradbě And řeka Apurímac. Ze vsí na obou březích se blíží k soutěsce zástupy vedené kněžími. Muži jdou krok co krok a na ramenou nesou dlouhá, silná lana spletená z travin. Už před nástupem dešťů nařezali indiáni bezmála metr dlouhá stébla kavylu ichu a pak je opakovaně máčeli a sušili, aby travina získala na pevnosti. Ženy kroutily stébla do šňůr a provazců a z těch pak muži splétali lana silná jako trup dospělého člověka. Každé lano během výroby opakovaně kontrolovali.
Kněží zastaví procesí u visutého mostu. Spojuje směle prohnutou křivkou protější břehy vzdálené dobrých čtyřicet metrů. Ve větru se celá stavba rytmicky kývá. Z hlubiny pod mostem doléhá burácení rozbouřených vod. Kněží zapalují listy koky a kouř letí k nebi společně s modlitbami k Matce Zemi i k Matce Vodě, protože právě tato božstva budou nad mostem držet ochrannou ruku. Kameny na obou stranách mostu zkropí krev obětovaných morčat a lam. I tyto oběti patří božstvům, která se mají postarat, aby most vydržel a dobře sloužil. Stavba nového mostu, který má nahradit starý, opotřebený a prověšený, má přesná pravidla.
Muži natáhnou čtyři silná lana vedle sebe a tím získají základ nové lávky. Potom spojí oba břehy ještě dvěma lany nataženými o něco výš. Ta budou tvořit zábradlí. Všechna lana jsou důkladně ukotvena ke skaliskům na okrajích strže. Vlastní most pokrývají jeho stavitelé rohožemi spletenými z trávy a vyztužují jej kusy dřeva. Pak přistoupí muži k lanům mostu, který postavili vloni. Zasviští kamenné sekyry a most se řítí do zpěněných vod Apurímacu bouřících kdesi v hlubinách soutěsky. Na zbrusu nový most pomalým obřadním krokem vstupují z každé strany náčelníci vsí. „Skončili jsme!“ vykřiknou nakonec jako jeden muž.
Tráva překonala kámen
Visutý most z travin čili queshuachaca vynalezli Inkové před více než sedmi staletími. Tato úžasná stavba se stala nejen klíčovým bodem dopravního systému incké říše, ale dovolila sjednotit indiánské kmeny na rozsáhlém území od dnešní Kolumbie na severu až po střední Chile na jihu. Odhaduje se, že říše Inků měla asi 40 000 kilometrů pravidelně udržovaných silnic dlážděných kameny. Silnice byly chráněny před sesuvy půdy opěrnými zdmi. Kde to nešlo jinak, zařezávaly se do horských úbočí. Dříve nepřekročitelné propasti se naučili Inkové překonávat právě visutými mosty queshuachaca.
Přestože byly mosty stavěny ze zdánlivě chabého materiálu, jako jsou stébla kavylu ichu, dosahovaly úctyhodných rozměrů i nosnosti. Ty největší byly dlouhé i padesát metrů a snadno unesly zátěž dvou a půl tuny. Vedle sebe po nich mohli jít pohodlně až tři lidé.
Dokonce i španělské conquistadory visuté stezky Inků ohromily. V jejich vlasti měřil nejdelší most pouhých 35 metrů. Španělské mosty ctily stavební postupy tradované v Evropě od dob starověkého Říma. Byly budovány z kamenných kvádrů za využití klenutého oblouku. Inckým lávkám z trávy proto Španělé nedůvěřovali. Dochovala se svědectví, že první conquistadoři je přelézali po čtyřech. Brzy ale Španělé poznali, že snadno unesou koně i s jezdcem a čile je využívali ke svým přesunům. Incký vynález se tak obrátil proti svým tvůrcům, protože dobytí říše Inků usnadnil Pizarrovi a jeho kumpánům kromě jiného i dokonalý systém inckých silnic a mostů.
Marná snaha o náhradu
Velkou nevýhodou inckých mostů queshuachaca byla jejich dočasnost. Rostlinný materiál rychle chátral a most nesměl zůstat v užívání déle než rok nebo dva. I proto španělští conquistadoři technologii stavby mostů z travin nepřevzali. Nechtělo se jim každý rok stavět nový. Už na sklonku 16. století se pokusili některé incké mosty nahradit evropskými kamennými stavbami. K tomu ale museli nejprve nad propastí zbudovat dřevěné lešení, které by uneslo váhu nehotového kamenného mostního oblouku. A to se ukázalo jako neřešitelný problém.
Španělé utratili na výstavbu mostů v horách obrovské částky, ale jediným výsledkem byly havárie, při kterých se stavby zřítily a zahynulo mnoho lidí. Dobyvatelé snahu o zbudování evropských mostů v Andách nakonec vzdali. Moderní technologie nahradily tradiční incké stavby z trávy až o několik staletí později, když se rozšířila stavba visutých mostů s použitím pevných ocelových lan.
Dnes už je v Peru k vidění jen pár queshuachaca. Jeden z nich stojí poblíž Huinchiri v peruánské provincii Canas. Místní indiáni ho obnovují rok co rok. Už více než pět staletí opakují stále stejný postup při výrobě lan z trávy. A už půl tisíciletí provádějí jedny a tytéž obřady, kterými si snaží naklonit přízeň Matky Země a Matky Vody.
Incké silnice
Všechny silnice zbudované Inky by obkroužili po rovníku celou Zemi. Zajišťovaly dopravu na ploše neuvěřitelných 3 000 000 km². Část silnic převzali Inkové od svých předchůdců indiánů kultury Wari, Tíwanako a Chima. Sami ale tyto silnice zdokonalili a na mnoha místech zbudovali úplně nové. Incké cesty sahaly za hranice říše.
Inkové nestavěli silniční síť u sousedů pro nic za nic. Usnadňovali si tím obchod s cizími kmeny a v neposlední řadě si tak připravili nástupní prostor pro vojenské operace a anexe nových území. Incké silnice se nevyhýbaly pouštím, horským hřebenům, propastem či řekám. Svahy zdolávaly stupňovitými schodišti. V pouštích chránily cestu před zavátím pískem dlouhé zídky. Proti poškození přívalovými dešti jistil silnice systém stružek a odvodňovacích kanálků. Údržbu silnic včetně každoroční obnovy mostů měli za povinnost místní obyvatelé.
Páteř celého systému tvořily dvě paralelní cesty. Jedna vedla při pacifickém pobřeží z dnešní Kolumbie až do dnešního Chile. Druhá sledovala hřebeny And z Kolumbie až do Argentiny. Obě cesty byly dlouhé kolem 6 000 kilometrů. V příhodném terénu byly široké patnáct až dvacet metrů! Silnice, které šplhaly vysoko do hor a překonávaly i sedla v nadmořské výšce kolem 5 000 metrů, byly mnohem skromnější a dosahovaly šířky od jednoho do čtyř metrů.
Dvě hlavní tepny inckého silničního systému propojovalo dvacet větších silnic, ze kterých vybíhal systém bezpočtu menších silniček. Na významnějších dopravních tepnách stály na okrajích „milníky“. Ty ukazovaly vzdálenosti v inckých jednotkách „topo“ (jeden měřil asi 7 km).
Zboží, armády i depeše
Silnice sloužily Inkům jako dopravní tepny, po kterých se převáželo nejrůznější zboží. I když Inkové nikdy nevynalezli kolo a neměli k dispozici vozy, dokázali na velké vzdálenosti přepravit impozantní náklady. Lidé nosili zboží na zádech nebo hřbetech lam. Obchod vzkvétal, i když Inkové nikdy nevynalezli peníze. Po silnicích se vydávali na inspekce královští úředníci, aby si udrželi přehled o dění v říši. Vládce Inků tak měl dokonalou evidenci počtu obyvatel, stavů zvířat, sklizně na polích i vytěžených kovů. Úředníci mohli snadno a rychle navštívit i vzdálené končiny říše a zajistit tam výkon práva na stejné úrovni jako ve velkých městech. To vše posilovalo vnitřní jednotu říše. Silnice využívala k rychlým přesunům i armáda. Usnadňovalo to dobývání nových území i potlačování nepokojů a povstání.
Po silnicích putovaly také informace. Přenášeli je běžci označovaní jako chasquis, kteří si je předávali jako štafetu. Aby nedošlo ke zkomolení obsahu „depeše“, vyměňovali si poslové její obsah zaznamenaný pomocí uzlíků na šňůrkách – tzv. kipu. Poslové nosili i lehké náklady. Inka si například dával z pobřeží prostřednictvím chasquis doručit do svého vysokohorského sídla čerstvé ryby. Zpráva či náklad urazily za jediný den kolem 240 kilometrů! Silnice lemovala síť stanic, tzv. tamas. V nich našli lidé místo k přespání a odpočinku. Ve stanicích se také střídali poslové. Tamas ležely od sebe zhruba každých 20 kilometrů.
Most jako psychologická zbraň
Inkové na silnicích nešetřili a budovali je se zjevnou okázalostí. Nešlo jim zdaleka jen o vytvoření funkční dopravní sítě. Ve hře byla i prestiž, kterou silnice u návštěvníků říše budily. Byly součástí incké propagandy a zaručovaly svým stavitelům psychologickou převahu nad konkurenty z okolních kmenů. Respekt budily i visuté mosty. Ty se v místech s rušným provozem stavěly ve dvojicích. Po jednom chodili řadoví obyvatelé, druhý byl určen incké šlechtě.
Dochovala se dobová svědectví o tom, že některé kmeny se Inkům podvolily dobrovolně bez boje poté, co jejich lidé na vlastní oči spatřili mosty queshuachaca a podlehli dojmu, že stavitelé musejí být ve spojení s bohy. Rychle došli k závěru, že tak mocným soupeřům nemá cenu vzdorovat a je lepší stát na jejich straně.
Silnice měly i duchovní význam. Na jejich okrajích byla zbudována obětiště. Nikdo si například nedovolil vstoupit do incké metropole Cuzco bez toho, aby před jeho branami neobětoval aspoň pár listů koky.
