Moudrost lidstva v plamenech: Kdo opravdu zničil slavnou knihovnu v Alexandrii?
Rozsáhlé regály naplněné popsanými svitky papíru zachvátil oheň. Dlouhá staletí pracně sbírané dokumenty byly navždy ztraceny. Kdo za ničivý požár knihovny v Alexandrii mohl? A došlo k němu vůbec, nebo je vše jen staletími zažitý mýtus?
Knihovna není jen studnicí vědění posbíraného předchozími generacemi i současníky, je to také centrum intelektuálního života. Zvyšuje prestiž místa, kde se nachází, a přitahuje intelektuály a učence. Proto u zrodu mnohých z nich stáli slavní panovníci a vládci. U kořenů jedné z těch nejznámějších vůbec – alexandrijské knihovny – stál nejspíše vojevůdce Alexandra Velikého Ptolemaios I. Soter (asi 323 – asi 283 př. n. l.). Ten se po smrti slavného makedonského krále stal faraonem a vládcem Egypta a buď přímo on sám, nebo některý z jeho potomků inicioval i založení velké knihovny. A doba podobnému počinu přála.
Sbírka všeho poznání
Prvním významným předpokladem se stal politický a ekonomický úpadek Atén. Někdejší centrum evropské vzdělanosti, v němž před několika desetiletími působily osobnosti jako Sokrates či Platón, intelektuálové postupně opouštěli a hledali nová místa působení. Alexandrie jakožto moderní a bohaté město na břehu Středozemního moře se jako nové intelektuální centrum přímo nabízela. Egypt také skýtal bohaté zdroje papyru – klíčové komodity pro tvoru psaných textů –, a v neposlední řadě šli šíření vzdělanosti ve své zemi vstříc i noví vládci země.
Ptolemaiovci nechali v Alexandrii vybudovat rozsáhlý komplex budov nazvaný Museion. V něm se nacházela nejen knihovna samotná, ale také rozsáhlé zahrady, přednáškové sály, prostory pro diskuse i společné stolování. Učenci působící v Museionu dostávali plat ze státní pokladny a měli také nárok na bezplatné ubytování a stravu. Záhy se tak na místě začala shromažďovat pestrá komunita vzdělanců, mezi něž patřily i největší osobnosti své doby jako otec geometrie Euklides, astronom a geograf Erastothenes (který jako první spočítal obvod Země) a na čas i slavný matematik a fyzik Archimédes.
Ptolemaiovci také vyslali své agenty do všech koutů tehdejší civilizace – především však do Atén a na Rhodos – aby skupovali co nejvíce knih a svitků od jakýchkoliv autorů na jakákoliv témata. Také každá loď, která připlula do Alexandrie, musela zapůjčit své texty, které poté učenci v Museionu opisovali a kopie zařazovali do knihovny. Nakonec tak vznikla nevídaná sbírka čítající podle dobových autorů až 700 000 svitků (soudobí historici však toto číslo považují za značně nadhodnocené). Tradovalo se dokonce, že se v knihovně nachází „všechno dostupné poznání světa“. Po desetiletích rozkvětu ale přišel náhlý úpadek.
Římané přicházejí
O tom, co se vlastně s monumentální knihovnou stalo, se dodnes spekuluje a existuje hned několik rozšířených teorií. Podle té první lehly sbírky knih a svitků popelem během Caesarova afrického tažení a jeho války s Ptolemaiem XIII. (bratrem slavné Kleopatry). Tehdy se ve městě odehrálo několik bitev, během nichž došlo i k velkému požáru. Řecký letopisec Plútarchos píše: „Když se nepřítel pokusil přerušit jeho [Caesarovo] zásobování po moři, byl nucen odvrátit toto nebezpečí zapálením svých lodí, plameny se poté rozšířili do doků a zničily velkou knihovnu.“
Další starověcí autoři však tuto událost popisují trochu jinak, či o ní úplně mlčí. Cassius Dio například píše o požáru, který zničil přístavní budovy včetně skladiště knih. Marcus Lucanus zase poznamenává, že shořelo několik domů poblíž moře. Navíc geograf Strabón popisuje svoji návštěvu Museionu okolo roku 20 př. n. l.
Soudobí badatelé jsou si tak téměř jisti, že Caesar za zničením slavné alexandrijské knihovny nestál. „Mezi dnešními historiky převládá názor, že hlavním dějištěm událostí byl přístav, a že byl možná zničen některý ze skladů, kde se skladovaly svitky a knihy určené k opisu,“ shrnuje britský historik a knihovník Richard Ovenden. Pravdou ovšem je, že v následujících staletích knihovna téměř mizí z historických pramenů, a pokud dále existovala, její věhlas zcela jistě výrazně poklesl.
Křesťané, muslimové...
Další rozšířená verze dává vinu za zničení alexandrijské knihovny Kristovým následovníkům. Na konci 4. století došlo ve městě ke tvrdým střetům mezi věřícími vedenými patriarchou Theofilem a příznivci pohanských a filozofických učení. Během rozsáhlé série útoků přitom křesťané údajně zlikvidovali knihovnu i se všemi texty a povraždili velkou část jejich strážců včetně slavné matematičky a filozofky Hypatie.
Příběh má však opět několik zásadních mezer. Ke zmíněným nepokojům sice skutečně došlo, cílem fanatických křesťanů však nebyl Museion, ale Serapeum – oddělený chrám spravovaný především novoplatónskými filozofy. Většina dobových pramenů navíc žádné velké ničení knih a svitků nezaznamenává. Zůstává tak otázkou, zda v této době ještě nějaká knihovna existovala. Někteří soudobí historici jsou však přesvědčeni, že se do Serapea po začátku letopočtu přesunula část literárních sbírek původní knihovny, a ty potom nepochybně byly zničeny během tohoto útoku.
Poslední příběh klade zničení knihovny ještě o čtvrt tisíciletí později. V roce 642 dobyla Alexandrii muslimská armáda vedená chalífou Omarem. Ten údajně nařídil likvidaci rozsáhlých literárních sbírek se slavným odůvodněním, že „souhlasí-li s Koránem, jsou zbytečné, nesouhlasí-li s ním, jsou nebezpečné“. Svitky a knihy potom měly posloužit za palivo v městských lázních, kde je během šesti měsíců všechny spolykaly plameny.
Také o této verzi většina současných historiků pochybuje a poukazuje na to, že se objevila až s několikasetletým zpožděním. Historička Diana Deliová tak tvrdí, že: „Omarovo údajné zavržení pohanské a křesťanské moudrosti si možná vymyslely konzervativní muslimské autority jako morální vzor pro věřící v pozdějších nejistých dobách...“
... nebo postupný úpadek?
Moderní badatelé se tak kloní k o něco méně dramatickému vysvětlení zániku největších sbírek vědomostí té doby. „Rozkvět alexandrijské knihovny se zastavil souhrou několika nepříznivých faktorů: jednak pro neschopnost udržet krok s technologickým pokrokem, dále kvůli ochabujícímu státnímu patronátu, který byl podstatný pro založení, ranou historii i slávu této instituce. A konečně je pravděpodobné, že komplex postihly požáry a další katastrofy, po nichž už nedošlo k obnovení nebo doplnění sbírek,“ vysvětluje historik Richard Ovenden.
K teorii postupného úpadku se kloní i profesor Stanfordské univerzity Reviel Netz: „Ke ztrátám starověké literatury docházelo pozvolna. Každá další generace si některé knihy opsala a jiné nikoliv... k žádné jednorázové katastrofě nedošlo. A nakonec ani jeden totální požár by neměl na znalosti lidstva až tak zásadní dopad, knihoven bylo vždy mnoho.“
